Nikdo nechce jen 0,76% černých na Harvardu. Oceány by se vařily, Země by se zřítila do Slunce

Kniha zůstala hluboce nerecenzovaná. Všichni významní lidé v USA se od ní odvrátili. Málokdo se chce podívat realitě do očí.

Než se budu věnovat rozhodnutí Nejvyššího soudu o afirmativní akci, které bylo zveřejněno tento týden, měl bych se mírně omluvit.

Před dvěma týdny jsem v Rádiu Derb s očekáváním rozsudku Nejvyššího soudu z konce měsíce řekl:

Základním problémem je najít střední cestu mezi meritokratickým přijímáním na vysoké školy, které je nepřijatelné, a holým zvýhodňováním – jinak známým jako „holistické“ přijímání, které by mělo být ve spravedlivé společnosti nepřijatelné.

Meritokratická varianta je nepřijatelná kvůli rasovým rozdílům v inteligenci. Při přísně meritokratickém přijímacím řízení, které by zcela záviselo na výsledcích testů kognitivních schopností, by v Ivy League bylo čtyřicet procent východních Asiatů, čtyřicet procent bělochů, dvě procenta černochů a osmnáct procent jiných – ostatní Asiaté plus nebělošští Hispánci.

Mám dojem, že jsem si vzpomněl, že jsem je někde četl, a neobtěžoval jsem se je potvrdit vyhledáváním na internetu. Lenost, jak už jsem se zmínil, je jediný ze sedmi smrtelných hříchů, který mi dělá vážné potíže, a obávám se, že tam jsem nechal Lenocha převzít kormidlo.

Naštěstí mám pozorné posluchače, kteří mé nedostatky napravují. Jeden z nich mě nasměroval na znalecký posudek, který byl před pěti lety předložen Nejvyššímu soudu v klíčovém případu Studenti za spravedlivé přijímání, Inc. v. Harvard.

Zprávu vypracoval Peter Arcidiacono, který je profesorem ekonomie na Duke University. Můžete si ji samozřejmě přečíst na internetu. Vyhraďte si však nějaký čas; má 168 stran.

Na straně 44 najdete tabulku 5.3 s nadpisem: „Podíl přijatých z jednotlivých ras/etnik, pokud jsou rovnoměrně zastoupeny různé decily akademického indexu“.Co to má znamenat?

Profesor Arcidiacono zkoumá, jak by vypadaly rasové poměry při přijímání na Harvard, kdyby o přijetí rozhodovaly pouze studijní výsledky uchazečů – pouze zásluhy.

Rozděluje je podle decilů. To znamená, jak by vypadaly poměry, kdyby Harvard vybíral z první desetiny uchazečů – tedy z první desetiny podle jejich studijních výsledků – a co kdyby vybíral ze dvou desetin, tří desetin a tak dále?

Klíčový poznatek: Pokud by Harvard vybíral pouze z první desetiny uchazečů seřazených podle studijních výsledků – což by ve skutečnosti s největší pravděpodobností udělal -, pak by Američané asijského původu tvořili 51,52 %, běloši 36,54 %, Hispánci 2,69 % a černoši 0,76 %.

Takže čísla, která jsem vám před dvěma týdny uvedl a o kterých jsem si ve své lenosti myslel, že si je pamatuji, byla pravděpodobně pro Asiaty zlá (i když vzhledem k tomu, že jsem vydělil Fancy Asiaty z džungle Asiatů a dobrý profesor ne, těžko říct.

Moje čísla byla k černochům určitě příliš velkorysá: moje dvě procenta měla být menší než jedno procento. U bělochů jsem byl dost blízko: uvedl jsem čtyřicet procent, profesor Arcidiacono říká 36½.

A měl bych dodat, že skutečné procento černochů ve třídě přijaté v době, kdy profesor Arcidiacono sestavoval svou zprávu, bylo 15,81. To je téměř jednadvacetinásobek meritokratického čísla 0,76. Skutečné procento Asiatů bylo 24,86. To je méně než polovina meritokratické hodnoty 51,52. A o to v této žalobě šlo.

Skutečný podíl bílých: mírně vyšší než meritokratický údaj, možná kvůli dědictví.

I kdyby však byla moje čísla nepřesná, můj hlavní bod byl správný. Ještě jednou cituji sám sebe:

Meritokratická varianta je nepřijatelná kvůli rasovým rozdílům v inteligenci.

To je jádro věci. Co z toho vyplývá, není těžké předvídat. Předpověděl jsem to a předpovím to i zde.

Před dvěma týdny jsem předpovídal, že pokud rozhodnutí Nejvyššího soudu nařídí úředníkům přijímacího řízení na vysoké školy, aby se vzdali rasového zvýhodňování, tito úředníci se z toho nějak vykroutí.

Ve skutečnosti, jak jsem již poznamenal, to již dělají tím, že od uchazečů nevyžadují výsledky v přísných testech, jako jsou SAT a ACT.

Bez těchto výsledků nelze sestavit tabulky, jako je ta, kterou citoval profesor Arcidiacono. Neexistují data, ze kterých by se dalo vycházet.

Měl jsem dodat, protože mi to už došlo, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, ať už dopadne jakkoli, bude obsahovat zadní vrátka, kterými mohou úředníci přijímacího řízení na vysoké školy uniknout.

Obě předchozí velká rozhodnutí na toto téma, rozhodnutí Bakke z roku 1978 a Grutter z roku 2003, takováto úskalí nabízela.

Ve věci Bakke soud uvedl, že ačkoli byl systém kvót žalované vysoké školy skutečně protiústavní, přesto existoval naléhavý vládní zájem na rasově rozmanitém studentském sboru a že pokud byla rasa pouze jedním z několika faktorů, které přijímací úředníci zvažovali, bylo to z ústavního hlediska v pořádku. Říkejme tomu „jeden z několika faktorů“.

V rozsudku Grutter o 25 let později soud dal za pravdu Bakkehovi a potvrdil, že rozmanitost studentů je důležitým zájmem, z něhož plynou „výhody pro vzdělávání“. Toto rozhodnutí však kvalifikoval tím, že „rasově motivovaná přijímací politika musí být časově omezena“.

Soudkyně Sandra Day O'Connorová, autorka většinového stanoviska, odhadla, že po 25 letech (tj. do roku 2028!) již nebudou tyto politiky potřeba. Říkejme tomu „časově omezené“ dveře.

Obě tato velká rozhodnutí, která mají v sobě zabudovaná malá zadní vrátka, jimiž mohou přijímací úředníci uniknout, ponechávala těmto úředníkům volnost pokračovat v praktikování rasového zvýhodňování, dokud je nenazývali kvótami.

Má rozhodnutí tohoto týdne zadní vrátka? Samozřejmě, že ano. Klíčová pasáž z rozhodnutí:

Nic v tomto stanovisku by nemělo být vykládáno tak, že by univerzitám zakazovalo zohlednit diskusi uchazeče o tom, jak rasa ovlivnila jeho život, ať už v důsledku diskriminace, inspirace nebo jinak.

Aplikační esej se stane místem, kde se bude mluvit o rase, napsala Stephanie Saul, 29. června 2023

A je to tady: „Jak rasa ovlivnila můj život“.

Úředníci našich univerzit už jsou poučeni, jak mají toto nové rozhodnutí hrát, aby mohli pokračovat v tom, co dělali dosud. Například šéfové Harvardu – prezident, prorektor, viceprezident a patnáct děkanů – rozeslali všem profesorům dopis, ve kterém jim říkají takovéto věci:

Rozmanitost a odlišnost jsou pro akademickou excelenci zásadní.

Aby bylo možné připravit vůdce pro složitý svět, Harvard musí přijmout a vzdělávat studentů, jejichž členové odrážejí, a žil, mnohostranné aspekty lidské zkušenosti. Žádná část toho, co nás dělá tím, kým jsme, nemůže být nepodstatná.

Harvard musí být vždy místem příležitostí, místem, jehož dveře zůstanou otevřené i těm, kterým byly dlouho zavřené, místem, kde mnozí budou mít možnost žít sny, o kterých se jejich rodičům nebo prarodičům ani nesnilo.

Vážení členové harvardské komunity...,29. června 2023

Já vím: zní to, jako by to napsala Kamala Harrisová. V překladu:

Přijímací proces bude možná potřebovat drobné úpravy, abychom se vyhnuli budoucím žalobám, ale na ty přijdeme a dáme vám vědět. Mezitím pokračujte v tom, co děláte.

Celá tato oblast práva a politiky je pastvou pro cyniky. Naše univerzity jsou odhodlány udržet rasové zvýhodňování při životě a lze se spolehnout, že jim Nejvyšší soud podá pomocnou ruku.

Nikdo nechce meritokratické přijímací řízení, nikdo nechce, aby na Harvard nastoupilo 0,76 % černochů. Oceány by se vařily a Země by se zřítila do Slunce.

Afirmativní akce? Za posledních pár týdnů jsem četl nejméně tucet dlouhých článků, které předpovídaly to či ono ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu. Celkový dojem, který jsem získal, byl opatrný cynismus. No, my cynici jsme měli pravdu.

Někteří cynici nebyli tak ostražití. Myslím, že nejlepší esej, kterou jsem četl, napsal právní akademik Jesse Merriam v aktuálním čísle Claremont Review of Books [The Affirmative Action Regime-How diversity derailed the Constitution, Spring 2023].

Závěrečná slova profesora Merriama, který se inspiroval zesnulým Georgem Wallacem, guvernérem Alabamy:

Afirmativní akce nyní, afirmativní akce zítra, afirmativní akce navždy.

Poznámka editora

K podobným závěrům došel i Petr Bakalář ve své knize Tabu v sociálních vědách. A podobně jako v případě knihy Charlese Murraye je i Bakalářova kniha široce ignorována. V podstatě neexistuje a ve slučné společnosti je vyloučeno o ní hovořit. To ale neznamená, že zjištění v těch knihách nejsou platná. Pstroší politika nikdy nic nevyřešila.