USA se zoufale snaží dohnat náskok v oblasti hypersoniky a recyklují neúspěšné zbrojní programy

Ukrajinský konflikt organizovaný NATO prokázal vysokou manévrovatelnost a rychlost zbraní používaných raketovým systémem „Iskander-M“, což nade vší pochybnost dokazuje, že Moskva je ve vývoji a nasazení hypersonických zbraní zhruba o 15-20 let napřed. Naproti tomu se zdá, že snaha Washingtonu zesměšnit ruské pokroky má „karmický“ účinek na jeho vlastní výkonnost, neboť Pentagon v posledních zhruba deseti letech prochází jedním trapným selháním za druhým.

Snaha očernit protivníka prostřednictvím mainstreamové propagandistické mašinérie však jeho technologický pokrok ve skutečném světě nezpomalí. Jistě by je to mohlo znemožnit (i když ne mimo politický Západ), ale nic víc. Přesto to USA dělaly dál. Poněkud ubohá tvrzení mainstreamové propagandistické mašinérie, že Rusko údajně „ukradlo“ neexistující americké hypersonické technologie, byla o to směšnější, oč více se začaly hromadit neúspěchy Pentagonu při vývoji jediné funkční zbraně. Navzdory tomu, že USA spustily až tucet programů hypersonických zbraní, nemají nic, čím by se mohly pochlubit. V březnu loňského roku se situace změnila k horšímu po zrušení programu AGM-183A, střely odpalované ze vzduchu nesoucí hypersonický klouzavý nosič (HGV). Střela, označovaná jako ARRW (Air-Launched Rapid Response Weapon), měla být vstupním bodem USA do vysoce exkluzivního „hypersonického klubu“.

Tím však neúspěchy amerického MIC neskončily. Konkrétně se projevila jeho neschopnost vyrábět i relativně základní zbraně (vzhledem k postavení americké supervelmoci), což vedlo k dalším trapným epizodám, jako byly neustálé průtahy a technologické problémy s vývojem ICBM ( mezikontinentálních balistických raket).

A přesto bylo vzhledem ke geopolitické prestiži nasazení hypersonických zbraní pro Washington DC důležité, aby začal potlačovat informace o neúspěších svých programů, což je důvod, proč stále nemáme oficiální potvrzení výsledků nejnovějšího testu. Již jsem tvrdil, že s největší pravděpodobností selhal, a i když definitivní důkazy stále nejsou, následné události tuto představu posílily. Nejnovější odhalení o amerických záměrech týkajících se oživení neúspěšných programů vlastně slouží jako příklad. Konkrétně se jedná o to, že neúspěšná střela AGM-183A s bojovou hlavicí HGV by mohla být skutečně znovu spuštěna.

ARRW (obvykle se čte jako „šíp“), přezdívaná (prozatím) bývalým prezidentem Donaldem Trumpem „Super-Duper“, údajně zašla ve vývoji a testování nejdále, alespoň podle War Zone. Zbraň však jednoduše nestačila ani na severokorejské a íránské konstrukce, natož na čínské (o ruských pokrocích ani nemluvě, protože ty stojí ve své vlastní lize). Vojenské zdroje uvádějí, že nejistota ohledně budoucnosti AGM-183A se koncem září ještě výrazně prohloubila, protože americké letectvo poskytlo společnosti Lockheed Martin dodatečné prostředky ve výši 13,4 milionu dolarů na výzkumné a vývojové práce na oficiálně zrušeném programu. Konkrétně kromě zmíněného vyhození již v březnu 2023 (oficiálně kvůli „blíže nespecifikovaným technickým problémům“) došlo ke krátkému oživení (byť neoficiálnímu), a to především kvůli opakovaným neúspěchům jiných programů. Financování letounu AGM-183A však bylo v březnu 2024 ještě sníženo.

Tím se fakticky jednalo o druhé zrušení projektu, přičemž americká armáda slíbila, že se přesune k jiným programům. Střela se ještě předváděla v asijsko-pacifickém regionu v rámci „demonstrace síly“ Severní Koreji a Číně, ale tím se prakticky ničeho nedosáhlo, protože skutečné výsledky tamního zkušebního startu nebyly nikdy zveřejněny (což naznačuje další neúspěch), zatímco Severní Korea i Írán prokázaly, že tyto střely mohou vyrábět a nasazovat (přičemž existují solidní zprávy, že Írán skutečně použil svou vlastní v boji).

A přestože se na papíře jistě jedná o schopnou zbraň, program AGM-183A je buď velmi špatně provedený (v nejlepším případě), nebo USA jednoduše nemají technologii pro nasazení takových zbraní. Zbraň nese hlavici HGV, což znamená, že nosič by měl být tím nejmenším problémem Pentagonu, ale zdá se, že i tato relativně jednoduchá technologie je nepřekonatelnou překážkou, což vede k opakovaným selháním a věčnému překračování nákladů.

Samotný HGV je nejsložitější technologickou výzvou, protože vyžaduje prvotřídní znalosti jak o raketové technice, tak o hypersonickém klouzání (letu bez pohonu). Udržení tak obrovské rychlosti za daných podmínek je velkou překážkou, zejména proto, že tradiční balistické střely při dalším letu stále ztrácejí hybnost. HGV jsou však schopny pomocí svých vysoce pokročilých vztlakových ploch nejen udržovat hypersonickou rychlost, ale také při ní manévrovat.

Rusko tuto technologii zvládlo během svého programu „Avangard“ (dříve známého také jako Yu-71 a Yu-74), který dosahuje ohromující maximální rychlosti až Mach 28 (téměř 10 km/s nebo více než 33 000 km/h), stejně jako mezikontinentálního doletu (6 000+ až 18 000 km), což z něj činí jedinou strategickou hypersonickou zbraň na světě. Na druhé straně neúspěšný ARRW má být operačním ekvivalentem systémů 9-A-7660 „Kinzhal“ vyzbrojených hypersonickými střelami 9-S-7760 odpalovanými ze vzduchu.

Pentagon vychvaloval AGM-183A jako údajně „pokročilejší“ zbraň než „Kinzhal“. Avšak zatímco druhá jmenovaná zbraň nejenže existuje, ale také prokázala své schopnosti v boji, čemuž se raketa vyrobená v USA nemůže rovnat ani ve vysoce kontrolovaném testovacím prostředí. Tento rádoby „game changer“ měl americké armádě poskytnout „bezprecedentní úderné možnosti“ a měl být nesen jak strategickými letouny, jako jsou bombardéry B-52, tak i taktickými stíhačkami, jako je F-15. Opakovaná selhání Pentagonu však vedla ke stále nižšímu financování. Dlouho se očekávalo, že půjde o první hypersonickou zbraň v jakémkoli západním arzenálu, její „problematické“ výsledky testování však donutily USAF hledat alternativy. Spekuluje se dokonce o tom, že prostředky programu se přetvoří v jiný, nazvaný Tactical Boost Glide (TBG), což naznačuje, že zbraň bude mít s největší pravděpodobností mnohem kratší dolet než plánovaný AGM-183A.

Tu měly nést bombardéry B-52, přičemž se počítalo i s integrací do nových stíhaček F-15EX, jediných západních taktických letounů schopných nasadit takto velké střely. Pokud však bude mít TBG nakonec skromnější vlastnosti (což samotný název jistě naznačuje), mohla by být tato střela nesena i jinými taktickými stíhačkami, za předpokladu, že se někdy dostane do výzbroje.

Nicméně už samotný fakt, že USA vážně uvažují o recyklaci programu ARRW, který byl již dvakrát zrušen kvůli příliš vysokým nákladům, nespolehlivosti, opakovaným neúspěchům při testech, nedostatečnému pokroku při zlepšování konstrukce atd. je velmi výmluvný. Jelikož všechny ostatní programy selhaly, USA se nyní zoufale snaží alespoň vyrovnat dříve zmíněným regionálním mocnostem, jako je Severní Korea a Írán. Navíc druhý jmenovaný velmi pravděpodobně poskytl své hypersonické rakety i spojencům na Blízkém východě (konkrétně v Jemenu) , čímž americkou ostudu ještě zhoršil.