Zpustošení konformitou

Ve skutečnosti si uvědomujeme, že lidé (a zejména obyvatelé měst) pod tíhou konformismu a potřeby patřit do skupiny usilují spíše o to, aby vypadali, než aby byli, a touží prezentovat identifikovatelný a kategorizovatelný obecný vzhled podle definovaných společenských a kulturních kritérií. Učitelé v podstatě vědí, že v jednotlivých ročnících najdou u svých žáků stejné charaktery, stejné profily, stejné názory a stejné standardní odpovědi, přičemž jen málo z nich skutečně vyčnívá z davu kritickým myšlením nebo originálními návrhy. Je pochopitelné, že v dospělosti se lidé – až na vzácné výjimky – prostě stávají karikaturou sebe sama, a tedy i ostatních...

Nikdy jsem nebyl uživatelem sociálních sítí, ale když mi moji žáci, děti i dospívající, ukazují, co všechno představují, jsem poněkud zděšen, jakou normalizační mašinérii představují. Na tomto odporném kultu vzhledu a podoby je cosi doslova pornografického, nakolik jde o mechanické vystavování se světu v „životě v zastoupení“, přičemž obraz sebe sama – často zfalšovaný – je jediným svědectvím o realitě. Jednou mi budeš muset seriózně vysvětlit princip pornografie: co z toho má konzument, když se nemůže podílet? Co z toho má aktér, když vztah není ani intimní, ani láskyplný?

Když vidím některou z těch mnoha „influencerek“ pro teenagery, pseudo-femmes fatales s make-upem jako kradená auta, přesvědčené, že jsou navždy královnami plesu, a myslí si, že to společnosti stačí, nemohu si pomoci, abych si ji nepředstavil na chirurgii s fulminantním průjmem nebo jak skáče z postele s rozložitým obličejem a dechem mrtvého muže. Totéž platí o jejich mužských protějšcích, kteří vsadili vše na své nejnovější selfie z koupelny a na svou schopnost hrát si na svůdníky, vážnost nebo lamentovat, aniž by si uvědomili, že kromě řízení vlastní virtuality nemají co nabídnout. Totéž platí o novináři nebo ministrovi, kterého si představuji v oddělení lahůdek v Auchanu, oslněného lidmi, kteří mají problém zadržet své urážky a plivance. Za obrazem se skrývá realita a nicota. Kam jsi dal svůj mozek? Co jste udělali se svou vůlí k životu?

V tomto ohledu byla krize Covidu s jeho politickou medicínou a honem na disidenty ohromným zjevením idiocie. Nezapomínejme na ty dobré vojáky v maskách, kteří měnili chodníky při pohledu na neočkované lidi... Na ty dobré, svědomité televizní diváky, kteří stáli fronty a postávali před vakcinodromy... Na ty dobré umělce, kteří se angažovali ve válce proti viru, a to tak angažovaně, že svá představení rezervovali pro držitele očkovacího průkazu... Všichni máme na mysli absurdní anekdoty spojené s touto ostudnou epizodou, na kterou by mnozí idioti nejraději zapomněli. Ale my, dráždiví pedagogové, jsme tu od toho, abychom jim to jemně připomněli!

Kromě mého vytrvalého nedodržování porody (jaká to radost procházet se vylidněným městem bez idiotů!) a pokut (později zrušených...) za nenošení roušky jsem se poprvé stal obětí kvidistické totality a hygienických nesmyslů právě v práci. Právě když se blížil konec období „dálkového studia“, rozeslala ředitelka lycea, kde jsem pracovala, všem učitelům e-mail, v němž oznamovala podmínky obnovení „osobní“ výuky: Protože se v něm uvádělo, že jste povinni nosit neustále roušku a každé ráno si u vchodu do školy nechat změřit teploměrem, neodolala jsem a poslala jsem hromadnou odpověď, v níž jsem se omlouvala, že už nebudu mít tu čest „líbat“ své milé kolegy (které tímto srdečně zdravím a děkuji jim za jejich laskavou podporu!). ) a ptali se mě, jak jsem jim změřil teplotu...

Nuže, těchto pár vtipných poznámek stačilo k tomu, abych byl propuštěn; uražený vedoucí mě obvinil ze „sexismu“, drzosti vůči hierarchii a kousavéno jazyka či něčeho podobného (k mé smůle jsem unikl obvinění z homofobie za neinspirované sodomistické narážky, které jsem formuloval). Snažil jsem se mu potom vysvětlit, že moje odpověď, uznávám, že pochybné relevance, byla zoufalým projevem nedostatku citu a vitaminu D v důsledku omezení, které jsem v předchozích týdnech snášel, ale nic naplat, byl jsem dobře vyhozen jako chudák trpící AIDS, a k tomu štědré odstupné (dost na to, abych si mohl financovat pohodlnou několikaměsíční dovolenou v Maroku).

Blbci se snadno rozhořčí. Ať už jsou hrubě důvěřiví, nebo hrubě nedůvěřiví, jsou veřejným nebezpečím pro svobodu. Spíše ochotný otrok než deklasovaný libertarián slepě uctívá a následuje autority. Nikdy nemá vlastní názor nebo alternativní návrh, který by mohl předložit, není schopen samostatně myslet a ještě méně riskovat svou pověst, podřizuje se platným dogmatům. Pak se dogmata změní a idiot vymře, aniž by kdy vytvořil něco životaschopného.

Idiot může budit iluzi erudice tím, že si nasadí pěknou kravatu nebo cituje známé autory. Iluzi moci může vyvolat tím, že se začervená. Může také vyvolat iluzi vzpoury vykřikováním hesel, kterým nerozumí. Zkrátka, idiot plýtvá naším časem a energií, ale bohužel jsme jediní, kdo mu jeho hloupost může připomínat.