Izrael řídí USA Ne, USA řídí Izrael. Ne, počkejte…

Začněme otázkou Netanjahuovy duševní stability. Vezmeme-li v úvahu jeho četná obludná tvrzení – Izrael minimalizoval civilní oběti v Gaze, izraelské vojáky je třeba pochválit za jejich morální chování, ti, kdo protestují ve prospěch Palestinců, jsou pravděpodobně placeni Íránem a tak dále -, musíme dojít k závěru, že člověk, který se oddává takovým absurdním zkreslením, je řekněme kolmý na realitu.

Jsem si jist, že Netanjahu mluvil do značné míry pro efekt. Musí to tak být. Ale stejně tak jsem si jistý – všimněte si například jeho chování na videozáznamech – že si byl jistý pravdivostí toho, co říkal. Diagnóza doktora Lawrence: Muž sžíraný záští a nenávistí, který dovedl Izrael na pokraj kataklyzmatické války za cenu nenávratného poškození jeho mezinárodního postavení a zároveň do ní zatáhl USA (za podobnou cenu), trpí těžkou psychózou s příznaky paranoie a obsedantně-kompulzivní megalomanie.

Neříkám to proto, abych si dopřál laciné očerňování jedné z mnoha opovrženíhodných politických postav, které se nyní procházejí po západním světě a jeho přívěscích. Po Netanjahuově pozoruhodně podivném vystoupení v Kongresu 24. července – chvílemi vypadal jako čirý id – říkám, že tato diagnóza by platila i v klinickém prostředí. Všichni bychom to měli vzít na vědomí a podle toho se připravit. Je jedno, kdo řídí autobus: V tomto případě by bylo lepší, kdyby ho neřídil nikdo.

Je tu také přijetí, kterému se Netanjahu těšil na Kapitolu. Dvaasedmdesát ovací, z toho šedesát vestoje, pro válečného zločince, porušovatele mezinárodního práva, muže, který se zavázal vést „válku na sedmi frontách“ na Blízkém východě?

Bibiho hlavním tématem, které se táhlo celým jeho projevem, byla shoda, dokonalé sladění izraelských a amerických zájmů. Vzpomínáte? „Naši nepřátelé jsou vašimi nepřáteli, náš boj je vaším bojem a“ – zde zabušila levá pěst – „naše vítězství je vaším vítězstvím“.

Reakce přítomných vám řekne vše, co potřebujete vědět o tom, co si o této myšlence myslí američtí zákonodárci. Netanjahuovi šlo pouze o potvrzení stálých ujednání ve chvíli, kdy se z chování teroristického Izraele začal obracet žaludek více lidem, než si přál. A dostal, co chtěl, netřeba dodávat.

Tím se dostáváme k otázce, kterou nám Netanjahuův projev vnucuje. Ovládají Spojené státy Izrael, nebo Izrael Spojené státy? Je stát apartheidu dalším z klientských režimů Washingtonu, i když – vypůjčme si něco od Číňanů – klientem se sionistickými rysy? Nebo je Izrael případem – vzácným, ne-li ojedinělým – vzdálené výspy, která diktuje imperiálnímu centru? Periferie vykonává moc nad metropolí, to je třeba říci: To by jistě muselo být něco nového pod sluncem.

Není to nová otázka. Spousta lidí o ní uvažuje už měsíce, ne-li déle – nad jídelními stoly, na barových židlích nebo v publikovaných materiálech na internetu. Kdo to vlastně řídí? Někdy mi to připadalo jako naprosto klasický gordický uzel: Rozvažte to a pochopíte všechno. A jindy mi to připomíná zenový kóan, neřešitelný bez náhlého satori. Nevěnoval jsem proto příliš času tomu, abych o tom přemýšlel. K dnešnímu dni jsem dospěl k závěru, že je to otázka andělů na špendlíku a na odpovědi příliš nezáleží. Když ji nadhodí jiní, moje mysl se rozplyne. Ale po té šokující podívané v Kongresu před několika týdny si myslím, že mi tenhle úhybný manévr už neprojde.

Příležitost Netanjahuova projevu, jeho čtvrtého před společným zasedáním, před nás staví všechny složitosti. Kdo v tu hodinu vládl – šílený muž z periferie, hnaný vztekem, nebo jeho publikum obdivujících zákonodárců v imperiálním centru, hnané... hnané čím? Řekl bych, že hnán chamtivostí, ideologií a prací na řízení impéria, které selhává, ale ještě neselhalo. Kdo koho ten den ovládal?

Okamžitou odpovědí, možná zřejmou, je terorista na pódiu. Nikomu, kdo dává pozor, nemůže uniknout, že víceméně každý přítomný člen Kongresu – a dobře asi stovce členů, kteří bojkotovali – v minulosti bral a bere peníze od izraelské lobby, zejména, ale nejen od hluboce protidemokratického Amerického výboru pro veřejné záležitosti Izraele, nechvalně proslulého AIPAC.

Netanjahu to věděl. Mluvil s některými lidmi, kteří skutečně věří sionistické věci, a s některými lidmi, kteří se starají o geopolitické postavení impéria na Blízkém východě. Někteří a někteří, O.K. Ale všichni, které oslovil, až na výjimky, byli na příjmu od AIPAC. Thomas Massie, libertariánský republikán z Kentucky a jedna z výjimek, nám přesně popsal, jak AIPAC funguje – kombinací úplatků, hrozeb a nátlaku -, a to docela neuvěřitelně podrobně, když s ním Tucker Carlson před pár měsíci na tato témata dělal rozhovor.

Bibi tehdy věděl, že nemusí nikoho z přítomných o ničem přesvědčovat. Musel přesvědčování předstírat. „Stojíme při sobě“ atd. Ale nikoho na stranu Izraele přetáhnout nedokázal: Všichni, ke kterým promluvil, už tam stáli. Dne 24. července byl Netanjahuův den. Patřil mu, protože mu patřilo jeho publikum.

To je v tabulkové podobě případ těch, kteří tvrdí, že ve vztazích mezi USA a Izraelem kontroluje národ s 9,5 miliony obyvatel (s velkou pravděpodobností je jich nyní méně, protože se v těchto dnech píše o emigraci) národ s 333 miliony obyvatel. Je snadné pochopit logiku tohoto tvrzení. Izrael začal lobbovat ve Washingtonu za podporu, jakmile byl v roce 1948 vyhlášen Izraelem; AIPAC vznikl v polovině padesátých let. A teď se podívejte. Tento týden vložila 8,5 milionu dolarů do primárních voleb v Missouri, aby porazila Cori Bushovou, která otevřeně hovoří o svém odporu ke genocidě v Gaze. AIPAC vynaložil 15 milionů dolarů, a to ze stejného důvodu, aby v červnu porazil Jamala Bowmana v New Yorku. Bushová v reakci na svou porážku důrazně kritizovala AIPAC za jeho vměšování do primárek v Missouri a zároveň vyjádřila odhodlání proti této skupině pracovat. To vše naprosto oprávněně – vskutku s respektem k americkému politickému procesu. Ale Bílý dům – věřte tomu – měl tu drzost kritizovat Bushovou o víkendu za její „pobuřující“ výroky. Nevyjadřuje to Bushův názor, ale přesně?

Tohle je moc.

Joe Biden v téže linii přijal od izraelské lobby během desetiletí svého působení v Senátu více peněz než kdokoli jiný na Kapitolu – podle Open Secrets 4,2 milionu dolarů, a chápu, že jde o velmi nízký odhad, pokud počítáme i Bidenovu politickou kariéru po skončení Senátu. Organizace Code Pink v rámci kampaně na sběr podpisů uvádí, že Harrisová obdržela od izraelské lobby 5,4 milionu dolarů, ačkoli neuvádí, v jaké fázi své kariéry tuto mimořádnou částku přijala.

Harrisová nyní ohromuje všechny zasněné liberály v našem středu tu a tam nějakými gesty, která mají naznačit, že bude vůči Izraelcům tvrdší než Joe-sionista a sympatičtější k Palestincům. Sledujte, prosím, skákající míč, jako ho sledují ti ctihodní Arabové a Američané nahoře v Michiganu: Harrisová dává při těch příležitostech, kdy se tématu nevyhne, zcela jasně najevo, že nemá v úmyslu provést žádnou smysluplnou úpravu americké politiky vůči teroristickému státu. Ať vraždění pokračuje, dokud si to Izraelci přejí.

To je, jak říkám, moc – zvráceně získaná a zvráceně vykonávaná.

Na tomto místě však musíme rozlišovat, abychom pochopili americko-izraelskou dynamiku takovou, jaká skutečně je. Z nedostatku lepších slov musíme rozlišovat mezi pomíjivou mocí a strukturální mocí.

Podle mého názoru je moc, kterou Izraelci uplatňují při ovlivňování americké politiky a politiky – vliv, který se blíží jejímu diktování – efemérní. Je založena na výše zmíněném podplácení, hrozbách a nátlaku na straně administrátorů. Na přijímající straně se věci dějí na základě chamtivosti a strachu. Jinými slovy, izraelská moc závisí na lidských slabostech. Jejím zdrojem je naše větší či menší náchylnost ke korupci. Rozdíl mezi větší a menší náchylností lze měřit na osudech Coriho Bushe a Jamala Bowmana.

Moc Spojených států je zcela jiného druhu. Jejím základem jsou materiální výhody, stejně jako hegemonie Západu v posledních 500 letech. Samozřejmě, že nutí, uplácí a vyhrožuje, ale může také napadat a ničit – to vše je zcela zřejmé. Zjednodušeně řečeno, zatímco Pentagon by mohl napadnout Izrael, kdyby k tomu dostal rozkaz, Izraelské obranné síly by nemohly napadnout Spojené státy, které ostatně nejsou schopny napadnout ani Libanon nebo Írán bez jistoty americké podpory.

To, o co v této věci jde, je otázka odpovědnosti. Izrael má nad USA značnou moc – ano, to všichni víme -, ale je to dáno tím, že se Amerika korupce dopouští. To nám nesmí uniknout. Washingtonské elity prodaly politiku USA Izraelcům a Kongres se prodal podobně. V podstatě se však jedná o transakce, které jsou stejně zaměnitelné a pomíjivé jako všechny ostatní. Neodrážejí žádný radikální posun v mocenských poměrech.

Spojené státy jsou stále imperiem naší doby a Izrael stále patří mezi jejich klienty, i když to komplikují různé faktory – náboženství, ideologie, cynicky zmanipulovaná vina, sdílené vědomí vyvoleného národa a spousta peněz věnovaných na bezostyšně nabízené a přijímané úplatky, které by se daly nazvat jinak. Když tohle všechno očistíte, zjistíte, že se jedná o naprosto obyčejnou starost o zachování a projekci americké moci. Myslíte si, že Pentagon právě vyslal obrovské flotily do východního Středomoří, protože se bojí o izraelské Židy? Jde o moc, a tu USA neprodaly. Ve všech demonstracích, které jsme letos viděli, je totiž implicitně obsažen správný předpoklad, že Amerika může Netanjahuovu loď potopit, kdykoli se k tomu rozhodne. Nenechte se zmást okamžikem: Bibi, jak ukáže historie, je v podstatě jen dočasný grázl.

To je, abychom dokončili myšlenku, moc, na které záleží nejvíce – imperiální moc.

Tady je důležitý rozdíl, který jsem učinil. Efemérní moc, kterou Izrael uplatňuje v USA a která se nahromadila za osm poválečných desetiletí, se dostává do historické slepé uličky. Jedním slovem slábne.

Joe Biden bude v posledních dnech svého veřejného působení pokračovat v hovoru o sionistickém státu, tak jako po celou dobu své politické kariéry. „Bez Izraele není žádný Žid na světě v bezpečí,“ prohlásil onehdy a sotva poprvé. Kamala Harrisová o Izraeli a krizi v Gaze neříká nic zčásti proto, že nemá o čem mluvit, ale hlavně proto, že až si okolnosti vyžádají, aby toto mlčení – vskutku „podivné“, že – pro ty, kdo očekávají byť jen milimetrovou změnu, to nebude dobrá zpráva.

Použijme události jako zrcadlo, jak jsem se to naučil během svých dopisovatelských let. Hanebný cirkus vyvolávaného strachu z nebezpečné všudypřítomnosti antisemitismu šířícího se po USA – kdyby se jen dalo narazit na jediný jeho vážný případ – neodráží nic jiného než výrazný pokles sympatií k Izraeli mezi Američany. Nedávno jsem četl, že nová většina by tento apartheidní stát nebránila, kdyby začal válku s Íránem a oni k tomu byli vyzváni.

Yousef Munayyer, výkonný ředitel americké skupiny Kampaň za práva Palestinců, publikoval 7. srpna v deníku The Guardian dobře odůvodněný článek, v němž použil právě mou metodu. Pod titulkem „Americká podpora Izraele se hroutí. A AIPAC to ví“, Munayyer se zamýšlí nad zásahy AIPAC proti Cori Bushové a Jamalu Bowmanovi a vidí v nich známky upadajícího vlivu této lobby. Počítá s tím takto:

Jak je možné, že tak silný ohyb proizraelských dárců je odrazem slábnoucí věci? Je to jednoduché: Je to proto, že taková síla nebyla nikdy předtím zapotřebí. Nyní se z nich stala rutina. ...

V bezprostředním krátkodobém horizontu to vypadá jako odraz moci, ale každý, kdo sleduje politiku kolem této otázky ve Spojených státech už léta, ví, že to není nic jiného. Proizraelské zájmové skupiny se nikdy dříve nemusely takto otevřeně a silně vměšovat do volební politiky právě proto, že jejich věc [se] těšila velké kulturní hegemonii. V USA politici líbali děti, hladili psy, milovali baseball a jednoznačně podporovali Izrael. To poslední už není tak docela to, co bývalo. Konsensus ohledně podpory Izraele, zejména v Demokratické straně, se rozpadl.

Doufám, že má Munayyer pravdu, a mnohé tomu nasvědčuje, i když bych použil gerundium „hroutí se“. Jak poukazuje s množstvím přesvědčivých statistik, lidová podpora Izraele za washingtonským Beltwayem se ve skutečnosti potácí už deset let – vlastně od doby, kdy IDF provedly dřívější teroristický útok na Gazu v roce 2014. AIPAC to jistě ví také.

V této souvislosti se koncem minulého měsíce objevila zajímavá zpráva na stanici WAMC, která vysílá v NPR na severu státu New York a v západní části Nové Anglie. Kamala Harrisová právě tehdy sháněla stovky milionů dolarů a vydělávala na iracionálním nadšení, které bylo do té doby mezi demokraty patrné. Na typicky bouřlivé zastávce kampaně v Pittsfieldu ve státě Massachusetts čelila také protestujícím, kteří nesli transparenty, na nichž bylo mimo jiné napsáno „Ukončete genocidu“ a „Všechny ty peníze vám krev z rukou nesmyjí, Kamalo“.

Na co se to díváme? Pittsfield je malé postindustriální město, které se snaží vrátit k životu poté, co ho před desítkami let opustila společnost General Electric. Ale to je právě to podstatné: Zdá se, že hněv na „Bidenovu-Harrisovu administrativu“ kvůli její účasti na izraelské genocidě se táhne až k rozbitým chodníkům tohoto národa. Harrisové se od té doby dostalo stejného zacházení na velkém předvolebním shromáždění ve Filadelfii a znovu onehdy v Detroitu, kde protestující vehementně odbyla slovy „mluvím já“. Člověk nabývá dojmu, že Američané jsou v ráži – prakticky všichni, které znám, jsou v ráži, když o tom tak přemýšlím – a hlavní média, která se spolupodílejí na Harrisové, dělají vše pro to, aby to nebylo vidět. Nezapomínejme: Americká univerzitní kampusy jsou po čestných demonstracích z jara letošního roku klidné, ale vyučování se obnoví až za měsíc.

Část lidí můžete uplácet pořád a část lidí jen občas, ale nemůžete uplácet všechny lidi pořád. Myslím, že jsem Lincolna pochopil správně. A myslím si, že Izraelci, kteří se, jak si dovedu představit, s Abem příliš nezatěžují, jsou na cestě k poznání, že moc, kterou dlouho uplatňovali nad americkou politikou a politikou, se nakonec, ať už je jakkoli dlouhá, ukáže jako pomíjivá.