Brutální, chaotická válka - normy, konvence a zákony chování se stírají

„Izrael chce zatáhnout Írán do plnohodnotné války, aby mohl udeřit na íránská jaderná zařízení“, ačkoli tato zařízení jsou mimo dosah Američanů i Izraele, pohřbena pod horami.

Cohen a samozřejmě i izraelské vojenské vedení to budou vědět, ale Izrael se přesto uzavírá do logiky, která může vést pouze k porážce. Íránská jaderná zařízení jsou před izraelským útokem v bezpečí. Zničení civilní íránské infrastruktury, která je otevřená, může zabít mnoho lidí, ale samo o sobě nezpůsobí zhroucení íránského státu.

Trita Parsi zasazuje cíl Izraele při útoku na íránský konzulát v Damašku do jiného kontextu:

„Důležitým aspektem izraelského jednání – a Bidenova souhlasu s ním – je to, že Izrael vyvíjí úmyslné a systematické úsilí o zničení stávajících zákonů a norem týkajících se vedení války.

Dokonce i v době války jsou velvyslanectví zakázána [přesto] Izrael právě bombardoval íránský diplomatický komplex v Damašku.

Bombardování nemocnic je válečným zločinem, [přesto] Izrael bombardoval KAŽDOU nemocnici v Gaze. Dokonce vraždil lékaře a pacienty v nemocnicích.

Mezinárodní soudní dvůr zavázal Izrael, aby umožnil dodávky humanitární pomoci do Gazy. Izrael aktivně brání příchodu pomoci.

Hladovění civilistů jako způsob vedení války je podle mezinárodního humanitárního práva zakázáno. Izrael záměrně vyvolal v Gaze hladomor.

Nevybíravé bombardování je podle mezinárodního humanitárního práva nezákonné. Biden sám přiznává, že Izrael bombarduje Gazu bez rozdílu“.

Seznam by mohl pokračovat... Nicméně porušení imunity, kterou Izrael přiznává diplomatickým prostorám podle Vídeňské úmluvy – a navíc postavení zabitých – je velmi významné. Je to významný signál: Izrael chce válku – ale samozřejmě s podporou USA.

Cílem Izraele je především zničit normy, konvence a zákony vedení války; vytvořit geopolitickou anarchii, v níž je dovoleno vše, a která s frustrací Bílého domu, avšak se souhlasem s každou vlezle pošlapanou normou chování, umožňuje Netanjahuovi uchopit uzdu USA a vést koně Bílého domu k vodě – směrem k jeho regionálnímu „velkému vítězství“ na konci časů; nutně brutální válce – za stávající červené linie a bez hranic.

Stejně symbolicky významné jako útok v Damašku je i to, že USA, Francie a Británie – po krátkém „smeknutí klobouku“ před Vídeňskou úmluvou – odmítly srovnání íránského konzulátu se zemí odsoudit, čímž vrhly stín pochybností na imunitu diplomatických prostor podle Vídeňské úmluvy.

Toto odmítnutí odsoudit bude implicitně široce chápáno jako mírné schvalování prvního nesmělého kroku Izraele k válce s Hizballáhem a Íránem.

Tento izraelský chaotický „biblický“ nihilismus však nemá z čistě racionálního hlediska žádnou souvislost s Netanjahuovou snahou o „velké vítězství“. Skutečnost je taková, že Izrael ztratil svou odstrašující sílu. Nevrátí se; hluboký hněv napříč islámským světem, který Izrael vyvolal svými masakry v Gaze během posledního půl roku, to vylučuje.

Existuje však druhý, vedlejší důvod, proč je Izrael odhodlán záměrně porušovat humanitární právo a normy: Izraelský novinář Yuval Abraham v časopise +972 podrobně informuje o tom, jak Izrael vyvinul stroj s umělou inteligencí (zvaný „Lavender“), který vytváří seznamy zabíjených v Gaze – téměř bez lidského ověření; pouze s „gumovým razítkem“, které trvá asi „20 sekund“, aby se ujistil, že cíl umělé inteligence je muž (protože není známo, že by v armádě hnutí odporu byly ženy).

Do očí bijící mimozákonnost, která stojí za metodikou „seznamů zabitých“ v Gaze, jak o ní informují různé Abrahamovy zdroje, lze imunizovat a chránit pouze tím, že se normalizuje jako jedna z obecného vzorce nezákonností – a v podstatě se prohlašuje za suverénní výjimečnost:

„Izraelská armáda systematicky útočí na cílené osoby, když jsou ve svých domovech – obvykle v noci, kdy je přítomna celá rodina – spíše než v průběhu vojenské činnosti... Byly použity další automatizované systémy, včetně jednoho, [bezcitně] nazvaného „Kde je táta?“ – konkrétně ke sledování cílů, když vstoupily do svých rodinných obydlí... Když však byl dům zasažen, obvykle v noci, jednotlivý cíl někdy vůbec nebyl uvnitř“.

„Výsledkem je, že tisíce Palestinců – většinou žen a dětí nebo lidí, kteří nebyli zapojeni do bojů – byly izraelskými nálety, zejména v prvních týdnech války, zlikvidovány kvůli rozhodnutím programu AI“.

„Neměli jsme zájem zabíjet operativce [Hamásu], když byli ve vojenské budově ... nebo se podíleli na vojenské činnosti,“ řekl A., zpravodajský důstojník, v rozhovoru pro +972 a Local Call. „Naopak, IDF je bez váhání bombardovala v domech – jako první možnost. Je mnohem snazší bombardovat rodinný dům. Systém je postaven tak, aby je v těchto situacích hledal“.

„Kromě toho ... když došlo na cílení údajných mladších militantů označených Lavenderem, armáda raději používala pouze neřízené střely, obecně známé jako „hloupé“ bomby (na rozdíl od „chytrých“ přesných bomb), které mohou zničit celé budovy i s jejich obyvateli a způsobit značné ztráty na životech. „Nechcete plýtvat drahými bombami na nedůležité lidi – pro zemi je to velmi drahé a je jich [těchto bomb] nedostatek“.

„... Armáda také během prvních týdnů války rozhodla, že za každého nižšího představitele Hamásu, kterého Lavender označil, je přípustné zabít až 15 nebo 20 civilistů ... v případě, že cílem byl vyšší představitel Hamásu s hodností velitele praporu nebo brigády – armáda při několika příležitostech povolila zabití více než 100 civilistů při atentátu na jediného velitele“.

„Lavender – který byl vyvinut za účelem vytvoření lidských cílů v současné válce – označil přibližně 37 000 Palestinců jako podezřelé „bojovníky Hamásu“, většinou mladší, k zavraždění (mluvčí IDF ve vyjádření pro +972 a Local Call existenci takového seznamu zabitých popřel)“.

Tak to je – není divu, že se Izrael může snažit zakamuflovat podrobnosti v rámci normalizované obecné řady prohřešků proti humanitárnímu právu: „Chtěli nám umožnit zaútočit [na mladší agenty] automaticky. To je svatý grál. Jakmile přejdete na automatický útok, generování cílů se zblázní“.

Není těžké spekulovat, co by mohl Mezinárodní soudní dvůr určit ...

Dokáže si někdo představit, že by tento vadný stroj Lavender AI nebyl požádán, aby chrlil své seznamy zabitých, kdyby se Izrael rozhodl vtrhnout do Libanonu? (Další důvod pro normalizaci postupů nejprve v Gaze).

Klíčovým bodem zprávy časopisu +972 (s více zdroji) je, že IDF se nezaměřily na přesnou eliminaci brigád Kásam Hamásu (jak tvrdí):

„Bylo pro mě velmi překvapivé, že jsme byli požádáni, abychom bombardovali dům a zabili pozemního vojáka, jehož význam v bojích byl tak malý,“ uvedl jeden ze zdrojů o použití AI k označení údajných nízko postavených bojovníků:

„Těmto cílům jsem přezdíval 'odpadkové cíle'. Přesto jsem je považoval za etičtější než cíle, které jsme bombardovali jen kvůli 'odstrašení' – výškové budovy, které jsou evakuovány a svrženy jen proto, aby způsobily zkázu“.

Tato zpráva činí jasným nesmyslem tvrzení Izraele, že zlikvidoval 19 z 24 praporů Hamásu: Jeden zdroj, kritizující Lavenderovu nepřesnost, poukazuje na zjevnou chybu: „Je to nejasná hranice“; Jak rozeznat bojovníka Hamásu od jakéhokoli jiného civilního muže v Gaze?

„Na svém vrcholu dokázal systém vygenerovat 37 000 lidí jako potenciální lidské cíle,“ uvedl B. „Ale čísla se neustále měnila, protože záleží na tom, kde nastavíte laťku toho, co je to operativec Hamásu.“ A co se stalo? Byly doby, kdy byl operativec Hamásu definován šířeji, a pak nám stroj začal přinášet nejrůznější pracovníky civilní obrany, policisty, na které by byla škoda plýtvat bombami.“

Právě minulý týden byl člen válečného kabinetu a ministr Ron Dermer delegován na cestu do Washingtonu, aby obhájil, že úspěch IDF při likvidaci 19 praporů Hamásu ospravedlňuje vpád do Rafáhu s cílem zlikvidovat 4 až 5 praporů, které podle Izraele v Rafáhu stále zůstávají.

Je zřejmé, že AI byla klíčovým izraelským nástrojem k „vítězství“ v Gaze. Izrael se chystal prodat „kouřový a zrcadlový příběh“ založený na „levanduli“.

Naproti tomu Palestinci, kteří si jsou vědomi své kvantitativní podřízenosti, mají zcela jiný pohled: přešli na nový způsob myšlení, který dává prostému aktu odporu civilizační smysl – cestu k metafyzickému vítězství (a dost možná i k jakémusi vojenskému vítězství), když ne za jejich života, tak pro palestinský lid později. To představuje asymetrickou povahu konfliktu, kterou Izrael nikdy nedokázal pochopit.

Izrael chce, aby se ho báli, a věří, že to obnoví jeho odstrašující sílu. Amira Hassová píše, že bez ohledu na jakýkoli odpor k této vládě a jejím členům: „Drtivá většina [Izraelců] stále věří, že válka je řešením“. A Mairav Zonszein píše v časopise Foreign Policy, že „problém není jen Netanjahu, ale izraelská společnost“:

„Velká většina – 88 % židovských Izraelců, kteří se zúčastnili lednového průzkumu, věří, že ohromující počet mrtvých Palestinců, který v té době přesáhl 25 000, je oprávněný. Velká většina židovské veřejnosti si také myslí, že [IDF] používají v Gaze přiměřenou nebo dokonce příliš malou sílu ... Svalování veškeré viny na premiéra se míjí účinkem. Nebere v úvahu skutečnost, že Izraelci již dlouho postupují, umožňují nebo se smiřují se systémem vojenské okupace a dehumanizace Palestinců ve své zemi“.

Přesto ani Izrael, ani USA nemají komplexní strategii pro tuto diskutovanou válku. Izraelský přístup je veskrze taktický – tvrdí, že degradoval Hamás; z Gazy udělal humanitární peklo a připravil půdu pro „rozhodující plán“, který pro Palestince vymyslel Bezalel Smotrich. Amira Hassová znovu:

„Buď souhlasit s podřízeným postavením, emigrovat a nechat se vykořenit údajně dobrovolně, nebo čelit porážce a smrti ve válce. To je plán, který se nyní uskutečňuje v Gaze a na Západním břehu Jordánu – přičemž většina Izraelců slouží jako aktivní a nadšení spoluviníci nebo pasivně souhlasí s jeho realizací“.

Americká „vize“ je rovněž taktická (a na hony vzdálená realitě) – Představuje si přeměnu Gazy ve „vichistický kolaborantský“ státeček; představuje si, že politický tlak Francouzů v Libanonu donutí Hizballáh k ústupu z jeho rodných území v jižním Libanonu; a představuje si, že Bidenův Bílý dům je schopen politicky dosáhnout nátlakem toho, čeho Izrael nemůže dosáhnout vojensky.

Paradoxem je, že vzhledem k tomu, že Izrael a USA jsou závislé na „image“, která byla zaměněna za realitu, i to působí ve prospěch Íránu a Fronty odporu. (Jak říká staré přísloví: „Neruš protivníka, který dělá chyby“).