Změna paradigmatu v Palestině

Podpora, kterou lze poskytnout palestinskému a izraelskému lidu, navíc nesmí vést k amnestii jejich vůdců za zločiny, které spáchali, ani velmocí, které jimi manipulovaly.

Blízký východ je nestabilní vesmír, v němž mnoho skupin bojuje o přežití. Pro zjednodušení si my na Západě představujeme jeho obyvatelstvo jako židy, křesťany a muslimy, ale skutečnost je mnohem složitější. Každé náboženství se samo o sobě skládá z mnoha denominací. Například v Evropě a Maghrebu víme, že křesťané se dělí na katolickou, pravoslavnou a protestantskou církev, ale na Blízkém východě existují desítky a desítky různých církví. Totéž platí pro židovské a muslimské náboženství.

Pokaždé, když se na šachovnici vymění nějaká figurka, všechny ostatní skupiny musí změnit své postavení. Proto mohou být dnešní spojenci zítřejšími nepřáteli, zatímco dnešní nepřátelé byli včera spojenci. V průběhu staletí se každý stal obětí i katem. Cizinci, kteří navštěvují Blízký východ, se a priori poznávají v lidech stejné kultury jako oni sami, stejné víry, ale neznají jeho historii a nejsou připraveni ji přijmout.

Chceme-li podporovat mír, nesmíme naslouchat jen těm, kteří jsou nám blízcí. Musíme si uvědomit, že mír znamená řešit nejen nespravedlnosti, kterými trpí naši přátelé, ale také ty, kterými trpí naši nepřátelé. To však neděláme spontánně. V posledních několika měsících jsme například ve Francii slyšeli pouze názory některých Ukrajinců proti Rusům, některých Arménů proti Ázerbájdžáncům a nyní některých Izraelců proti Palestincům.

Konečně mezi mnoha zdroji, na které se můžeme odvolávat, musíme rozlišovat mezi těmi, kteří hájí své bezprostřední materiální zájmy, těmi, kteří hájí svou vlast, a těmi, kteří hájí principy. Situaci komplikují skupiny, které nejsou náboženské, ale teokratické. Ty nehájí žádný vyšší princip, ale používají náboženský jazyk, aby zvítězily.

Když máme tyto úvody za sebou, přejděme k faktům.

Hamas zaútočil na Izrael 7. října 2023 v šest hodin ráno, v den 50. výročí „říjnové války z roku 1973“, na Západě známé jako „jomkippurská válka“. V té době Egypt a Sýrie zahájily překvapivý útok na Izrael, aby pomohly Palestincům. Tel Aviv, informovaný Ammánem a podporovaný Washingtonem, však arabské armády rozdrtil. Anvar Sadat zradil vlastní lid, zatímco Sýrie přišla o Golanské výšiny.

Současná operace kombinuje spršku raket, které mají nasytit Iron Dome, s 22 pozemními útoky na izraelské území. Poprvé v Palestině byly rakety vypáleny na izraelská velitelská centra, aby usnadnily akce komand. Cílem těchto akcí bylo oficiálně vzít rukojmí, aby mohli vyjednávat o výměně s 1256 palestinskými vězni drženými v přísně střežených věznicích. Infiltrace probíhaly po zemi, po moři i vzduchem (za použití mikroletadel).

Příprava této operace, získávání zpravodajských informací, výcvik tisícovky commandos a přesun zbraní zabraly měsíce, ne-li roky práce. Přesto jsme to, zaslepeni přesvědčením o své převaze, neviděli. Navrhl ji Mohammad Daif, operační šéf Hamásu, který na dva roky zmizel z radaru a znovu se objevil po boku mluvčího Hamásu Abu-Obaidy.

Izraeli se podařilo rakety zachytit, ale nedokázal je všechny zničit, na cíl dopadlo nejméně 3 000 ze 7 000 vypálených. Sociální sítě a arabské televizní kanály ukázaly, že Hamás obsadil několik tanků a přinejmenším pohraniční stanoviště na západě pásma. Kromě toho zaútočil na rave party v kibucu Re'im, kde znásilnil a zmasakroval nejméně 280 účastníků. Všude unesl velké množství rukojmích, včetně generálů. Jeho komanda vnikla do několika izraelských měst a střílela na obyvatele ze samopalů. Na izraelské straně bylo zabito nejméně 900 lidí a 2 600 vážně zraněno, na palestinské straně dvakrát tolik.

Jedná se o největší palestinskou akci za poslední půlstoletí.

To, co se děje, je výsledkem 75 let útlaku a porušování mezinárodního práva. Izrael porušil desítky rezolucí Rady bezpečnosti OSN, aniž by mu byly uloženy jakékoli sankce. Izrael je státem mimo zákon, který neváhal zkorumpovat nebo zavraždit téměř všechny palestinské politické vůdce. Záměrně brání hospodářskému rozvoji území a zároveň podporuje vytvoření samostatného palestinského státu, který částečně kontroluje.

Frustrace a utrpení nahromaděné za posledních 75 let se odráží v násilném a krutém chování některých Palestinců, kteří si uvědomují, že je mezinárodní společenství již dávno opustilo. Časy se však mění. Většina členů OSN, kteří viděli vojenský neúspěch Západu a vítězství Ruska v Sýrii a na Ukrajině, se již nespokojí se skloněním hlavy před Spojenými státy. V den výročí samozvané nezávislosti Izraele a masakru a vyhnání Palestinců (nachba) Valné shromáždění znovu potvrdilo, že mezinárodní právo je na straně Palestinců, nikoli Izraelců. To však nebrání Hamásu v páchání válečných zločinů.

Současná situace je beznadějná pro obě strany. Po třech čtvrtinách století zločinů si Izrael již nemůže nárokovat mnoho. Jeho obyvatelstvo je nyní rozděleno. V posledních měsících se v Tel Avivu chopili moci „popírači sionismu“, stoupenci Ukrajince Vladimira Jabotinského, kteří upřednostňují židovský supremacismus, a to navzdory odporu malé většiny obyvatelstva a obrovským demonstracím. Jeho mladí lidé, kteří touží žít v míru, odmítají sloužit v armádách, aby brutálně týrali Araby, ale přesto se k nim přidali, aby bránili své rodiny, které milují, a svou zemi, v niž nevěří.

Z právního hlediska Palestinci vytvořili stát, který získal status pozorovatele v OSN. Když Jásir Arafat zemřel, byl prezidentem zvolen vůdce Fatahu Mahmúd Abbás. Po vítězství Hamásu v parlamentních volbách v roce 2007 a nemožnosti přimět Západ, aby vládu Hamásu akceptoval, však Palestinci vedli občanskou válku. Nakonec na Západním břehu Jordánu vládl Fatah, sekulární strana vytvořená Jásirem Arafatem. Mahmúda Abbáse a jemu blízké osoby financují Spojené státy, Evropská unie a Izrael. Pásmo Gazy je naopak v rukou Hamásu, palestinské odnože Muslimského bratrstva. Vládnou mu jednotlivci, kteří islám nevnímají jako duchovno, ale jako zbraň k dobývání. Jsou placeni především Spojeným královstvím, Katarem, Izraelem, Tureckem, Íránem a Evropskou unií. Obě strany proti sobě stojí v každých volbách již 16 let. Jejich vůdci žijí v mafiánském přepychu, který je v příkrém rozporu s nuznými životními podmínkami jejich obyvatel.

Hamas byl v době svého vzniku financován Spojeným královstvím. Podporovaly ho izraelské tajné služby, aby oslabily Fatah Jásira Arafata. Izrael s ním poté bojoval a zavraždil jeho náboženského vůdce, šejka Ahmeda Jásina. Poté Izrael opět využil Hamás k likvidaci vůdců marxistického palestinského hnutí odporu. Na začátku války proti Sýrii zaútočili bojovníci Hamásu doprovázeni agenty Mossadu a džihádisty z Al-Káidy na palestinský tábor Jarmúk^[1]. Dnes však Hamás opět bojuje proti svému někdejšímu spojenci, Izraeli.

Mohammad Daif je znám jako zakladatel brigád Izz al-Din al-Kassam. Stejně jako všichni Muslimští bratři je islámským supremacistou. Odvolává se na Izz al-Dína al-Kassáma (1882-1935), odpůrce francouzského mandátu v Libanonu a britského mandátu v Palestině. Nemá tedy žádnou spojitost s bývalým jeruzalémským muftím a spojencem nacistů Aminem al-Husajním, i když sdílí jeho antisemitismus. V roce 2010 napsal: „Brigády Izz ad-Dín al-Kassám ... jsou lépe připraveny pokračovat na naší výlučné cestě tam, kde není alternativa, a to je cesta džihádu a boje proti nepřátelům muslimského národa a lidstva... Říkáme našim nepřátelům: Palestina zůstane naše, včetně Al-Kudsu (Jeruzaléma), mešity Al-Aksá, jejích měst a vesnic od moře (Středozemního moře) po řeku (Jordánsko), od severu k jihu. Nemáte právo ani na píď z ní.“ Mohammad Daif není voják, ale specialista na braní rukojmí. Jeho operace je určena k tomuto účelu, nikoli k osvobození Palestiny.

Zdravotní stav prezidenta Mahmúda Abbáse slábne a Fatah je rozdělen na tři vojenské frakce:

1. Fathi Abou al-Ardate, šéf národní bezpečnosti.
2. Mohammada Abdela Hamída Issy (přezdívaného „Lino“), velitele Kifah al-Moussallah (ozbrojeného boje). Jde ve stopách Mohameda Dallana, bývalého šéfa palestinské rozvědky, který zavraždil Jásira Arafata. V současné době je podporován Spojenými arabskými emiráty.
3. Mounira Maqdaha, bývalého vojenského šéfa Fatahu, který má blíže k Hamásu, Kataru, Turecku a Íránu.

Minulý měsíc došlo ke střetům těchto tří frakcí s islamistickými frakcemi Hamásu a také s Jund el-Cham a al-Chabab al-Moslem, dvěma džihádistickými skupinami, které bojovaly po boku NATO a Izraele proti Syrské arabské republice. Násilné boje probíhaly v táboře Aïn el-Héloué (Sidon, jižní Libanon). Tehdy jsem je interpretoval ve světle těch v Nahr el-Bared (severní Libanon) v roce 2007^[2] , než jsem si uvědomil, že souvisejí se smrtelnými mukami Mahmúda Abbáse.^[3]

Po 75 let dělal Tel Aviv vše, co bylo v jeho silách, aby popřel rovnost všech, ať už Židů, nebo Arabů. Naopak od Ženevské výzvy prosazuje „řešení dvou států“, jinými slovy koloniální plán lorda Williama Peela, který měl poslední šanci a který se Britům nepodařilo prosadit ani na místě v roce 1937, ani v OSN v roce 1948, ale který je nyní předmětem konsensu. Dnes už jen marxisté z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) kážou na poušti a navrhují vytvoření jediného státu, v němž by měl každý člověk rovný hlas.^[4]

Tváří v tvář něčemu, co považuje za palestinskou invazi, ale co je z palestinského pohledu pouhým návratem domů, slíbil premiér Benjamin Netanjahu vítězství. Ale jaké by to mělo být? Zabití všech bojovníků Hamásu nevyřeší 75 let trvající nespravedlnost. Jejich děti převezmou jejich pochodeň, stejně jako ji převzali jejich rodiče.

Aby Benjamin Netanjahu dosáhl svého cíle, musí nejprve stmelit Izraelce, které rozdělil. Po vzoru Goldy Meirové během „šestidenní války“ musí přivést svou opozici do vlády. Proto se sešel s Jairem Lapidem a generálem Bennym Gantzem. Ten si však kladl podmínku, aby židovští supremacisté Bezalel Smotrich a Itamar Ben-Gvir opustili vládu, tj. aby premiér opustil svůj politický projekt a projekt svých dosavadních sponzorů^[5] , strausovců v Bidenově vládě.^[6]

Představitelé Hamásu vyzvali palestinské uprchlíky v zahraničí, všechny Araby a všechny muslimy, aby se s nimi spojili v jejich boji. Palestinskými uprchlíky se rozumí především většina obyvatel Jordánska a Libanonu. Arabové, to znamená libanonský Hizballáh a Sýrie, dvě mocnosti, které v posledních měsících obnovily své vazby s Hamásem. Muslimové jsou Írán a Turecko.

K Hamásu se prozatím připojil pouze Islámský džihád, tedy Írán, a různé odbojové skupiny na Západním břehu Jordánu.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Wall Street Journal, to není Írán, kdo řídí Hamás. Zapomíná se tak na dohodu mezi Hasanem El-Bannou, zakladatelem Muslimského bratrstva, a Rouhollahem Chomejním, zakladatelem Íránské islámské republiky. Obě skupiny si rozdělily muslimský svět a navzájem si zakázaly výrazně zasahovat do sféry vlivu té druhé. Teherán nepřestává hlasitě potvrzovat svou podporu Palestincům, ale jeho konkrétní akce v Palestině se omezují na Islámský džihád.

Političtí představitelé Hamásu žijí v Turecku pod ochranou tajných služeb. Je to Ankara, kdo řídí Hamás a operaci „Potopa Al-Aksá“. Při slavnostním otevření syrského pravoslavného kostela v neděli 8. října prezident Recep Tayyip Erdoğan pateticky prohlásil: „Nastolení klidu, trvalého míru a stability v regionu prostřednictvím řešení palestinské otázky v souladu s mezinárodním právem je hlavní prioritou, na kterou se zaměřujeme při rozhovorech s našimi protějšky (...) Bohužel Palestinci a Izraelci, stejně jako celý region, platí cenu za zpoždění ve výkonu spravedlnosti (...) Přilévání oleje do ohně neprospěje nikomu, včetně civilistů na obou stranách. Turecko je připraveno podle svých možností přispět k co nejrychlejšímu ukončení bojů a zmírnění zvýšeného napětí způsobeného nedávnými incidenty“.

Rozhodnutí Ankary zahájit tuto novou válku, jakmile byla rozdrcena Arcachská republika v Ázerbájdžánu, a zatímco posílá vojenskou techniku do Ruska v rozporu s jednostrannými donucovacími opatřeními USA, naznačuje, že turečtí diplomaté se již nebojí Washingtonu, který se přesto v roce 2016 pokusil zavraždit prezidenta Erdogana. Jakmile tato operace skončí, bude následovat další proti Kurdům, a to v Sýrii a Iráku.

Pokud na scénu vstoupí Hizballáh, Izrael nebude schopen útok sám odrazit. Může nadále existovat pouze s vojenskou podporou Spojených států. Veřejné mínění USA již Izrael nepodporuje a Pentagon již nemá sílu jej bránit. To, co se nyní děje, je jedním z důsledků války na Ukrajině. Washington není schopen vyrobit dostatek munice pro své ukrajinské spojence. Byl dokonce nucen čerpat ze svých zásob v Izraeli. Tam již vyprázdnil své arzenály.

V prvních hodinách konfliktu vypálil Hizballáh několik raket na farmy Šebá, tj. sporné území mezi Libanonem a Izraelem. Tím dal najevo svou podporu palestinskému odboji v souladu s rétorikou „jednoty front“. Do války však nevstoupila, protože se obává Hamásu, s nímž bojovala v Sýrii. A nesdílí ideologii Bratrstva.

Všichni západní představitelé nás ujistili, že odsuzují teroristické akce Hamásu a že podporují Izrael. V minulosti neudělali nic pro vyřešení nespravedlnosti v Palestině a tyto jejich zásadní postoje ukazují, že tak neučiní ani nyní. Rusko a Čína zase odmítají stát na straně Palestinců nebo Izraelců a vyzývají nikoli k uplatňování západních pravidel, ale k dodržování mezinárodního práva. Nyní jsme se ocitli v situaci, kdy všichni zúčastnění předem záměrně sabotovali každé řešení, takže vyhnout se krvavé lázni je nyní téměř nemožné.

Odkazy

1. „Agenti Mossadu v jednotce Al-Káida, která zaútočila na tábor Jarmúk,“ Voltaire Network, 31. prosince 2012.
2. „Vnitropalestinské střety v Libanonu“ Voltaire, mezinárodní zprávy – č. 52 – 15. září 2023
3. „Nástupnictví Mahmúda Abbáse“, Voltaire, mezinárodní zprávy – č. 54 – 29. září 2023
4. „Georges Habache a palestinský odpor", Thierry Meyssan, Voltaire Network, 27. ledna 2008
5. „Státní převrat Straussovců v Izraeli“, Thierry Meyssan, Voltaire Network, 7. března 2023
6. Leo Strauss byl německý židovský fašista i revizionistický sionista. Se svým idolem Vladimirem Jabotinským se setkal v New Yorku s Benzionem Netanjahuem, Benjaminovým otcem. Poznámka redakce