Úvahy o šestiletém amputáři, který se plazí po Gaze s pomocí kolečkových bruslí

Byly to jedny z těch inline bruslí, které se objevily v devadesátých letech. Říkali jsme jim kolečkové brusle. Kluci ze Západu si s nimi hráli v létě plném radosti a smíchu a odřených kolen a skvrn od trávy. Teď je používá malý kluk jménem Mohammad Saeed, aby mu pomáhaly jezdit na koloběžce po hlíně, protože mu nohy ustřelily západní vojenské výbušniny, které odpálili Izraelci, kteří si nejspíš s inline bruslemi hráli, když byli malí.

We are the terrorists. https://t.co/Od7U4hW7E6

— Caitlin Johnstone (@caitoz) December 14, 2024

Tato genocida trvá už tak dlouho, že se dětští amputáři, kteří žijí po celé Gaze, učí strategie, jak se bez končetin obejít.

Nedávno provedli studii, která zjistila, že prakticky všechny děti v Gaze mají nyní pocit, že jejich smrt je nevyhnutelná, a polovina dotázaných uvedla, že si přeje zemřít.

Jejich životy však pokračují. I s chybějícími končetinami, často amputovanými bez morfia nebo anestetik, jejich život pokračuje. Plazí se blátivými stanovými tábory, ale žijí dál. Každý den si najdou cestu.

Je to něco, co by vás mohlo inspirovat, kdybyste tomu byli jen pasivními svědky, a ne něčím, co západní mocenská struktura, v níž žijete, aktivně způsobuje lidem. Pro ty z nás, kteří žijí ve stínu amerického centralizovaného impéria, je to trochu emočně složitější než inspirativní příběh o nezdolném duchu palestinského lidu, protože je to také příběh o tom, jak jsme tomu nedokázali zabránit.

Když se díváme na Mohammada Saída, jak se s pomocí kolečkových bruslí plazí po pahýlech nohou hlínou, vidíme, jak se v nás odráží naše vlastní civilizace. Genocidní dystopie naprostého morálního bankrotu. Takoví jsme se stali. To je to, v co jsme dovolili našim vládcům, aby nás proměnili.

Ach, Mohamede, je mi to tak líto. Je mi tak líto, že jsme dovolili, aby to došlo tak daleko. Je mi líto, že ti byly odebrány nohy, a je mi líto všeho ostatního, co ti bylo odebráno navrch. Třeba tvých rodičů. Možná tvých sourozenců. Určitě někteří blízcí. Zřejmě váš domov a zřejmě vaše dětství.

V tuto chvíli nemám čtenářům ani Mohammadu Saeedovi co nabídnout, kromě vlastního zármutku. V některých dnech si můžete jen vylít srdce na zem a varovat kolemjdoucí, aby se snažili na něm neuklouznout, a slzy vám stékají přes zející díru v hrudi.

Nic z toho není správné a já nemám chuť předstírat, že je to správné. Nemám chuť snažit se to přikládat pozitivní nádech nebo říkat, že se to všechno zlepší. Některé věci jsou prostě hrozné a je v pořádku se kvůli nim cítit hrozně. Pocity jsou od toho, aby se cítily. Je to smutné a je to vztekající a je to ostudné a je to zatracující a absolutně nic jiného.

Žijeme ve světě tak úchvatné krásy a tak dechberoucí krutosti. Výbuchy lásky skrývající se za každou molekulou ve společnosti, které vládnou skutečné zrůdy.

Jsme dost velcí na to, abychom tyto paradoxy unesli. Jsme dost velcí na to, abychom cítili majestátnost stvoření i úder genocidy. Vlažnou, šťavnatou, nedbalou lásku k bližním i hrůzu z toho, jak krutí dokážeme být jeden k druhému. Vzrušení ze života na této podivné modré planetě i zdrcující smutek z toho, že se nám nedaří jeden neúspěch za druhým, aby tu bylo alespoň trochu lépe.

Na tomto světě se může dařit jak dobru, tak zlu. Jasně. Nemám na to žádné odpovědi ani zázračné léky. Snažíme se být slušnými lidmi a přežít každý den. Zvedáme brusle a ploužíme se dál.