Poslední ostudná hurá haagského tribunálu

Během konfliktu v Bosně v 90. letech byl Krstić náčelníkem štábu a velitelem sboru Drina, hlavní vojenské formace bosenskosrbské armády působící v oblasti, kde se nachází Srebrenica. V roce 1998 byl Krstić obviněn tribunálem z řady obvinění souvisejících se Srebrenicí, včetně genocidy, a v roce 2001 byl shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 46 let. Po odvolání v roce 2004 bylo odsouzení za genocidu změněno na „napomáhání a navádění“ a s ohledem na tuto změnu původního obvinění byla délka Krstićova trestu odnětí svobody snížena na 35 let. Přetrvávající právní kuriozitou Krstićova případu je, že totožnost osob, které Krstićovi pravděpodobně pomáhaly při páchání genocidy, nebyla nikdy zjištěna ani v jeho případě, ani v průběhu žádného z následujících soudních procesů ve Srebrenici.

Případ Krstić byl první velkou soudní zkouškou tvrzení o Srebrenici a prvním odsouzením za genocidu v souvislosti s událostmi, které se tam odehrály. Stal se vzorem pro všechna následující řízení o Srebrenici před haagským tribunálem. V průběhu celého procesu i v následujících letech Krstić vytrvale tvrdil, že je nevinný, a zejména že se podílel na popravě válečných zajatců ve Srebrenici. Jeho obhájci v procesu se značnou účinností zpochybňovali jak skutkový základ obžaloby, tak právní koncept genocidy, podle kterého byl generál Krstić stíhán. Jejich argumenty však předvídatelně nenašly odezvu ani u soudního, ani u odvolacího senátu.

Praxe Haagského tribunálu a nyní i Zbytkového mechanismu, který jej nahradil, je taková, že žádosti o předčasné propuštění se přijímají, jakmile si vězeň odpykal alespoň dvě třetiny trestu. Reakce soudu na takovou žádost je diskreční, neboť neexistují žádná závazná pravidla, která by upravovala způsob, jakým by měl soud reagovat. Na základě neformální praxe však byla naprostá většina žádostí o předčasné propuštění podaných předsedovi Soudu a nyní mechanismu běžně vyřízena ve prospěch žadatele.

V roce 2022 se generál Krstić, který si ve Velké Británii a Polsku odpykal něco přes dvě třetiny trestu odnětí svobody, rozhodl využít praxe předčasného propuštění, na což měl právo, a proto podal v tomto smyslu žádost adresovanou předsedkyni mechanismu, soudkyni Graciele Gatti Santana.

Zde začíná sága Krstićova předčasného propuštění, která představuje fázi jeho případu, v níž se věci stávají mimořádně zajímavými.

Po několika měsících šetření a konzultací vydala soudkyně Gatti Santana 15. listopadu 2022 rozhodnutí, kterým Krstićovu žádost kategoricky zamítla. Je samozřejmé, že stejně jako při rozhodování prakticky všech haagských funkcionářů musely v jejích úvahách hrát roli úvahy o kariéře, důchodu a výhodách (skutečně ctihodná soudkyně Prisca Matimba je v tomto ohledu světlou výjimkou).

Rozhodnutí soudkyně Gatti Santany je třeba pečlivě zkoumat pro jeho výrazný kafkovský nádech a proto, že každý právník, který za to stojí, by si z něj jednoznačně odnesl, že se její analýza od úvodních odstavců pohybovala po předem určené trajektorii. Soudkyně, jak se říká, povinně pokryla všechny základy a technicky vzato se ve své rozsáhlé diskusi o relevantních bodech zbavila většiny argumentů „slaměných panáků“, které uváděla, aby svým teleologickým závěrům propůjčila věrohodnost formální správnosti.

Podstatou jejího rozhodnutí, kterým zamítla Krstićovu žádost o předčasné propuštění, tedy řízení, v němž Soud a mechanismus při absenci závažných nepříznivých úvah zpravidla rozhodovaly ve prospěch žadatele, je, že vzhledem k ohavné povaze obvinění vznesených proti generálu Krstićovi se mu nepodařilo v dostatečné míře a ke spokojenosti předsedající soudkyně Gattiho Santany prokázat svou nápravu a projevit lítost nad zločiny, které jsou mu kladeny za vinu.

Soudkyně ponechala nedefinováno, co představuje dostatečný důkaz nápravy nad rámec dobrého chování, které se právem očekává od každého vězně, a zejména jaké projevy lítosti by soud potěšily a změnily jeho postoj ve prospěch vězně.

Neméně důležité je, že rozhodnutí, které se opírá o vágně definovanou „lítost“ jako podmínku pro kladné vyřízení takové rutinní žádosti, přehlíží dlouhodobé a konzistentní protesty žadatele o nevinu, k jejichž vyznávání ho ze zákona opravňují vlastní pravidla soudu.

Jako nevyslovená, ale jasně implicitní podmínka pro předčasné propuštění je tak na něj kladen požadavek vzdát se svého postoje vůči podstatě věci, která je proti němu vedena. Aby tedy měl naději na úspěch, musí podlehnout vydírání a vzdát se svého původního prohlášení o nevině tím, že jej změní na „vinen“, a to bez ohledu na svůj vlastní pohled na věc nebo dokonce na sporné skutkové okolnosti. Tím je vmanévrován do souhlasu s nerovným zacházením ve srovnání s jinými vězni, jejichž žádostem stejné povahy bylo dříve vyhověno bez uložení podobného požadavku na změnu prohlášení. A co je ještě důležitější, v rozporu se svým vědomím a vnímáním událostí a proti své důsledně projevené vůli by byl přiměn k potvrzení věcné a právní správnosti rozsudku Soudu proti němu. Takové vynucené přiznání by představovalo pokoutně získaný právní triumf haagského tribunálu a mimořádné propagandistické vítězství jeho patronů.

Poté, co se mu při prvním pokusu o předčasné propuštění v roce 2022 nedostalo od soudu žádného vstřícného či dokonce srozumitelného návodu, co má udělat pro úspěch své žádosti, se při druhém pokusu v letošním roce 2024 generál Krstić zjevně rozhodl změnit svůj přístup a ztělesnit roli svého literárního předobrazu Jozefa K. Nyní uplatňuje senzační zoufalou strategii, která sice vyzývá k blafování Zbytkový mechanismus, ale také riskuje, že způsobí obrovskou morální újmu sobě i svému strašlivě očerňovanému národu. Ve vlastnoručně psaném dopise, který doprovází žádost o propuštění, kterou podal letos, nabízí nově kajícný Krstić senzační přiznání osobní viny za genocidu, kterou nyní potvrzuje, že ve Srebrenici skutečně spáchal. Proto poslušně prosí soud, aby ho propustil na svobodu, aby mohl kromě jiných dobrých skutků pokání, které je připraven vykonat, vykonat pouť do zábavního parku Srebrenica v Potočari, kde by pokorně sklonil hlavu a uctil tak památku nesčetných obětí své zlovůle, které jsou tam údajně pohřbeny.

Jak Krstićův právník v Parsu soudci nevtíravě řekl (strana 10 – 12 svého podání),

„skutečnost, že toto prohlášení činí ve chvíli, kdy jsou rozsudky ICTY zpochybňovány a popírány, skutečnost, že tak činí ve chvíli, kdy Valné shromáždění OSN přijímá rezoluci o Srebrenici, která je založena na rozsudcích ve věci [proti] Radislavu Krstićovi, dodává Krstićovu vyjádření přijetí odpovědnosti a lítosti zvláštní váhu a důležitost,“ a dojemně uzavřel, že „Krstić nemůže udělat víc, než co činí svým dopisem z 18. června 2024. Krstić byl prvním, kdo byl odsouzen za napomáhání ke genocidě, a jeho slova a činy mají v této otázce zvláštní váhu“.

Na tomto místě lze omluvit otázku, zda to celé není vtip. Ale ne, není. Je to modus operandi pseudosoudní instituce, která pracuje s pohrdavou neúctou k zásadám zákonnosti, natož spravedlnosti, a jako preferovanou metodu dokazování upřednostňuje vynucená přiznání.

Neexistuje snad lepší kontextuální vysvětlení fungování tohoto ďábelského systému, k němuž se haagský tribunál plně hlásí, než jaké nabízí Michel Foucault ve své klasické studii „Disciplína a trest“ , s. 37-38:

„ ... doznání představovalo tak silný důkaz, že nebylo téměř třeba přidávat další nebo se pouštět do obtížné a pochybné kombinace stop; doznání, pokud bylo získáno správným způsobem, téměř zbavovalo obžalobu povinnosti předkládat další důkazy (v každém případě ty nejobtížnější). Za druhé, jediným způsobem, jak mohl tento postup uplatnit veškerou svou jednoznačnou autoritu a stát se skutečným vítězstvím nad obviněným, jediným způsobem, jak mohla pravda uplatnit veškerou svou moc, bylo, že zločinec přijal odpovědnost za svůj vlastní zločin a sám podepsal to, co bylo obratně a nejasně zkonstruováno předběžným vyšetřováním.“

„Nestačí,“ pokračuje Foucault a cituje středověkého mučitele Ayraulta, “aby byl viník spravedlivě potrestán. Musí pokud možno soudit a odsoudit sami sebe.“ Ze všech uvedených důvodů „mělo doznání přednost před jakýmkoli jiným druhem důkazu. Do jisté míry překonávalo všechny ostatní důkazy; jako prvek ve výpočtu pravdy bylo také aktem, jímž obviněný přijímal obvinění a uznával jeho pravdivost; proměňovalo vyšetřování prováděné bez něj v dobrovolné potvrzení. Prostřednictvím doznání se obviněný sám účastnil rituálu vytváření trestní pravdy [la vérité pénale].“

Zbývá zjistit, zda Krstićovo rituální plazení se před svými trýzniteli bylo pojato jako akt promyšleného výsměchu haagskému tribunálu a jeho propastným středověkým praktikám, nebo je jen dokladem morální sebedestrukce zlomeného člověka. V obou případech je jen málo pravděpodobné, že jeho žádost o propuštění bude schválena. Krstićovo fraškovité přiznání, ať už má v jeho mysli jakýkoli význam, nemění faktickou podstatu Srebrenice, ačkoli účinně slouží zlým cílům tribunálu a bezdůvodně mu přiznává nemalý propagandistický triumf, jakkoli jsou jeho účinky v širším měřítku pomíjivé. Proč by nyní, poté co z něj vytěžila maximum možného, měla riskovat propuštění vězně, který už jednou obrátil svou výpověď a který by, pokud by se dostal ze spárů tribunálu, mohl trapně zvrátit svou výpověď znovu?

Pro haagský tribunál, který se změnil v reziduální mechanismus, je optimálním řešením nechat nyní nepotřebného generála, kterého trápí svědomí, shnít a zemřít v polském žaláři. Koneckonců, mrtví nevyprávějí žádné příběhy.