Německo zničeno

Z holistického hlediska může ústřední postavení Německa pomoci vysvětlit, proč se v průběhu minulého století Anglosasové (Anglie a USA) dvakrát pokusili Německo zničit, a to se značným úspěchem! Je zřejmé, že USA nejsou evropským národem, snad jen nepřímo v důsledku masové imigrace z Evropy. Stejně tak Anglie, která je přinejlepším součástí evropské periferie. Skutečnou periferii Evropy tvoří Skandinávie, Rusko, Pyrenejský poloostrov, jižní Itálie a Balkán. Ostrovní poloha Anglie ji fyzicky i mentálně vyčleňuje z Evropy. Koneckonců je dobře známo, že obyvatelé jakéhokoli ostrova, ať je jakkoli malý, se mlčky považují za střed vesmíru. V zásadním a velmi hmatatelném smyslu dává zeměpisná poloha Anglii oddělený status a činí ji mnohem méně evropskou, než by ráda předstírala.

Spolu se svým americkým spojencem a spoléhajíc se na zdroje a pracovní sílu svého rozsáhlého koloniálního impéria byla Anglie hybnou silou prvních dvou snah o zničení Německa během první a druhé světové války. První z nich, zejména prostřednictvím versailleského diktátu, vedla ke zničení německé vojenské moci, druhá vedla ke zničení jeho moci politické. Na kontinentu, kde od roku 1918 fašismus a nacionální socialismus zřejmě zapustily poměrně pevné kořeny, bylo Německo díky své hospodářské a demografické váze opět ústředním prvkem.

Po druhé porážce Německa Rudou armádou se SSSR postaral o důkladné vymýcení nacionálního socialismu. V okupovaných západních částech Německa vytvořili Angloameričané celý rámec, aby zabránili vzkříšení nacistické strany v jakékoli podobě. Na denacifikaci západního Německa dohlížely USA se svými rozsáhlými a dobře rozvinutými propagandistickými (“PR“) agenturami. Vzhledem k tomu, že přibližně každý desátý Němec byl členem nacistické strany, byl první krok v tomto procesu zřejmý: prohlásit nacistickou stranu za ilegální a potrestat ty, kteří byli jejími členy. Poté tyto bývalé členy strany důkladně prověřit a rozhodnout, koho zabít (za „zločiny proti lidskosti“) a zjistit, kdo by mohl být užitečný pro obnovu Německa podle amerických představ. Pro USA i SSSR bylo klíčové vyhnout se jakémukoli zmatku způsobenému překrýváním a podobností mezi nacionálním socialismem a fašismem na jedné straně a socialismem (komunismem) a kapitalismem na straně druhé. Německá demokratická republika a Spolková republika Německo na západě tak byly v jistém smyslu výkladními skříněmi říší, jejichž byly jako vazalské státy součástí.

Po zhroucení „reálně existujícího socialismu“ v letech 1989 až 1991, které vedlo k implozi SSSR, si USA mohly po určitou dobu hýčkat představu, že jsou jedinou přežívající supervelmocí a že jim celý svět leží u nohou. Jen málo Američanů si uvědomovalo, že jejich národ čelí nové a netušené výzvě. Co by mohlo sloužit jako referenční rámec, jako vodítko, jako ukazatel možného nového směru, kterým by se měli vydat? Vskutku velmi ošemetná otázka, protože Spojené státy se považují za něco, co stojí mimo dějiny, za jedinečnou civilizaci, která nepodléhá zákonům dějin.

Uvědomit si, že fašismus, zejména ve svých ekonomických aspektech (s velkými korporacemi, které se těší téměř neomezené svobodě a zároveň mají nepatřičný vliv na všechna politická rozhodnutí), byl vlastně docela atraktivní model. Atraktivní byly i některé politické aspekty fašismu (jako centralizace rozhodování a plná kontrola médií). Když brzy po pádu socialismu americké impérium plně přijalo neoliberalismus, byla v tomto procesu fakticky přijata i řada fašistických politik.

Stejně jako po letech 1918 a 1945 připadla cena za pád socialismu v letech 1989-91 Německu. Zpočátku se však zdálo, že Německu tento kolaps prospěl, protože po čtyřech desetiletích samostatné existence mohly oba německé státy splynout v jeden. Výměnou za to však Spolková republika musela obětovat svou silnou národní měnu, německou marku, a umožnit vznik Evropské centrální banky, která zavedla novou měnu: euro (2002).

Při zpětném pohledu se sjednocení Německa nedalo zabránit. Muselo k němu nutně dojít, dokud mělo každé z obou Německa silnou, konkurenceschopnou ekonomiku a pevnou sociální strukturu a dokud bylo zapotřebí jako výkladní skříně velmocenského soupeření. Proto se nové útoky na sjednocené Německo (s konečným cílem zredukovat ho na status třetiřadé malé země s nanejvýš trochou roztomilého folklóru pro pobavení skupin zahraničních turistů) zaměřily na ekonomiku a společnost.

Útok na společnost dosáhl nové úrovně v létě 2015. „Zvládneme to,“ prohlásila kancléřka Merkelová, když dokořán otevřela dveře „žadatelům o azyl“, „chudým, schouleným masám“21. století ze zemí třetího světa zničených bombami NATO a levným zemědělským dovozem z EU. (Často se přehlíží, že zemědělské ekonomiky mnoha afrických národů byly zničeny dovozem levných přebytků vyprodukovaných silně dotovanými zemědělci z EU). Vzhledem k tomu, že mnozí z těchto nově příchozích byli mladí, svobodní a často muslimští muži, jsou důsledky zničující, zejména pro bezpečnost žen. Celé části německých měst jsou nyní muslimskými ghetty s arabskými nápisy na ulicích. V mnoha školách je vysoké procento neněmeckých dětí, které se narodily negramotným rodičům, zatímco gramotnost mladé generace alarmujícím tempem klesá. Jinými slovy, Německo se rychle „odgermanizovává“.

Americkou vládu dlouhodobě dráždila rostoucí závislost Německa na levné a vydatné energii z Ruska. Dokončení Nord Streamu 2, nového plynovodu přes Baltské moře, v září 2021 otevřelo německému průmyslu a německo-ruské spolupráci obrovské nové možnosti, které se Bidenův režim rozhodl naplnit svou hrozbou sabotáže nového plynovodu: 26. září 2022 byl vyhozen do povětří. Jedná se o součást trojího koordinovaného útoku na německou ekonomiku. Prvním prvkem je donutit Německo, aby se vzdalo ruské energie a přešlo na dražší dovoz z USA, druhým zničit lukrativní německo-čínské obchodní vztahy a třetím donutit Německo, aby zvýšilo své vojenské výdaje.

Nejtvrdším oříškem však byla německá lidová kultura a s ní spojený pocit hrdosti. Z toho vyplývá dlouhodobá americká ofenziva proti německé populární kultuře. Podařilo se jí donutit většinu Němců, aby v rádiích a televizorech poslouchali hudbu amerického stylu s anglickými texty. Útok na populární kulturu je v podstatě válkou proti německému duchu, protože populární kultura je pouze bezprostředně viditelnou součástí kolektivního ducha.

Jako první krok útoku na německou populární kulturu začali Američané s převýchovou. Byly například natočeny propagandistické filmy (spíše „klipy“), které Němcům říkaly, že nemají pochodovat a jak mají chodit svižně, aniž by působili příliš bojovným dojmem. Nakonec se takovým převýchovným snahám podařilo přesvědčit německé muže, aby čůrali vsedě na záchodě. Američané nezaplavili Německo okamžitě hollywoodskými filmy (jako to udělali ve Francii ve snaze vytlačit francouzskou konkurenci), možná i proto, že berlínská studia UFA vyráběla podle podobných konceptů populární filmy s filmovými hvězdami, které byly mnohem populárnější než jakékoli americké. Až do 70. let se němečtí diváci stále hrnuli na filmy německých režisérů, jako byli Rainer Werner Fassbinder, Werner Herzog a Wim Wenders. Německé televizní stanice produkovaly mnoho velmi populárních seriálů, jako například Derrick, které se dokonce úspěšně vyvážely do vzdálených zemí, například do Číny.

Bezprostředně po válce byli Němci příliš zaměstnáni odklízením trosek svých rozbombardovaných měst a návratem k životu, než aby se zajímali o americkou hudbu a anglické texty. Místo toho měli sny. O dalekých místech, kde se žije snadno a kde svítí slunce, například o Tampicu v Mexiku, jako v písni Schlager z roku 1946 (“denně spousty alkoholu, každý muž má tři ženy a může si dovolit postavit dům“). Němci o takových místech dlouho snili a až do šedesátých let se je snažili najít zejména v Itálii, například v okolí jezera Lago di Garda, během letních prázdnin. Americká hudba se v Německu stala normou až počátkem 90. let. Někdy tomu bylo dokonce naopak, jako když se Američan Gus Backus v roce 1962 stal německou šlágerovou hvězdou, samozřejmě zpívající německé texty. To samo o sobě bylo silným signálem toho, jak přitažlivý je německý jazyk a kultura. Vedle Backuse se objevili italští, izraelští, řečtí, chorvatští, holandští, francouzští, belgičtí a čeští zpěváci, kteří zpívali šlágr v němčině a byli vděčným publikem vítáni. To už dnes, kdy se hudební a populární kultura téměř plně anglicizovala, neplatí.

Kromě hudby se dlouho těšil široké oblibě německý sport a mezinárodní úspěchy západoněmeckých, východoněmeckých i celoněmeckých sportovců, sportovkyň a sportovních týmů elektrizovaly republiku i národ a posilovaly určitý pocit němectví. V roce 1954 vyhrála německá fotbalová reprezentace (fotbal) mistrovství světa, když porazila slavný maďarský tým. Vždycky jsem měl podezření, že někde nahoře v hierarchii bylo rozhodnuto, že Německo vyhraje. Nebylo lepšího způsobu, jak – kromě vítězství ve válce (které se Německu dvakrát vyhnulo) – obnovit národní sebevědomí nebo alespoň zmírnit bolest. V roce 1974, kdy byl turnaj pořádán v Německu, západoněmecký národní tým opět vyhrál mistrovství světa. Na olympijských hrách v Římě v roce 1960 skončil sjednocený německý tým (SRN i NDR) na čtvrtém místě s rekordním počtem 12 zlatých medailí. Na olympijských hrách v Montrealu v roce 1976 skončilo družstvo SRN a NDR dohromady na prvním místě s 50 zlatými medailemi a celkovým počtem 129 medailí. Od té doby se Německo v celkovém medailovém pořadí propadlo a na olympijských hrách 2020 (2021) obsadilo až 9. místo. Ve fotbale (západo)-německá reprezentace vyhrála (evropský) šampionát UEFA v dosavadních osmnácti turnajích pouze třikrát. Současný německý národní tým, kdysi ve chvílích největší slávy složený výhradně ze skutečných Němců, má tureckého kapitána a půl tuctu „černých“ Němců. Pro mnoho rodilých Němců je poměrně obtížné se s takovým národním týmem ztotožnit. Je však věrným odrazem obyvatelstva, jehož 30 % má „migrační původ“.

Destruktivní útok na Německo by nepřinesl žádné hmatatelné výsledky, kdyby se Angloameričanům nepodařilo rozvrátit německé kolektivní vědomí, nebo chcete-li německou mysl. Neustálým zatloukáním německé viny za první světovou válku, druhou světovou válku a za každé skutečné či domnělé provinění vůči jakékoli skupině lidí se Němcům podařilo namluvit, že mají skutečný komplex viny. Zvláště patrné je to u německých mileniálů a německé generace Z. Na rozdíl od svých protějšků z jiných částí Evropy se tito mladí Němci pod tíhou pocitů viny téměř hroutí. Jsou natolik zatíženi pocitem viny, že nejsou ani schopni podpořit jakékoli vtipy na tato témata, ať už jsou jakkoli nevinné. Nikdo z nich nedokáže pochopit, že absolutně nenesou odpovědnost za skutečné či domnělé činy svých dědů a pradědů. Když k tomu připočteme, že mezi těmito mladými německými generacemi zakořenily wokna, klima a genderové šílenství pevněji než kdekoli jinde v Evropě, je zřejmé, že Německo míří k východu.

Navíc s vládou složenou z nekompetentních, imbecilních a zrádných lidí, kteří věrně plní příkazy z Washingtonu, je zřejmé, že se Německo rychle stává pravým opakem země, kterou kdysi bylo. Dokonce ani vlaky už nejezdí na čas!

Po dvou válkách a zhruba sto letech sabotáží se Anglosasům konečně podařilo dostat Německo na svou stranu. Výzva Theodora W. Kaufmana z roku 1941 byla téměř naplněna: Německo musí zahynout!