Hrozby EU vůči Maďarsku byly přehnanou reakcí na jednoduché požadavky

Deník Financial Times ve dnech předcházejících summitu EU minulý týden uvedl, že blok plánuje sabotovat maďarskou ekonomiku, pokud premiér Orbán neschválí financování Ukrajiny v hodnotě 50 miliard eur v příštích čtyřech letech poté, co koncem loňského roku bránil související dohodě v této věci. Nakonec souhlasil s tím, že ji povolí výměnou za záruky, že tam nebudou přesměrovány blokované prostředky jeho země a že bude zaveden kontrolní mechanismus, přičemž druhý z těchto mechanismů nakonec neobsahuje právo veta.

To je vlastně vše, co chtěl od počátku, což EU odmítla rozšířit během posledního takového summitu v prosinci, ergo proč tehdy bránil jejich dohodě. Z tohoto důvodu Orbán na Twitteru oslavoval prohlášením: „Mise splněna. Maďarské prostředky neskončí na Ukrajině a na konci prvního a druhého roku máme kontrolní mechanismus. Náš postoj k válce na Ukrajině se nemění: potřebujeme příměří a mírové rozhovory.“

Maďarský vůdce rovněž upřesnil vzhledem k rozšířeným dezinformacím v médiích o účelu těchto prostředků, že jsou oficiálně určeny na pomoc Ukrajině při naplňování jejích civilních rozpočtových potřeb, nikoliv na nákup dalšího vojenského vybavení, i když část bude nevyhnutelně odčerpána i na tento účel. Proto mohl tvrdit, že postoj jeho země ke konfliktu se nezměnil, protože Maďarsko nehlasovalo pro udržení konfliktu, ale pouze pro zabránění rozpadu ukrajinského státu.

Viktor OrbánJeho požadavky z loňského prosince byly rozumné a lidé by těžko hledali průměrného člověka, který by nesouhlasil s nutností zajistit odpovědnost a zabránit tomu, aby byly na tuto věc přesměrovány nesouvisející finanční prostředky. Nicméně EU byla natolik rozzlobena jeho vzdorem vůči jejich požadavkům na schválení jimi navrhovaného financování z loňského prosince bez těchto podmínek, že to přehnala a údajně pohrozila sabotáží maďarské ekonomiky, pokud bude Orbán tento proces obstruovat podruhé.

Na summitu byl zřejmě zastoupen dostatek rozumných lídrů, takže obě strany, Maďarsko i EU, byly schopny v této věci dosáhnout kompromisu, který Orbánovi poskytl vše, co tehdy původně chtěl. Lze jen spekulovat, kdo tito lidé jsou (Meloni?), ale podpořili dobrou vůli k dohodě mezi Budapeští a Bruselem, bez níž by blok překročil Rubikon tím, že by sabotoval ekonomiku svého kolegy z čistě politických důvodů souvisejících s nečlenským státem.

Vzhledem k výsledku posledního summitu EU bylo zveřejnění těchto hrozeb prostřednictvím Financial Times zbytečné a pravděpodobně kontraproduktivní, neboť dále oslabilo měkkou sílu bloku tím, že dodalo důvěryhodnost rozšířené kritice, že se v posledním desetiletí stal totalitním. Tento důsledek se však dal předvídat, takže není jasné, proč bylo rozhodnuto o úniku tohoto plánu do tisku. Jedním z možných důvodů je, že to bylo učiněno s krátkozrakým záměrem signalizovat pouze určitému publiku.

Zejména eurokraté mohli očekávat, že dohody bude dosaženo po celou dobu po předběžných rozhovorech s ostatními lídry, z nichž někteří by pravděpodobně vyjádřili svůj záměr zprostředkovat pragmatický kompromis takového druhu, jaký Orbán předpokládal. Předvídajíce tento výsledek a vzpomínajíce na mediální poprask, který následoval po posledním summitu o něco více než měsíc dříve, mohli chtít preventivně utvářet narativ, že kapituloval, a tedy zaprodal své zájmy.

Jediní, kdo by byli vnímaví k takovému obratu, jsou zarytí příznivci EU, kteří ho z ideologických důvodů nenávidí, přičemž existuje i možnost, že by to od něj mohlo odvrátit některé takzvané „euroskeptiky“, pokud by tomuto falešnému narativu uvěřili. Deník New York Times to naznačil v článku zveřejněném bezprostředně po summitu, kde napsal, že „jeho skutečným cílem je vést populistickou a nativistickou vzpouru proti evropské liberální elitě, ačkoli tato kampaň vykazuje známky ochabování“.

Jejich patologický strach z toho, že si získá více srdcí a myslí napříč celým blokem, což by časem mohlo vést k dalším demokraticky vedeným populistickým revolucím, je možná zaslepil před skutečností, jak kontraproduktivní by bylo vypustit do světa hrozbu, že bude sabotovat jeho ekonomiku, pokud nedojde k dohodě. Tím by možná masírovali morálku svých příznivců a možná by uvedli v omyl statisticky nevýznamný počet jeho příznivců, ale za cenu toho, že by si způsobili nenapravitelné reputační škody.

Tvrdit, že EU podkopává demokraticky zvolené konzervativně-nacionalistické vlády prostředky hybridní války, už není takzvanou „konspirační teorií“ poté, co přední liberálně-globalistický list, jako jsou Financial Times, s odvoláním na interní zdroje informoval, že přesně to mají v plánu. Čtenář by si měl uvědomit, že nyní je pravděpodobné, že celou dobu mělo dojít ke kompromisu, protože Orbán nakonec dostal, co chtěl, takže se tak stalo z čistě politických důvodů.

Nebyl tím ani trochu ovlivněn, protože o tomto konkrétním spiknutí již věděl a o jejich obecných plánech věděl již několik let, a navíc výsledný kompromis odpovídal jeho dříve deklarovaným národním zájmům, což dodává větší váhu tvrzení, že toto rozhodnutí bylo vedeno propagandistickými motivy. Bloku se to však vymstilo, protože nikdo nezapomene, čím vyhrožovali Maďarsku, což povede k tomu, že získá všechna ta další srdce a mysli, které Brusel právě ztratil.