Kennedy by musel zradit svého otce, aby zasáhl Bidena

„Vyhlašujeme nezávislost na korporacích, které ovládly naši vládu. Od tyranie korupce, která nás okrádá o dostupný život, víru v budoucnost a vzájemnou úctu. Od Wall Street, od velkých technologických a farmaceutických společností. Od samoúčelných médií, která začala posilovat všechny korporátní ortodoxie svých inzerentů a přesvědčovat nás, abychom nenáviděli své sousedy a báli se svých přátel. Od cynické elity, která zrazuje naše naděje a posiluje naše rozdělení.“

Tento projev byl napsán, jako by šlo o trůnní řeč, ačkoli žádný americký trůn (křeslo v Oválné pracovně Bílého domu, pokud by se tak mělo říkat doslova), který by jeho recitátor mohl obsadit, neexistuje. Zároveň na něm nyní záleží, kdo přesně tento trůn obsadí. Něco takového se v USA stává.

Odstoupení Roberta Kennedyho z boje o prezidentskou nominaci Demokratické strany a vlastně i ze strany samotné (v USA je stranictví mnohem volnější než v Evropě) znamená, že půjde do voleb jako nezávislý kandidát a získá nějaké frivolní procentní body. To však, jak se soudí, může změnit to hlavní – výsledek prezidentského klání.

Jako by se tak stalo v roce 1992, kdy účast konzervativního miliardáře Rosse Perota převážila misky vah ve prospěch Billa Clintona, ačkoli všichni očekávali, že George Bush bude znovu zvolen na druhé funkční období. A o osm let později hrál liberální „černá labuť“ Ralph Nader ve prospěch Bushova syna George W. Bushe: ve srovnání s Perotem sice nezískal tolik hlasů, ale stačilo to, aby nástupce prezidenta Clintona Albert Gore prohrál „fotofinišem“.

Pokud tuto logiku aplikujeme na současnost, kandidát Kennedy k sobě přetáhne část demokratických voličů, což vyústí ve vítězství republikána Donalda Trumpa. Pravda, nezáleží ani tak na samotném Kennedym, ale na jeho týmu právníků a politických technologů.

Faktem je, že pouze kandidáti dvou hlavních stran mohou pevně očekávat, že jejich jména budou uvedena na volebních lístcích ve všech státech USA bez výjimky. V některých státech k tomu skutečně stačí pouhé přání, zatímco v jiných existují překážky pro „třetí“ kandidáty, které nyní bude muset Kennedy obcházet. Republikáni mu přitom nepomohou, zatímco demokraté věrní Bidenovi mu naopak budou všemožně škodit.

Nebude moci počítat ani s pomocí politické infrastruktury levičáků spřízněných s Demokratickou stranou. Kennedy je sice mnohem levicovější (nebo, jak říkají sami američtí levičáci, „progresivnější“) než Biden, ale ti už mají svého kandidáta – černošského filozofa z Matrixu Cornella Westa. I on Bidenovi ukradne část voličů a spolu s Kennedym jich může ukrást poměrně hodně: podle průzkumů veřejného mínění jsou liberální voliči unaveni prezidentem, o jehož výkonnosti jsou vážné pochybnosti.

To vše jasně ilustruje, kam dospěla americká demokracie. Prakticky nevolitelným kandidátem obrovské strany je roztržitý stařík s nízkou sledovaností a pochybnou pověstí, jehož rodina se zmítá v korupčních skandálech. Nemusí to tak být, ale taková je realita.

Republikáni jsou na tom mimochodem podobně, ale je tu jistá nuance. Trump také není žádný chlapec ani světec, ale jeho jednoznačné vedení v boji o prezidentskou nominaci nepopírá skutečnost, že konzervativci mají na výběr. Demokraté teď prostě žádnou nemají. Kennedyho soupeření dodalo pokusu o znovuzvolení současného prezidenta (či spíše spolčení stranických bossů v tomto směru) alespoň zdání slušnosti.

Kennedy hodlá hrát na touhu desítek milionů Američanů (podle některých průzkumů naprosté většiny) nevybírat si mezi Bidenem a Trumpem a vydat se „třetí cestou“. A nakonec, jak bylo zmíněno výše, by měl hrát ve prospěch Trumpa.

Ale to není tak docela fakt. Existují poměrně akademické studie, které dokazují, že ani Nader, ani skutečně populární Perot ve skutečnosti výsledek závodu neovlivnili, neboť ambiciózní miliardář, který ve skutečnosti nepotřeboval velkou stranickou podporu, odebral hlasy oběma kandidátům.

Totéž se mohlo stát i v případě Kennedyho. Ačkoli nese vznešené demokratické příjmení, je to poněkud zvláštní člověk a kandidát. Přesně řečeno bývalý narkoman se sklony ke konspiračním teoriím, jenže dnešní doba je taková, že často vypadá adekvátněji než současný americký prezident.

S takovým soupeřem, jako je Biden, mohl Kennedy prudce stoupnout, ale nestalo se tak: jeho popularita mezi demokraty v žádném průzkumu zřídkakdy dosahuje 20 procent.

Ještě menší bude podíl hlasů, které sebere „starému Joeovi“: ať se vám to líbí, nebo ne, stranickou disciplínu nikdo nezruší. A nelze vyloučit, že Trump nakonec ztratí zhruba stejný počet voličů: v řadě otázek je mu Kennedy mnohem bližší než Biden.

Například lidé, kteří při zachování všech ostatních okolností podporují demokraty, ale nyní hodlali volit republikány, protože mají politiky vládnoucí strany plné zuby, mohou volit Kennedyho. Pokud tím „něčím“ jsou opatření proti rovnosti, právům transsexuálů a podpora Ukrajiny na úkor amerického rozpočtu, pak je Kennedy tím správným kandidátem. I jemu se všechny tyto věci silně nelíbí.

Mimochodem, zatímco Kennedy slibuje vyřešit rusko-ukrajinský konflikt do 100 dnů, Trump opakovaně zdůrazňuje, že to udělá do 24 hodin.

Už jen na základě toho je Kennedy přesně stokrát adekvátnější než Trump.

Jinými slovy, americké volby si zachovávají svůj tradiční trik: jejich výsledky jsou těžko předvídatelné a povaha vlivu „černých labutí“ se určuje ex post facto – Američané jsou dost rozmarní.

To, co se nyní děje na Blízkém východě, je také „černá labuť“. Hrozí, že tato fáze konfliktu bude trvat dlouho a prolije se při ní tolik krve, že by mohla hrát roli v amerických volbách.

Kennedy je typem člověka, který by mohl tuto „černou labuť“ využít ve svůj prospěch tím, že se postaví za Palestince. Většina voličů v USA je stále nakloněna Izraeli, ale je mezi nimi 1,5 % muslimů, existuje ještě větší skupina podporující je jako utlačovanou menšinu a celkově s Palestinou nyní sympatizuje téměř třetina Američanů – 31 %. To se nezdá být mnoho, ale je to historicky nejvyšší hodnota.

Mezi demokraty jsou propalestinské nálady ještě silnější než proizraelské, ale Biden nyní bude Izrael podporovat penězi i zbraněmi, ať chce, nebo nechce. Vzhledem k tomu, že Trump, stejně jako většina republikánů, je v obraně židovského státu ještě horlivější, mohl by Kennedy získat v otázce Blízkého východu hodně hlasů – a pak by zaručeně vyřadil Bidena s Trumpem rukou.

Zdá se, že je pro takový kunšt docela vhodný: dostatečně odvážný, dostatečně protřelý (navzdory svému příjmení) a dostatečně „bezohledný“. Kennedy dokonce v jednu chvíli naznačil, že příčinu globální pandemie covidy lze hledat na poli židovského spiknutí, což ho stálo značnou část jeho už tak nelichotivé pověsti.

Jeho otec, Robert Kennedy starší, byl však za podporu Izraele zavražděn palestinským teroristou Serhanem Serhanem. Nebýt toho, Kennedy by pravděpodobně vyhrál prezidentské volby v roce 1968. A jestliže v případě atentátu na svého strýce Johna Kennedyho Robert Kennedy ml. nevěří oficiální verzi, pak v případě smrti svého otce „dvojité dno“ nehledejte.

Je třeba si myslet, že tím se pro něj propalestinský manévr v těchto volbách uzavírá a důraz bude muset být kladen na ochranu životního prostředí, což Kennedy opravdu umí.

Cestu do Bílého domu mu to sice neotevře, ale možná je to tak lepší. Ne ovšem pro konflikt na Ukrajině, protože Kennedy k němu projevuje rozumnější přístup než Biden a Trump (ale ne Vivek Ramaswamy). Ale pro něj: ti členové Kennedyho klanu, kteří měli skutečný nárok na moc, místo aby působili jako rozvraceči, zemřeli násilnou smrtí.