Izrael útočí na OSN

Po odchodu Britů z mandátní Palestiny (tj. Palestiny, kterou Společnost národů svěřila pod prozatímní správu Spojeného království) 14. května 1948 sionistická Generální rada, odnož Hagany (tj. hlavní milice židovské přistěhovalecké komunity), jednostranně vyhlásila nezávislost Státu Izrael. Oznámil to předseda Židovské agentury (tj. výkonného orgánu Světové sionistické organizace).

Je důležité poznamenat, že britští okupanti se stáhli pouze z přibližně čtvrtiny mandátní Palestiny. Zbylé tři čtvrtiny, tvořící mandátní Transjordánsko, budoucí Jordánsko, již oficiálně opustili.

Valné shromáždění OSN se po několikadenním zvažování rozhodlo nový stát uznat, ale nikoliv bez zdůraznění, že v zásadě není přípustné, aby stát vyhlašovala milice Hagana, i když toto vyhlášení zaplnilo prázdné místo po odchodu mandátní správy, tedy Britů. Valné shromáždění konstatovalo, že vyhlášení nezávislosti neříká nic o režimu tohoto státu (teokracie nebo republika) ani o jeho hranicích. Hodlalo uskutečnit svůj plán na vytvoření dvojnárodního státu, arabského i židovského, bez územní kontinuity mezi oběma entitami (Jeruzalém a Betlém měly mezinárodní status). Uklidňoval ji odkaz na „úplnou rovnost sociálních a politických práv pro všechny občany bez rozdílu vyznání, rasy nebo pohlaví“ v novém státě.

Den po vyhlášení nezávislosti vyslaly Egypt, Irák, Transjordánsko, Libanon, Sýrie a Jemen své armády do Palestiny. Oficiální verze dnes zní, že těchto šest zemí („Arabů“, rozuměj „muslimů“) nepřijalo židovský stát, zatímco pět z nich se po britské kolonizaci postavilo proti židovské kolonizaci a šestá podporovala Izrael. Náboženství bylo otázkou pouze pro Izz al-Din al-Kassama, Muslimské bratrstvo a nacistického muftího Mohammeda Amína al-Husejního. Stejně tak propaganda tvrdí, že tyto armády byly poraženy statečnou izraelskou armádou, čímž naznačuje, že „od prvního dne byli Židé morálně nadřazeni Arabům“. Skutečnost však byla zcela jiná. Světová válka právě skončila a žádná z těchto zemí, kromě Transjordánska, neměla armádu hodnou toho jména. Jejich vojska se skládala výhradně z dobrovolníků. Navíc transjordánská armáda, která konflikt ukončila, bojovala na straně Izraele proti ostatním Arabům. Transjordánsko, které bylo stále pod britským vlivem, doufalo, že zabrání vzniku palestinského státu a anektuje jeho území. Jeho armáda nebyla žádná jiná než britská („Arabská legie“) a stále jí velel generál John Bagot Glubb (alias „Glubb Paša“). Byli to Transjordánci (ve skutečnosti Britové), a nikoli Izraelci, kdo porazil ostatní arabské armády. Během konfliktu byl její panovník, král Abdalláh I., prohlášen „králem Palestiny“.

Během tohoto konfliktu izraelské síly nechaly Brity v Transjordánsku bojovat proti Arabům a uplatnily plán D (hebrejsky plán „Dalet“). Hagana měla v úmyslu dělit se s Transjordánskem o co nejmenší území. Izraelské síly ilegálně dovážely zbraně z Československa (které již bylo řízeno komunisty), pravděpodobně se souhlasem SSSR, údajně za účelem boje proti britské kolonizaci, ve skutečnosti však za účelem vyhnání Palestinců. Byla to Nakba (katastrofa). Násilně bylo vysídleno 750 000 Palestinců (50 až 80 % obyvatelstva).

Následujícího roku Izrael požádal o členství v OSN a získal ho. V té době nebyl členem žádný dekolonizovaný stát. Většinu tvořily země pod anglosaským vlivem. Izrael však přijaly pouze podmíněně. Valné shromáždění OSN se ve své rezoluci č. 273 odvolávalo na písemný závazek ministra zahraničních věcí prozatímní izraelské vlády Mošeho Šertoka, v němž „přijímá bez výhrad závazky vyplývající z Charty OSN a zavazuje se je dodržovat ode dne, kdy se stane členem OSN“ [1].

Do dnešního dne Izrael tento závazek nedodržel a nesplnil 229 rezolucí Rady bezpečnosti a Valného shromáždění. Jeho členství by proto mohlo být kdykoli pozastaveno.

V posledních měsících

• 23. března izraelský ministr zahraničí Israel Katz prohlásil, že OSN se stala „antisemitskou, protiizraelskou organizací, která ukrývá a podporuje terorismus“.
• Izrael vede kampaň proti agentuře OSN, Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), a obviňuje ji, že slouží Hamásu. V červenci loňského roku přijal Kneset tři zákony: 1) o zákazu působení UNRWA na izraelském území, 2) o zbavení jejích zaměstnanců diplomatických imunit, 3) o jejím prohlášení za teroristickou organizaci.
• Stálý zástupce Izraele při OSN Gilad Erdan na konci svého funkčního období loni v srpnu o sídle OSN v New Yorku prohlásil, že „tato budova musí být vymazána z povrchu zemského“.
• Izraelský ministr zahraničí Israel Katz prohlásil generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese za personu non grata.
• Izraelské obranné síly (IDF) se záměrně zaměřily na vojáky Prozatímních sil OSN v Libanonu (UNIFIL) a zranily dvě srílanské „modré přilby“.

Důležitá věc, kterou je třeba si zapamatovat:

• Izrael nevytvořil jeho lid, ale jeho armáda.
• První arabsko-izraelskou válku nevyhráli Izraelci, ale Arabové z Transjordánska pod britským velením.
• Při vstupu do OSN se Izrael zavázal plnit všechny její rezoluce, což 229krát nesplnil.
• Po Palestině, Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu a Íránu otevřela Netanjahuova vláda osmou frontu, tentokrát proti OSN.

[1] « Admission d’Israël à l’Organisation des Nations Unies », Réseau Voltaire, 11 mai 1949.