Rusko na Ukrajině klopýtá a odhaluje zmatek

Pokud však stále čtete, věnujte pozornost fascinujícímu vývoji analýz, které nyní naznačují, že Putin je v defenzivě i po nedávném ruském vítězství na nejstrašnějším bojišti 21. století, v Bachmutu – malém východoukrajinském městě, které ještě před rokem hostilo 80 000 obyvatel, ale nyní místo toho mnoho desítek tisíc mrtvol vojáků, z nichž asi dvě třetiny jsou zřejmě ruského původu. Tisíce mrtvých byli vězni odsouzení naverbovaní na bojiště s Putinovými sliby, že si odslouží půlroční službu a pak dostanou milost. Další více než 4000 mrtvých jsou civilisté, tvrdí Ukrajinci.

Moskvu musí také velmi znepokojovat níže uvedená zpráva agentury Reuters, která zatím není stoprocentně potvrzena, že v sobotu,

„Ukrajinská protivzdušná obrana poprvé sestřelila ruskou hypersonickou raketu během útoku na hlavní město Kyjev... Kinžal, což v ruštině znamená „dýka“, je jednou ze šesti zbraní „nové generace“, které představil prezident Vladimir Putin v roce 2018, kdy se ruský vůdce chlubil, že ji nemůže sestřelit žádný ze světových systémů protivzdušné obrany.“

Bez ohledu na význam zbraní Patriot versus Kinzhal mě zaráží, jak zmatek panuje v proputinovské ultra-antiimpijské „levici“, když se rapidně snižuje hlasitost jednoho z hlavních bodů – tj., že i v „zástupné válce“ (jejich formulace) mezi Ruskem a NATO převáží schopnost Moskvy mobilizovat obrovské množství okupačních (nebo v jejich podání „osvobozovacích“) vojsk nad veškerou výzbrojí, kterou Západ kyjevské armádě poskytne, což povede k brzkému upevnění asi 20 % ukrajinské půdy (myslím tím osvobození) Ruskem.

Tento postoj se však zmírnil. Nejpravidelnější anglicky píšící zastánce neporazitelnosti Moskvy, bývalý americký voják Scott Ritter, je mimořádně sebevědomý, zejména kvůli Putinově možnosti povolat na frontu další vojáky, k čemuž přispěje i finanční odškodnění rodinám padlých. Nyní se však zdá, že Ritter rychle couvá, a to i v průběhu svého současného turné po Rusku:

A co je mnohem důležitější, v samotné armádě je podle předního ultra-antiimperiálního novináře Pepeho Escobara ještě pesimističtější petrohradská žoldnéřská firma Wagner, jejíž nechvalně známý vůdce Jevgenij Prigozin:

Prigožin si je jistý, že ví, kde jsou uloženy všechny potřebné vojenské zásoby, které vystačí na dalších šest měsíců boje. Wagner potřebuje nejméně 80 000 nábojů denně. Proč je nedostává, se rovná „politické sabotáži“. Kvůli ruské byrokracii – od MO až po FSB, nikdo není ušetřen – se ruská armáda „z druhé nejlepší armády na světě změnila v jednu z nejhorších – Rusko si nedokáže poradit ani s Ukrajinou. Obrana Ruska nevydrží, pokud se vojákům neuvolní zásoby“. Prigožin v rozhovoru zlověstně konstatuje, že pokud nedostanou zásoby, bude muset Wagner možná ustoupit. Ukrajinskou protiofenzívu předvídal jako nevyhnutelnou a jako výchozí bod stanovil možný 9. květen – Den vítězství. Tuto středu to zdvojnásobil: už začala, v Arťomovsku, s „neomezenou živou silou a municí“, a hrozí, že jeho nedostatečně zásobené jednotky přetlačí... „Nemám právo lhát lidem, kteří budou muset v této zemi v budoucnu žít. Jestli chcete, zabijte mě, to by bylo lepší než lhát. Odmítám o tom lhát. Rusko je na pokraji katastrofy. Pokud okamžitě neutáhneme tyhle uvolněné šrouby, letadlo se rozpadne ve vzduchu.“ A má i docela slušnou geoekonomickou poznámku: proč by Rusko mělo dál prodávat ropu Západu přes Indii? Podle něj je to „zrada. Ruské elity vedou tajná jednání se západními elitami“. To je shodou okolností klíčový argument Igora Strelkova. Není pochyb: pokud Prigozin v podstatě mluví pravdu, je to – doslova – jaderné. Buď Prigozin ví všechno, co téměř všichni nevědí, nebo jde o velkolepou maskirovku. Přesto se zdá, že fakta na místě od února 2002 podporují jeho hlavní obvinění: ruská armáda nedokáže pořádně bojovat kvůli naprosto zkorumpované byrokratické bandě přímo v nejvyšších patrech MO až po Šojgua, přičemž všechny zajímá jen to, jak si finančně přilepšit. A je to ještě horší: v rigidně byrokratizovaném prostředí nemají velitelé na frontách žádnou samostatnost v rozhodovánía rychlém přizpůsobování a musí čekat na rozkazy z velké dálky. To by měl být hlavní důvod, proč má kyjevská protiofenzíva šanci na nastolení dramatických zvratů.

Jak vidíte níže v článku deníku The Guardian, Prigožinova malichernost se včera vyplatila. Neustoupí a dostane další munici – i když ukrajinští odstřelovači, kteří jsou stále zalezlí v Bachmutu, ztěžují Wagnerovi obsazení dalšího území. A nezapomínejte, že Prigožinovi žoldáci už byli poraženi dříve, v Mosambiku koncem roku 2019, kdy Al Šabáb sťal více než tucet hlav a donutil Rusy ustoupit... místo aby dokončili svou misi, tj. zlikvidovali opozici založenou na islámské komunitě, a tím uhájili tamní investice do těžby plynu ve výši přes 20 miliard dolarů jménem TotalEnergies, ExxonMobil, ENI a China National Petroleum Corporation.

Jak uvidíte níže, ultraantiimperialistům stále více vadí levicoví kritici Washingtonu i Moskvy, zejména trockisté. A tak se na přední kampistické webové stránce Defend Democracy autor chytře odvolává na samotného Trockého: „Charakter války neurčuje počáteční epizoda vzatá sama o sobě ('porušení neutrality', 'nepřátelská invaze' atd.), ale hlavní hybné síly války, celý její vývoj a důsledky, k nimž nakonec vede.“ A jakákoli socialistická analýza „hlavních hybných sil války“ by přirozeně znamenala tvrdou kritiku vojenských manévrů NATO, stejně jako západních politicko-ekonomických a geopolitických prstů na všech těch mrtvolách.

Kdo může zpochybnit potřebu širší analýzy, kromě centristických/liberálních médií v Jihoafrické republice – zejména v Daily Maverick, kde Brenthurst Foundation a Peter Fabricius jsou plodnými analytiky z prozápadního hlediska? Více o jejich zaujatosti a o tom, jak jí čelit – a jak ne, jak to učí „Panafrický institut pro socialismus“ – v příštím příspěvku o zmatení kampistů.

Co by asi řekl Trockij na Putinovu invazi? Ve své knize z května 1938 „Naučte se myslet: A Friendly Suggestion to Certain Ultra-Lefttists“ (Přátelský návrh některým ultralevičákům) to vyjádřil takto:

V devadesáti případech ze sta dávají dělníci znaménko minus tam, kde buržoazie dává znaménko plus. V deseti případech jsou však nuceni upevnit stejné znaménko jako buržoazie, ale s vlastní pečetí, v níž je vyjádřena jejich nedůvěra k buržoazii. Politika proletariátu není vůbec automaticky odvozena od politiky buržoazie a nese pouze opačné znaménko – to by z každého sektáře udělalo mistra stratéga; ne, revoluční strana se musí pokaždé samostatně orientovat ve vnitřní i vnější situaci a dospět k těm rozhodnutím, která nejlépe odpovídají zájmům proletariátu. Toto pravidlo platí stejně tak pro období války jako pro období míru.

Přečtěte si celou esej níže nebo zde a přijměme za svého Trockého ducha, nikoliv překroucení táboritů. Otázkou však zůstává, i při levicové kritice západního imperialismu, a v mém případě i poměrně důsledně prokorporativního subimperialismu BRICS, který můžeme snadno pozorovat, kromě příležitostně arogantních Rusů, jakou solidární podporu by měli dostat okleštění ukrajinští a protiváleční ruští dělníci a hnutí?

Bez ohledu na odpověď se všechny tyto debaty dotýkají těch z nás v Jižní Africe, kteří se obávají, aby naše historické a trvalé znechucení militarismem Pentagonu a širším západním imperialismem nezastínilo neodpustitelnou invazi na Ukrajinu před 54 týdny. Zvláště když se koncem srpna blíží konference BRICS+, která bezpochyby vyvolá v táboritských a zejména proputinovských silách durbanské vzrušení, i když se jejich člověk v Moskvě kroutí v nepohodlí.

Patrick Bond, profesor, University of the Western Cape School of Government. Pravidelně přispívá na web Global Research.