Dezinformátoři a informátoři

S opozity, tedy slovy opačného významu bývá někdy problém. Když jsem kdysi, jak se tehdy s oblibou říkalo, absolvoval svou nejčestnější občanskou povinnost, tedy byl jsem na rok odveden do armády, přednášel nám jeden důstojník, jak máme správně motivovat vojáky. Jeho heslem bylo: „Nesmíme ukazovat jen příklady negativní ale hlavně ty gativní“. Nedávno kdosi z intelektuálního trustu naší věrchušky prohlásil, že opakem dezinformaci je informace. Z logiky tohoto spojení pak vyplývá že opakem dezinformátora je informátor.

Na sociálních sítích existují stovky, ba tisíce příspěvků, které charakterizují dezinformátora podle věku, vzdělání či povahy. V průměru jde podle autorů oněch příspěvků o člověka staršího, méně vzdělaného, nepřejícího pokroku, nechápajícího hodnoty moderní Evropy, případně blahodárnou činnost naší vlády, jde o Satana a obecně o našeho nepřítele.

Je ovšem zajímavé, že se nikde neobjevují příspěvky, které by charakterizovaly opak dezinformátora, tedy informátora. Z logiky jazyka a při použití opozit musí však zjevně jít o našeho přítele, člověka mladšího, vzdělaného, pokrokového, proevropského, provládního, tedy anděla. Přitom právě na historických příkladech zjistíme, že to tak rozhodně nebylo a není.

Říkal to Karl Popper

Používejme pro zjednodušení pojem „informátor“ pro všechny, kteří v minulosti ve jméno ideologie a v zájmu vládců sledovali a udávali ty, kteří měli vlastní názor a nechtěli poslouchat poučky, které jim vládní elity vnucovaly. Fenomén, kterému říkáme dezinformace je totiž starý jako lidstvo samo.

Dnes se uvádí, že dezinformace je nepravdivá informace, která je šířena za účelem oklamání lidí. Proti ní stojí misinformace, což je také nepravdivá informace, ale šířená nikoliv záměrně. Každý právník však ví, že nejtěžší věcí při soudní při je dokázat úmysl. Já osobně jsem se v žádné diskusi nesetkal s tím, že by protisystémový názor někdo označil za misinformaci. Vše co se nehodí, je zásadně zlý úmysl a tedy dezinformace.

Nechci tu zabíhat do hloubky, ale je asi užitečné si říci, že pravda, která se nedá či nesmí zpochybnit, je podezřelá a většinou nemá z dlouhodobého hlediska smysl. To neříkají dezinformátoři, ale jeden z největších filozofů minulého století Karl Raimund Popper. O jeho kvalifikaci svědčí třeba to, že je autorem pojmu „Otevřená společnost“ a je tedy ikonou aktivismu. Což většinu aktivistů netuší, protože k práci se vteřinovým lepidlem nepotřebujete filozofické vzdělání.

Tenhle Karl Raimund Popper se ovšem zabýval i gnoseologií. Svou teorii poznání vybudoval na předpokladu, že při zobecňování nelze absolutní pravdivost dokázat, lze ji jen „testovat“, tedy ověřovat. V procesu poznání nemá tedy smysl vršit důkazy o pravdivosti tvrzení, ale naopak je třeba hledat to, co by mohlo dané tvrzení vyvrátit. On tomu říká „falzifikace“. Pro vědu má cenu pouze teorie, kterou lze vystavit zkoušce zpochybnění nebo vyvrácení. Jistotu pravdy nemůžeme mít nikdy, můžeme se k ní ale blížit anulováním teorií, které se dají vyvrátit.

Dobro s mečem v ruce

Dodávám, že vyvrátit cokoliv lze jen logikou a argumenty a nikoliv nařízením nějakého úřadu. Jinými slovy opoziční názor či zpochybňující tvrzení není zločin, je to jen přirozený proces hledání pravdy. A na tu nemá patent nikdo. Nicméně informátoři měli vždycky živobytí založené na tom, že jen oni rozhodují, co je pravda, a mají povinnost odhalovat dezinformátory, tedy živly, které nesouzní s tepem své doby.

Informátoři si ovšem nešpiní ruce tím, že by vykonávali faktickou perzekuci. Oni jen v vědoucím prstem ukážou na toho, kdo má být potrestán. Zpočátku šlo o perzekuci ve jménu náboženské víry. V antice byl dezinformátor odsouzen za pohrdání bohy, ve středověku se stával kacířem se všemi důsledky, které z toho plynuly. Teprve s úpadkem vlivu církve se pojem dezinformace rozšířil do světské sféry a nabyl nesmírné široké podoby. Vliv na to měl zvláště ateismus, do té doby zvaný bezbožnictví, tedy dezinformace par excellence.

Pro nové ideologie a nové typy vládců se začali stávat nebezpeční jiní lidé než věřící. A tak začali být v průběhu 20.století pronásledováni anarchisti, revolucionáři, kontrarevolucionáři, socialisti, fašisti, buržoazní živly, sionisti, komunisti, nacionalisti, populisti a tak dále. Ta škála je obrovská, záleželo na tom, kdo zrovna vládl a kam orientoval mocenské prostředky.

V tomhle dlouhém běhu věků se měnily kulisy, názory i zákony, ale motivace jednání informátorů se příliš neměnila. Vždycky to totiž byla služba vládcům, která byla postavena na věrnosti té správné ideologii a poslušnosti, ale nikoliv na přemýšlení, váhání slušnosti a hledání. Tihle informátoři se tím živili a dostávali za to peníze, ale mnohem horší byly fanatici, kteří své „dobro“ šířili s planoucím pohledem a ohnivým mečem v ruce.

Jak tohle ideologické „dobroserství“ fungovalo? Jeden příklad za mnohé. Na konci 12. století se v jižní Francii šířila dezinformace, že cestu k Bohu může hledat věřící sám, svou askezí, čistotou a dokonalostí a to bez pomoci kněží. I nastoupil Domingo de Guzmán (zakladatel řádu dominikánů, tedy psů božích). Protože přesvědčování albigenských kacířů nepomohlo, vyhlásil papež křížové tažení. Když Křižáci masakrovali dobyté město Béziers, nastal problém, protože v něm žili i poctiví katolíci. Tehdy se křižáci zeptali svého velitele opata Arnolda z Citeaux, jak rozlišit dobré od zlých. On jim však nařídil: „Bijte je všechny, neboť Pán pozná své“. Jen v tomhle městě bylo zmasakrováno veškeré obyvatelstvo včetně dětí, asi 20 tisíc lidí. Byla to zlá a krutá doba a křižáci byli většinou hrdlořezové, jejichž řemeslem bylo zabíjet. Pod heslem „Bůh to chce!“.

Ale co na to svědomí takového papeže nebo Dominga de Guzmána? Oni byli těmi, kdo ve jménu potírání dezinformací nařídili masakr. Svědomí totiž lidem, jako byli oni, zcela chybělo. Domingo si vysloužil svatořečení jako sv. Dominik a papež vděčnost francouzského krále, který do té doby jih Francie neovládal a teprve po této křížové výpravě jej připojil ke své Ile de France. Neboť za čistotou víry je třeba hledat v první řadě zájmy mocných a peníze. To platí o víře stejně jako o šíření demokracie.

Na věku a adrese nezáleží

Kde bylo svědomí inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, když nechal na panství Velké Losiny v 17.století upálit kolem sta lidí, i když věděl že nic neprovedli? Měl ovšem podíl na jejich zabaveném majetku. A co svědomí kardinála Pierra d´Ailly, který byl hlavním žalobcem v Kostnici proti Janu Husovi? Kostnický koncil po betlémském kazateli z propagačních důvodů chtěl, aby odvolal své učení, tedy dezinformaci o podstatě transsubstanciace a svatého přijímání. Teprve když Hus trval na tom, aby ho přesvědčili, dali ho jako kacíře upálit. Klasický model pokud bude někdo na dezinformaci trvat.

Inkvizice upálila Giordana Bruna, proto, že hlásal, že Země se pohybuje a není středem vesmíru. Podstatné pro soudce nebylo, zda to je či není pravda, ale že to odporuje Bibli. Neboť co není v Bibli je dezinformace a kacířství. Proč se zdržovat diskusí, potrestáme ho, jen my máme patent na pravdu. Co je nám do názoru vědců pokud odporují našemu ideologickému přesvědčení?

Nemá cenu tu probírat desítky a stovky příkladů, kdy morálka žalostně plakala odstrčená do kouta, protože jí nikdo nechtěl a nepotřeboval. Šlo přece o víru, o moc, o prestiž a o peníze. V době křížového tažení proti albigenským bylo svatému Dominikovi zhruba 40 let, tedy byl to muž na prahu stáří. Pocházel ze španělské vesnice Caleruega. Takže postarší venkovan, ale progresivní. Na svědomí má smrt dezinformátorů měst, mezi nimi i mnoha dětí. Takže si myslím, že to co odlišuje údajné dezinformátory a informátory, není věk, původ či místo, kde žijí, ale v první řadě svědomí a morálka.