Ten nejfikanější

„A jak jste na to přišel, milostpane? A hlavně: Kdo má být ten nejfikanější Čech?

„Petr Kolář, paní domácí. Bývalý český diplomat a tatínek někdejšího starosty Prahy 6 a dnes poslance PS za TOP 09 Ondřeje Koláře. A též muž, který vždy dobře dobře věděl, jakými cestičkami musí jeho syn Ondřej jít, aby dokráčel k časům blaženosti, jak dokazuje tento neúplný seznam vysokých škol, které syn Ondřej navštěvoval: International Legal Studies Program na American University, Washington College of Law ve Washingtou. D.C,. a germanistika na Trinity College v irském Dublinu. Byl to sice on, syn Ondřej, který vstoupil do vandalské historie Česka, když se ze svého starosteneckého postu zasloužil o odstranění sochy osvoboditele Prahy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6-Bubenči, ale že v tomto díle šli syn a otec ruku v ruce, ví každý, kdo tehdejší ruch kolem téhle události sledoval“.

„No a co? Jak jste přišel na to, že tenhle tatínek Petr Kolář je nejfikanější Čech? A to až tak fikaný, že ho srovnáváte s géniem národa? A to proto, že ve věci odstranění sochy maršála Koněva kráčel společně se svýn synem? To snad byl ten čin, který jej podle vás opravňuje nést titul nejfikanějšího Čecha?“

„Ale kdepak, paní Müllerová.Jen jsem vám objasňoval, kdo ten Petr Kolář vlastně je. Ale pověst nejfikanějšího Čecha nenese tenhle pán za spoluúčast při sejmutí sochy maršála, ale za něco úplně onačejšího, co nás omračuje ještě víc“.

„A co to jako má být, pane Švejk?“

„To, že z bývalého předsedy jedné z místních organizací KSČ v armádě vytvořil našeho současného prezidenta. Protože tohle byl skutečný majstrštyk. Něco jako trojité salto s dvojitým vrutem“.

„Ale to může být jen pověst, kterou si o sobě tenhle diplomat Kolář vymyslel, aby byl zajímavější, ne?“

„Jistě. Ale v tom případě by prezident Petr Pavel neměl důvod označit ho za přítele po boku a klíčového člověka. Prostě a jednoduše by o něm nemluvil. Jako nemluvil o vás či o mně.“

„Ano, to vypadá logicky. Ale vy jste, milostpane, zmínil i to, že génius českého národa je víc než fištrón nejfikanějšího Čecha. Měl byste i tenhle názor čím podepřít?“

„Hleďte,paní Müllerová. Národ, jehož současní správci nutí své lidi dělat věci, do kterých se těm lidem nechce, protože za nimi cítí nikoliv svůj, ale cizí zájem, hledají cesty, kterými by se plnění těchto cizáckých požadavků buď vyhnuli, anebo, když to nejde, aby si buď z nich, či z lidí, kteří za nimi stojí, aspoň vystřelili. Vtipem, štiplavou přezdívkou soupeře, nebo jeho údajně krycím jménem, které, když si je rozebereme na počáteční písmena jednotlivých slov, získáme možnost dopídit se i nejžhavější pravdy dneška. No a právě u toho posledního, co je tak geniální, že to snad dokáže bořit i trůny, se zastavím. A zeptám se vás: Vzešel tenhle nápad s krycím jménem z vážně vedeného pracoviště, či z obyčejné české či moravské chalupy či hospody?

„Já bych byla pro tu chalupu nebo hospodu, milostpane. Nevím sice proč, ale tak nějak to cítím po těle“.

„A cítíte to správně. A víte, jaký důkaz je pro tu chalupu nejpřesvědčivější? To, že pojednávaná hračička s krycím jménem nenese jméno autora. Je anonymní. Jako většina mouder, jež provázejí náš život a která zahrnujeme do pojmu génius národa. A kterých je rozhodně víc než těch, co lidé podepsali. Ale víc už neřeknu a letím. U kalicha slaví náš nejstarší člen devadesátiny a člen nejmladší padesátiny. A takhle, kdo je těm dvěma letům blíž, budeme proti sobě hrát karty. Už se nemůžu dočkat.

Lubomir Man