Pes Roy a paní Donovanová

„Myslím, že dobře víte, pane Herriote. Před několika dny jsem přinesl svou kočku na hysterektomii. Mluvím o téhle operaci.“

Přikývl jsem. „Ano, dobře se pamatuji… Ale kde jsou nějací studenti?“

„Operační rána byla hodně veliká a podle informace, kterou mi poskytl dobrý odborník, operoval určitě někdo, kdo se teprve učil.“ Starý pán vysunul bojovně bradu.

„Tak dobře,“ pravil jsem. „Vezmeme to popořadě. Operoval jsem sám a musel jsem řez prodloužit proto, že vaše kočka byla v pokročilé graviditě. PůvDonovanováodním řezem jsem nemohl vyjmout plody.“

„Vážně? To jsem nevěděl.“

„Za druhé, nemáme tu žádné studenty. Jezdí sem pouze o prázdninách, a když jsou tu, není jim v žádném případě dovoleno operovat.“

„Promiňte, ale ta paní si byla úplně jistá tím, co tvrdila. Byla velice pobouřená. Jenom se na mou kočku podívala a okamžitě prohlásila, že to je práce nějakého studenta.“

„Paní?“

„Ano,“ řekl starý pán. „Výborně rozumí zvířatům a zastavila se u mne, jestli nepotřebuji pomoci s rekonvalescencí mé kočky. Přinesla mi vynikající životabudič.“

Aha.“ Paprsek poznání rozťal mlhu pochyb. Všechno mi bylo najednou jasné. „Byla to paní Donovanová, viďte?“

„No… tedy, abych tak řekl, byla. Tak se jmenovala.“

Stará paní Donovanová byla žena, která toho skutečně stihla hodně. Ať se v Darrowby dělo cokoli – svatby, pohřby, prodeje domů – viděli jste její malou, krátkonohou postavičku se snědým obličejem mezi diváky a bystrá, tmavá očka jako kulaté knoflíky si všeho všimla a všechno zaznamenala. A vždycky vedla na konci vodítka svého teriéra.

Když říkám stará, pouze hádám, protože vypadala jako někdo, kdo se vymyká věku. Vypadala, že tu je jaksi odedávna, ale mohlo jí být cokoli mezi pětapadesáti a pětasedmdesáti. Dozajista měla vitalitu mladice, protože ušla nekonečné vzdálenosti při svém osudovém úkolu držet krok s dějinami. Mnoho lidí zaujímalo nesouhlasné a odmítavé stanovisko k její pronikavé zvídavosti, ale ať už byly popudy, které ji hnaly, jakékoli, vnímala každičký tep v životě města. A jedním z nich byla naše zvěrolékařská praxe. Paní Donovanová kromě jiných rozsáhlých odborností ovládala i veterinu. Popravdě řečeno, domnívám se, že tato její záliba byla silnější než všechny ostatní.

Dlouze a široce dokázala rozprávět o bolestech a nedostatcích malých zvířat a vlastnila rozsáhlou lékařskou výzbroj, znala širokou škálu předpisů a doporučení, přičemž její dvě speciality byly zázračný životabudič a šampón na psy, který vynikajícím způsobem regeneroval srst. Měla nadpřirozenou schopnost vycítit, kde onemocnělo nějaké zvíře, a bylo docela běžné, že jsem při svých pochůzkách našel tmavou cikánskou tvář paní Donovanové skloněnou nad tím, o čem jsem se domníval, že to je můj pacient, a čemu právě podávala želé z telecích nožiček nebo jinou vlastnoručně vyrobenou pochoutku.

Trpěl jsem víc než Siegfried, protože jsem měl širší okruh pacientů mezi drobnými zvířaty. Snažil jsem se pokročit v této oblasti a paní Donovanová mi vůbec nepomáhala. „Ten mladý Herriot,“ svěřovala se mým zákazníkům, „to docela umí s dobytkem a něčím podobným, ale o kočkách a o psech neví, ani co by se za nehet vešlo.“

A samozřejmě že jí věřili a bezvýhradně se na ni spoléhali. Měla v sobě neodolatelné mystické kouzlo amatéra, a co navíc, měla zvyk, který ji velice přiblížil srdcím Darrowbyčanů – za své rady a léky, za dlouhé a trpělivé ošetřování nikdy nic nežádala. Starší obyvatelé města vyprávěli, že její manžel, zemědělský dělník irského původu, zemřel před mnoha lety a že si „krapet uspořil“, protože paní Donovanová se oddávala celá léta všem svým zálibám a zájmům bez zjevných finančních potíží. Vzhledem k tomu, že žila v ulicích Darrowby od rána do večera a den za dnem, setkával jsem se s ní často a ona se na mne vždycky sladce usmívala a vyprávěla, že seděla celou noc u psa paní té nebo oné a jakým způsobem ho ošetřovala. Docela určitě ho prý z toho vytáhne. Ale toho dne, kdy vběhla do ordinace, kde jsme se Siegfriedem seděli u čaje, toho dne se neusmívala.

„Pane Herriote!“ Byla bez dechu. „Můžete jít se mnou? Mého pejska přejelo auto!“

Vyskočil jsem a utíkal jsem s ní do vozu. Seděla vedle mne s hlavou skloněnou, s rukama křečovitě sepnutýma na kolenou.

„Vyklouzl z obojku a vběhl pod auto,“ šeptala. „Leží před školou v půli Cliffend Road. Prosím vás, pospěšte si.“

Do tří minut jsem se skláněl nad zaprášeným tělíčkem nataženým na chodníku a věděl jsem, že nemohu udělat vůbec nic. Oči, které rychle nabývaly skelného pohledu, slabý, trhavý dech, strašlivá bledost sliznic – to všechno znamenalo jediné.

„Odnesu ho do ordinace a píchnu mu trochu fyziologického roztoku, paní Donovanová,“ řekl jsem. „Ale obávám se, že má silné vnitřní krvácení. Viděla jste, co se doopravdy stalo?“

Polkla. „Ano, kolo auta přejelo přímo přes něj.“

Určitě to budou natržená játra. Vsunul jsem ruku pod malého tvorečka a začal jsem ho jemně zvedat, ale v tom přestal dýchat a oči strnuly.

Paní Donovanová padla na kolena a několik chvil něžně hladila drsnou srst hlavy a hrudníku. „Umřel, viďte,“ zašeptala konečně.

„Ano, obávám se, že umřel,“ řekl jsem.

Pomalu se zvedla a nechápavě stála mezi skupinkou lidí na chodníku. Rty se jí pohybovaly, ale nedokázala ze sebe vypravit už ani slovo.

Vzal jsem ji za paži, odvedl k autu a otevřel dveře. „Posaďte se,“ řekl jsem. „Odvezu vás domů. Nebojte se, všechno zařídím.“

Zabalil jsem psa do svého pracovního obleku, který jsem používal při telení, a položil jsem ho do kufru auta a pak jsme odjeli. Teprve když jsme se ocitli před domem paní Donovanové, začala tiše plakat. Seděl jsem vedle ní, nic jsem neříkal, dokud nepřestala. Pak si otřela oči a obrátila se ke mně.

„Myslíte, že ho to bolelo?“

„Vím určitě, že ne. Všechno bylo rychlé – vůbec nic nevěděl.“

Pokusila se usmát. „Chudinka Rex, nedovedu si představit, jak budu žít bez něj. Ušli jsme spolu pěkných pár kilometrů.“

„Ano, já vím. Měl báječný život, paní Donovanová. A dovolte, abych vám trochu poradil. Musíte mít jiného psa. Bez psa budete ztracená.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, to bych nemohla. Ten pejsek pro mne znamenal příliš mnoho. Nemohla bych si vzít místo něj a na jeho místo nějakého jiného.“

„Vím, jak vám teď je, ale prosím vás, přemýšlejte o tom. Nechci vám připadat jako bezcitný, říkám to každému, kdo ztratil nějaké zvířátko, a vím, že je to dobrá rada.“

„Pane Herriote, nebudu už nikdy mít žádného psa.“ Znovu zavrtěla hlavou, velice rozhodně. „Rex byl můj věrný přítel mnoho let a chci ho uchovat ve své paměti. Byl to poslední pes, kterého jsem kdy měla.“

Často jsem potom viděl ve městě paní Donovanovou a těšilo mě, že je neustále tak aktivní jako vždycky, ale bez psa na vodítku vypadala podivně neúplně. Muselo uplynout víc než měsíc, než jsem měl příležitost s ní mluvit.

Bylo to jednou odpoledne, když mě zavolal Halliday, inspektor Královské společnosti pro ochranu zvířat.

„Pane Herriote,“ řekl, „byl bych rád, kdybyste přišel a podíval se tu u mne na jedno zvíře. Je to případ krutého zacházení.“

„Dobře, přijedu – co to je konkrétně?“

„Je to pes a je to dost příšerné. Hrozný případ zanedbání péče.“

Dal mi jméno řady starých cihlových domků dole u řeky a slíbil, že se tam se mnou setká.

Halliday, úhledný a úřední ve své tmavé uniformě, už na mne čekal, když jsem zajel na cesiu vzadu za domy. Byl vysoký, světlovlasý, s veselýma modrýma očima, ale když přišel k mému vozu, neusmíval se.

„Je tamhle,“ řekl a vedl mě k vratům v dlouhé chatrné zdi. Postávalo tu několik zvědavých lidí a s pocitem nevyhnutelnosti jsem rozeznal i snědou tvář skřítka. Člověk by se mohl vsadit, že při takovéhle příležitosti se vyskytne i paní Donovanová, napadlo mě.

Prošli jsme dveřmi do dlouhé zahrady. Zjistil jsem, že i ty nejchudší příbytky v Darrowby měly za domem dlouhé plochy půdy, jako by si stavitelé byli naprosto jisti, že lidé, kteří tu budou bydlet, se budou chtít věnovat péči o půdu, že budou pěstovat zeleninu a ovoce a třebas i chovat kus dobytka. Obvykle tu člověk viděl prasátko, pár slepiček a často hezké květinové záhony. Ale tato zahrada byla divočina. Mrazivá atmosféra zmarnění visela nad několika křivičnatými jabloněmi a švestkami stojícími v změti hrubé vysoké trávy, jako by to místo bylo zatraceno vším živým. Halliday přistoupil ke zchátrale dřevěné kůlně, jejíž barva se sloupala a střecha byla pokryta zkrouceným a rezavým plechovým krytem. Vytáhl klíč, odemkl visací zámek a pootevřel dveře. Nebylo tam žádné okno a člověk se mohl stěží orientovat v harampádí uvnitř kůlny. Leželo tu polámané zahradnické náčiní, starý mandl, hromada květináčů a nespotřebované plechovky od barvy. A docela vzadu seděl tiše pes.

V první chvíli jsem si ho nevšiml, protože tam byla taková tma a protože mě zápach donutil ke kašli, ale když jsem přistoupil blíž, viděl jsem, že je to velké zvíře, že sedí vzpřímeně a jeho obojek je připoután ke zdi řetězem zapuštěným do železného kruhu. Už jsem viděl mnoho hubených psů, ale tahle pokročilá vychrtlost mi připomínala mou učebnici anatomie. S takovou hroznou zřetelností nebylo možné jinde vidět pánevní kosti, lebku, ani žebra hrudníku. Hluboká vyhlazená díra v zemi ukazovala, kde ležel, kde se pohyboval, kde velice dlouho žil. Pohled na to zvíře mě ohromil. Jen napůl jsem vnímal ostatní scenérii – špinavé kusy pytle poházené poblíž, misku se špinavou vodou.

„Podívejte se mu na zadek,“ zašeptal Halliday. Opatrně jsem zvedl psa ze sedu a pochopil jsem, že to, co tu zapáchá, není jen hromada výkalů. Zadek psa byla jediná slitina otevřených proleženin, z nichž některé hnisaly, a ze kterých visely cáry kůže. Stejné boláky měl pes kolem páteře a žeber. Srst, snad tmavě žlutá, byla špinavá, matná, slepená. Inspektor znovu promluvil. „Myslím, že odtud nikdy nevyšel. Je to mladý pes, asi roční, ale pokud jsem správně pochopil, je tady v té kůlně od svých osmi týdnů. Někdo šel tady po cestě a slyšel ho kňučet, jinak by o něm vůbec nikdo nevěděl.“

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo a zdvihá žaludek – ne však z toho zápachu, ale při představě, jak tenhle trpělivý, vyhladovělý tvor sedí zapomenutý ve tmě a špíně. Znovu jsem se podíval na psa a v jeho očích jsem spatřil jen důvěřivý klid. Někteří psi by se uštěkali a brzo by se na ně přišlo, někteří by byli vyděšení a zlí, ale tohle bylo zvíře úplně nenáročné, z těch, co slepě věří lidem a jejich jednání přijímají bez námitek a hořkosti. Jen občas si asi zaplakal, když seděl v nekonečné prázdné tmě, jež byla jeho světem, ačkoliv ji nechápal.

„Doufám, inspektore, že toho, kdo to má na svědomí, poženete k odpovědnosti,“ řekl jsem.

Halliday vzdychl. „Tady se bohužel nedá mnoho dělat. Je to případ zmenšené příčetnosti. Majitel psa je jednoznačně slaboduchý. Žije se starou matkou, která je také téměř nepříčetná. Viděl jsem toho člověka. Zřejmě mu občas hodil kus žrádla, když ho to napadlo, a to bylo všechno. Dostane pokutu a zákaz chovat zvířata, ale nic víc.“

„Tak to tedy je.“ Natáhl jsem ruku a pohladil jsem psa po hlavě a on mi okamžitě položil packu na zápěstí. V jeho vzpřímeném držení byla dojemná důstojnost a mírné oči na mne hleděly přátelsky a nebojácně. „Vzkážete mi, kdybyste mě potřeboval u soudu.“

„Samozřejmě a děkuji, že jste přišel.“ Halliday chvíli váhal. „A teď asi budete chtít toho chudáka rovnou zbavit všeho trápení.“

Hladil jsem psí hlavu a uvažoval jsem. „Ano… ano. Nedokázali bychom pro něj najít domov, když je v takovémhle stavu. Je to pro něj to nejlaskavější. Ale otevřete dveře, ať se na něj pořádně podívám.“

Osvětlení se zlepšilo a já jsem psa prohlédl důkladněji. Dokonalé zuby, dobře tvarované nohy a žlutá, dlouhá srst. Přitiskl jsem mu na hrudník stetoskop a poslouchal pomalé, silné údery srdce. Pes mi znovu položil packu na ruku. Obrátil jsem se k Hallidayovi. „Víte, inspektore, že v tomhle ranečku kostí tluče srdce krásného a zdravého setra? Přál bych si najít pro něj záchranu.“

Už když jsem hovořil, postřehl jsem ve dveřích postavu. Zpoza inspektorových širokých zad vykukovaly korálky černých očí a upíraly se na psa. Ostatní diváci stáli na cestě ale paní Donovanovou zmohla zvědavost. Pokračoval jsem konverzačním tónem, jako kdybych ji neviděl.

„Víte, ze všeho nejdřív potřebuje tenhle pes pořádně vyšamponovat, aby se mu vyčistila slepená srst.“

„Cože?“ řekl Halliday.

„Ano. A potom dlouhou léčebnou kúru nějakým skutečně dobrým životabudičem.“

„Co povídáte?“ inspektor se tvářil poplašeně.

„Vůbec o tom nepochybujte. To by pro něj byla jediná záchrana, ale kde by člověk něco takového našel? Myslím opravdu účinný životabudič.“ Vzdychl jsem a napřímil jsem se. „Ah bože, nezbývá mi nic jiného, než píchnout mu ihned injekci. Přinesu si ji z vozu.“

Když jsem se vrátil do kůlny, byla paní Donovanová už uvnitř a prohlížela psa, nedbajíc námitek statného inspektora. „Koukněte se,“ volala rozčileně a ukazovala jméno neuměle vyškrabané na obojku. „Jmenuje se Roy,“ usmála se na mne. „To je skoro jako Rex, viďte.“

„A vidíte, paní Donovanová, teď, když jste to řekla – skutečně máte pravdu – zní to úplně jako Rex, zvlášť když vy to vyslovíte,“ vážně jsem přikyvoval.

Několik minut stála tiše, zřejmě v hlubokém citovém rozpoložení, a pak vyhrkla.“ „Mohla bych si ho vzít? Určitě bych ho uzdravila, určitě by se mi to podařilo. Prosím vás, dovolte mi vzít si ho!“

„Inu já nevím,“ pravil jsem. „Záleží to totiž tady na panu inspektorovi. Musíte mít jeho souhlas.“

Halliday se po mně užasle podíval a pak řekl „Promiňte, madam,“ a odtáhl mne stranou. Kráčeli jsme pár metrů ve vysoké trávě a zastavili jsme se pod stromem.

„Pane Herriote,“ zašeptal, „nevím, o co tu vlastně jde, ale nemohu svěřit zvíře v takovémhle stavu někomu jen pro chvilkový rozmar. Ten ubožák měl už dost velkou smůlu – myslím, že mu to stačí. Ta paní nevyhlíží na vhodnou osobu…

Zdvihl jsem ruku. „Věřte mi, inspektore, nemusíte mít vůbec žádné obavy. Ta stará děvenka je svérázná, tak trochu číslo, ale dnes nám ji poslalo samo nebe. Jestli existuje v Darrowby někdo, kdo tomu psu poskytne šanci na život, je to ona.“

Halliday vypadal stále ještě nedůvěřivě. „Ale pořád ničemu nerozumím. Co to bylo za nesmysl, že pes potřebuje šampon a životabudič?“

„Toho si nevšímejte, vysvětlím vám to jindy. Co potřebuje, je spousta dobrého žrádla, lásky a péče – a přesně to dostane. Máte moje slovo.“

„Dobře, zřejmě jste si jist svou věcí,“ Halliday na mě chvíli hleděl a pak zamířil k drobné postavě stojící u kůlny. Nikdy před tím jsem paní Donovanovou nevyhlížel, vždycky se objevila tam, kde jsem byl já. Teď jsem však den za dnem starostlivě pátral po darrowbyských ulicích, ale nezahlédl jsem ji. Vůbec se mi nelíbilo, když se Gobber Newhouse opil a temperamentně projel na kole plotem přímo do třímetrové jámy, do níž zakládali novou kanalizační. jímku, a já jsem nezaznamenal paní Donovanovou v zástupu šťastně pozorujícím, jak se dva obecní řízenci a dva policisté snaží Gobbera Newhouse vytáhnout. A nebylo ji vidět, ani když museli přivézt hasičskou stříkačku k rybárně, v níž vypukl oheň, a tehdy jsem začal mít vážné obavy. Možná že bych se měl u ní zastavit a podívat se, jak s tím psem pokračuje. Sice jsem odstříhal zhnisanou tkáň a ošetřil boláky, než si ho odvedla, ale možná že potřeboval větší zásah. Podle mého přesvědčení bylo ze všeho nejdůležitější dostat zvíře z té kůlny, očistit ho a nakrmit a věřil jsem že o ostatní se postará příroda sama. Důvěřoval jsem paní Donovanové – víc než ona mně – co se týkalo ošetřování zvířat. Těžko bych byl připustil, že jsem se zmýlil.

Asi za tři týdny – už jsem byl rozhodnut, že ji navštívím – jsem ji spatřil, jak kráčí hbitě a energicky na druhém konci tržiště. Soustředěně nahlížela do každé výkladní skříně, právě tak jako jindy. Jediný rozdíl byl v tom, že na konci vodítka ťapal pěkný žlutý pes.

Stočil jsem volant a rozkodrcal auto po dláždění až k ní. Spatřila mě, jak vystupuji z vozu, usmála se, ale neříkala nic když jsem se sklonil k Royovi, abych ho prohlédl. Byl pořád ještě hubený, ale vypadal vesele a spokojeně, rány měl čisté a zaschlé a na kůži ani na srsti ani poskvrnku. Pochopil jsem, čím se paní Donovanová celý čas zabývala. Myla Roye a česala ho a piplala se s každým smotkem srsti, až ztekla všechny překážky.

Když jsem se napřímil, popadla mě za zápěstí, stiskla s nečekanou silou a upřela oči do mých očí.

„Tak co, pane Herriote,“ řekla. „Že je jako vyměněný?“

Zachichotala se a odcupitala a pak jsem ty dva vídal často, ale z dálky, a teprve asi za měsíc se mi znovu naskytla příležitost pohovořit si s paní Donovanovou osobně. Míjela náš dům, když jsem scházel ze schodů, a zase mi stiskla zápěstí.

„Pane Herriote,“ řekla zrovna tak jako minule, „viďte, že se mi to povedlo – že je ten pes úplně jinačí.“

Podíval jsem se na Roye s pocitem blížícím se úctě. Vyrostl a zaoblil se a srst už neměl žlutou, ale sytě zlatavou a ležela v bohatých a lesklých závějích na plném hrudníku a na hřbetě. Nový, třpytivě cvočkovaný obojek mu svítil na krku a ocas s krásnou ofinou províval vzduchem. Byl to zlatý setr v celé nádheře. Díval jsem se na něj a on se postavil na zadní nohy, opřel se mi packami o prsa a hleděl mi do obličeje a v jeho očích jsem jasně vyčetl stejné poklidné přátelství a důvěru, jako tehdy v té černé odporné kůlně.

„Paní Donovanová,“ řekl jsem tiše, „tohle je nejkrásnější pes z celého Yorkshiru.“ A potom, protože na to čekala. „To jsou ty vaše životabudiče. Co do nich vlastně dáváte?“

„To byste rád věděl!“ Vzala psa na vodítko a koketně se na mne usmála a já jsem ji doopravdy málem objal a zlíbal. Mohu upřímně tvrdit, že se Roy znovu narodil. A jak plynul čas, často jsem přemýšlel o dobrotivé prozřetelnosti, jejímž řízením se stalo, že tvor, který trávil prvních dvanáct měsíců života opuštěný a zavržený a nechápavě hleděl do tmavé, páchnoucí noci, byl ve vteřině vržen do světla a lásky. Protože jsem byl přesvědčen, že málokterý pes se měl tak dobře jako Roy.

Strava se mu dramaticky změnila ze starých chlebových kůrek na nejlepší hovězí maso, suchary, masité kosti a misku teplého mléka každý večer. A byl u všeho – nic mu neušlo. Zahradní slavnosti, školní sportovní hry, stěhování nájemníků, atletické přebory. S potěšením jsem konstatoval, že postupem času paní Donovanová zdolávala stále delší denní trati. Musila mít ukrutné výdaje za podrážky bot, ale pro Roye to samozřejmě bylo rajské – rychlá ranní procházka, domů ke krmení a zase hned ven. To byl psí život!

Paní Donovanová neomezovala. svou akceschopnost na střed města. Dole u řeky bylo velké, každému přístupné prostranství s židličkami a lavičkami. Tam vodili místní obyvatelé své psíky na proběhnutí. A paní Donovanová se pravidelně dostavila, aby získala přehled o novinkách z domova. Často jsem vídal Roye, jak majestátně cválá po trávě v houfu nejroztodivnější psiny, a když neběhal, tak se podvoloval hlazení a laskání a obdivu. Byl hezký a měl rád lidi – tyto dvě vlastnosti ho činily neodolatelným. Kdekdo věděl, že jeho paní zakoupila celou sadu kartáčů a hřebenů všech velikostí a že jimi zpracovává Royovu srst. Šuškalo se také, že má dokonce i malý kartáček na zuby a možná že to byla pravda. Drápy ale určitě nepotřeboval přistřihnout – život na ulici mu je obrousil.

Paní Donovanová také došla své odměny. Každičkou denní i noční hodinu měla po svém boku věrného společníka. Ale nejenom to, vždycky ji vábilo pomáhat zvířatům a léčit je a záchrana Roye se stala vyvrcholením jejího života – zářivým triumfem, jehož lesk nikdy nepohasl.

Vím, že si vzpomínku na toto vítězství chovala stále živou, protože jsem po mnoha letech seděl mezi diváky kriketového zápasu a spatřil jsem je oba – starou paní, pátravě se rozhlížející kolem sebe, a Roye, spokojeně kibicujícího hře a zjevně se radujícího z každého míčku. Po skončeném zápase jsem se díval, jak se vzdalují v řídnoucím zástupu. Royovi muselo tehdy být asi dvanáct let a jen nebesa vědí, jak stará byla paní Donovanová, ale velký, zlatý pes běžel svižně a bez námahy a jeho velitelka – možná trochu sehnutější a s hlavou o něco víc skloněnou k zemi – kráčela také velmi zdatně.

Spatřila mě, šla ke mně a ucítil jsem známý stisk na zápěstí.

„Pane Herriote,“ řekla a v tmavých, pronikavých očích stále ještě plápolal triumf, jako by byl zažehnut včera. „Pane Herriote, že jsem z něj udělala úplně jinačího psa!“