Rusko, vládci a těžké časy

Probíhají pokusy vybudovat něco jiného, co by kapitalismus nahradilo, „ale tento proces se neustále vymyká z rukou“, říká Fursov. Žijeme v době krize v globálním měřítku. „Protože tyto krize neprobíhají postupně, vzniká nepřehledná a složitá situace,“ vysvětluje ruský myslitel.

Skutečná moc ovlivnit běh událostí není v rukou politiků. Je to tajná moc, moc skutečných vládců světa, pánů bankovního světa a byznysu. Můžeme mluvit o Rockefellerech a Rothschildech, ale tyto rodiny mají za sebou vlastní uskupení, kterým se jednotlivé země tak či onak podřizují.

Fursov, který se dobře orientuje v ruských dějinách, ví, že peněžní dynastie „velmi aktivně vytvářely určitou část sovětské elity jako součást svého světového řádu“. Rockefellerové působili v Sovětském svazu, stejně jako Rothschildové.

„Možná se nikdy nedozvíme celou pravdu,“ tuší Fursov. Andrej Gromyko, sovětský ministr zahraničí a předseda Nejvyššího sovětu, jednou řekl, že „kdyby svět znal celou pravdu o mezinárodních vztazích, explodoval by“. Mezi sovětským režimem a západními globalisty probíhaly neustálé kontakty prostřednictvím různých kanálů.

„Sovětské vedení nebylo vždy připraveno na střet s Rockefellery a Rothschildy, ale chtělo s nimi jednat,“ prozrazuje Fursov. „V základních otázkách, jako je například cena diamantů, panovala shoda. Bylo lepší se dohodnout, protože tak to ve světě chodí.“

Ve druhé polovině 40. let, po skončení druhé světové války, se na Západě objevila nová buržoazní dravá skupina: korporatokracie. „Na rozdíl od státního monopolního kapitálu, který byl připraven žít vedle Sovětského svazu, tato korporativní moc, která měla globální charakter, pronikla všude,“ připomíná Fursov.

Poté, co Sovětský svaz koncem padesátých let dramaticky zvýšil prodej ropy, vznikla v sovětské společnosti také nomenklatura, která se orientovala na světový trh. Nešlo jen o ropu, ale o širší proces integrace se Západem. Jinými slovy, jednalo se o „sovětskou část globální korporatokracie“.

Důležitými mezníky v tomto období bylo vyhlášení „doktríny mírového soužití“ Nikitou Chruščovem v roce 1956 a obnovený program komunistické strany v roce 1961. „Právě tento segment se spojil se západním kapitálem a přivedl Sovětský svaz k pádu,“ tvrdí Fursov.

Dnes hodlá západní vládnoucí elita překonat globální krizi „rozdělením ruského koláče“, tj. „drancováním ruských zdrojů a především ruského prostoru“, varuje Fursov.

V prostředí několika krizí by Rusko – tj. pevnina severní Eurasie – bylo jistě chutným soustem pro západní giganty, kteří stále hledají další životní prostor a suroviny. Madeleine Albrightová, zesnulá ministryně zahraničí USA, údajně prohlásila, že „Rusko má příliš mnoho prostoru a přírodních zdrojů pro jednu zemi“.

Pátá kolona v Rusku, která působí jako hlásná trouba Západu, také velkohubě naznačila, že území na východ od Uralu nepotřebuje, ale mohla by ho rozdat, darovat „světovému společenství“. To však ve Fursově nelze udělat, protože by to znamenalo konec Ruska.

Jenže „světové společenství“ je jen „skupina nadnárodních korporací, které už zničily a znečistily polovinu světa“. Nyní chtějí ke svým majetkům přidat i Rusko. Ukrajinský konflikt tak navazuje na století spiknutí západních bankéřů a hybridní války, ačkoli se objevily i názory, že Putin je v tomto spiknutí nějakým způsobem zapleten.

V globalizovaném světě se do krize dostávají všichni, včetně USA, Evropy a Číny. Fursov paradoxně vidí toto období jako „obrovskou příležitost pro Rusko“; za druhé světové války „Stalinův tým“ vytáhl zemi z nesnází. Podle historika má Rusko „zkušenosti s tím, jak v krizové situaci vyskočit z historických pastí“.