Kde je hovězí?

Po dvoudenním summitu NATO, který se konal 11. a 12. července ve Vilniusu, se nelze ubránit pocitu, že duch Clary Pellerové se přenesl i do ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, když se zabýval výsledky této akce a porovnával je s očekáváními, s nimiž na summit vstupoval. Nevím, jak se ukrajinsky řekne „Kde je hovězí“, ale něco podobného muselo ukrajinskému prezidentovi proběhnout hlavou, když zkoumal velký „nicotný hamburger“, který mu NATO dodalo.

Cílem summitu ve Vilniusu bylo ukázat jednotu a odhodlání aliance čelit výzvám, které představuje Rusko a probíhající konflikt na Ukrajině. Před summitem se hodně diskutovalo o vyhlídkách ukrajinského členství v NATO. Všechny strany byly srozuměny s tím, že dokud konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem zůstává v aktivní fázi, je ukrajinské členství nemožné, už jen proto, že podle článku 5 Charty NATO by se NATO okamžitě ocitlo ve válce s Ruskem, která by měla velkou šanci přejít v jadernou.

Pracovní předpoklad pro vilniuský summit byl, že NATO zmocní Ukrajinu k provedení masivní protiofenzívy, jejímž cílem bude prolomit ruskou obranu a proniknout k Azovskému moři, čímž přeruší pozemní most mezi Krymem a Ruskem a donutí Rusko k jednání o ukončení konfliktu. V tomto okamžiku by NATO po „zmrazení“ konfliktu za podmínek, které by byly pro Rusko nevýhodné, pozvalo Ukrajinu ke členství, čímž by zahalilo ukrajinské zisky ochranou podle článku 5 a zároveň účinně kontrolovalo jakékoli budoucí ruské útočné operace.

V týdnech předcházejících summitu se Ukrajina zoufale snažila splnit svůj úkol a vrhla své nově vytvořené útočné brigády vycvičené a vybavené NATO na připravenou ruskou obranu v akcích, které ve srovnání s nechvalně proslulým „Přepadením lehké brigády“ vypadaly jako ztělesnění vojenského plánování a provedení. Ukrajinská protiofenzíva byla zničena nebo poškozena, aniž by dosáhla hlavních ruských obranných pozic, a přinesla přibližně 20 000 ukrajinských obětí, přičemž většina výzbroje dodané NATO, včetně tolik vychvalovaných tanků Leopard a bojových vozidel pěchoty Bradley, byla zničena. Místo toho, aby Zelenskyj svým partnerům v NATO představil rozhodující ukrajinské vítězství, konfrontoval své někdejší spojence s krutou realitou, že nejenže konflikt s Ruskem v dohledné době neskončí, ale také s rostoucím vědomím, že až skončí, bude to jako rozhodující ruské vojenské vítězství.

V konfrontaci s touto skutečností se NATO snažilo zmírnit očekávání ohledně ukrajinského členství. Místo toho, aby Ukrajině poskytlo konkrétní plán cesty ke členství, NATO prohlásilo, že pozvání Ukrajině zašle, až budou „splněny podmínky“, z nichž jednou je, že musí být ukončen konflikt s Ruskem. Jako cenu útěchy nabídlo NATO zřízení Rady NATO-Ukrajina „k podpoře politického dialogu, angažovanosti, spolupráce a euroatlantických aspirací Ukrajiny na členství v NATO“ a slíbilo, že „bude pokračovat v naší podpoře tak dlouho, jak bude třeba“.

Podle Zelenského jsou tato slova prázdná tváří v tvář zhoršující se situaci na bojišti, které bylo do značné míry určeno předchozí podporou NATO. A krutá realita bojiště se rýsuje v okamžiku, kdy Zelenskij odjíždí z Vilniusu s o málo větším ujištěním, že NATO bude pokračovat v podpoře Ukrajiny v souladu s tím, co dělalo doposud. Jediné, co tato podpora způsobila, je odsouzení statisíců ukrajinských vojáků k smrti, zatímco ukrajinské partnery v NATO připravila o zbrojní arzenály i pokladny.

Zelenskij se musí rovněž zamyslet nad slovy amerického prezidenta Joea Bidena, který v rozhovoru pro CNN poznamenal, že Ukrajina „není připravena na členství v NATO“, a dodal, že jakýkoli takový dialog je „předčasný“, když se Ukrajina nachází uprostřed konfliktu. Biden rovněž prohlásil, že si nemyslí, „že v NATO panuje jednota ohledně toho, zda nyní přivést Ukrajinu do rodiny NATO, a že tento proces by se mohl uskutečnit až poté, co bude uzavřena mírová dohoda s Ruskem“.

Dosažení míru, který by vytvořil příznivé podmínky pro vstup Ukrajiny do NATO, však znamenalo, že Ukrajina musí nejprve porazit ruskou armádu na bitevním poli. K tomu by Ukrajina potřebovala, aby NATO radikálně změnilo formulaci, na jejímž základě se vypočítává současná úroveň vojenské pomoci, už jen proto, že současná formulace jednoduše řečeno nefunguje. NATO však není ochotno ani schopno tuto formulaci změnit. Jeho cílem nikdy nebyla obrana Ukrajiny, ale spíše porážka Ruska, za kterou je ochotno jít až do posledního Ukrajince.

Zelenskij přišel do Vilniusu jako zákazníci do restaurací rychlého občerstvení, plni očekávání, že si objednají a zkonzumují lahodný hamburger, jen aby se ocitl v roli Clary Pellerové, která rozčileně křičí: „Kde je to hovězí?“

Není to role, kterou Zelenskij chtěl nebo očekával, když vstupoval do Vilniuského summitu. Více než 500 dní byl obsazován do role novodobé inkarnace Winstona Churchilla, hrdinské postavy stojící pevně proti silám zla. Zelenskij se však pohybuje v divadle absurdity, kde vnímání převažuje nad realitou, dokud realita nezasáhne tvrdě a scénář se nezmění. Vyprávění se převrací a Ukrajina se z hlavní postavy stává součástí vedlejšího hereckého obsazení. Politik Zelenskyj musí být tímto obratem událostí zklamán. Ale Zelenskij-herec se prostě podívá na slova, která před něj položili jiní, vezme si příklad a nahlas čte.

„Kde je hovězí?“

Na odpovědi nezáleží. Žádné hovězí maso neexistuje. Je to jen scénář. A Zelenskij je jen herec, který hraje svou roli v tragické opeře, jíž se stal rusko-ukrajinský konflikt, a bezmocně přihlíží, jak jsou jeho národ a lidé obětováni ve prospěch nefunkční aliance NATO, která proklamuje své poslání jako mír, ale jejímž jediným produktem je válka.