Sílící bouře na Ukrajině předznamenává zkázu Západu

Americká národní síla se měří jak americkými vojenskými schopnostmi, tak ekonomickým potenciálem a výkonností. Rostoucí vědomí, že americké a evropské vojensko-průmyslové kapacity nedokážou držet krok s ukrajinskými požadavky na munici a vybavení, je zlověstným signálem, který je třeba vidět během zástupné války, v níž Washington trvá na tom, že jeho ukrajinská náhražka vítězí.

Zdá se, že ruské operace na jihu Ukrajiny, při kterých se šetří síly, úspěšně potlačily útočící ukrajinské síly s minimálními ztrátami na životech a zdrojích. Zatímco ruské provádění opotřebovávací války fungovalo skvěle, Rusko zmobilizovalo své rezervy mužů a techniky a nasadilo síly, které jsou několikanásobně větší a výrazně smrtonosnější než před rokem.

Masivní arzenál ruských dělostřeleckých systémů včetně raket, střel a bezpilotních letounů napojených na pozorovací plošiny přeměnil ukrajinské vojáky bojující o udržení severního okraje Donbasu na pop-up cíle (vyskakující cíle sloužící k tréningu střelby). Kolik ukrajinských vojáků zahynulo, není známo, ale jeden z nedávných odhadů sází na to, že od začátku války bylo v bojích zabito 150 000-200 000 Ukrajinců, zatímco jiný odhaduje asi 250 000.

Vzhledem ke zjevné slabosti pozemních, vzdušných a protivzdušných sil členů NATO by nechtěná válka s Ruskem mohla snadno přivést statisíce ruských vojáků k polským hranicím, východní hranici NATO. Takový výsledek Washington svým evropským spojencům neslíbil, ale nyní je to reálná možnost.

Na rozdíl od křečovité a ideologicky motivované zahraniční politiky Sovětského svazu současné Rusko obratně získává podporu pro své zájmy v Latinské Americe, Africe, na Blízkém východě a v jižní Asii. Skutečnost, že hospodářské sankce Západu poškodily ekonomiku USA a Evropy a zároveň učinily z ruského rublu jednu z nejsilnějších měn mezinárodního systému, sotva posílila globální postavení Washingtonu.

Bidenova politika násilného vytlačení NATO k ruským hranicím vytvořila silnou shodu bezpečnostních a obchodních zájmů mezi Moskvou a Pekingem, která přitahuje strategické partnery v jižní Asii, jako je Indie, a partnery jako Brazílie v Latinské Americe. Globální ekonomické důsledky vznikající rusko-čínské osy a jejich plánované průmyslové revoluce pro přibližně 3,9 miliardy lidí v Šanghajské organizaci pro spolupráci (ŠOS) jsou hluboké.

Celkově lze říci, že vojenská strategie Washingtonu, jejímž cílem je oslabit, izolovat nebo dokonce zničit Rusko, je kolosálním neúspěchem a tento neúspěch staví zástupnou válku Washingtonu s Ruskem na skutečně nebezpečnou cestu. Pokračovat v ní neochvějně tváří v tvář propadu Ukrajiny do zapomnění ignoruje tři metastázující hrozby:
1. Trvale vysoká inflace a rostoucí úrokové sazby, které signalizují ekonomickou slabost. (První krach americké banky od roku 2020 je připomínkou finanční křehkosti USA).
2. Ohrožení stability a prosperity uvnitř evropských společností, které se již potácejí v důsledku několika vln nechtěných uprchlíků/migrantů.
3. Hrozba širší evropské války.

Uvnitř prezidentské administrativy vždy existují konkurenční frakce, které prezidenta nabádají k určitému postupu. Pozorovatelé zvenčí málokdy s jistotou vědí, která frakce má největší vliv, ale v Bidenově administrativě jsou osobnosti, které usilují o odklon od angažmá na Ukrajině. Dokonce i ministr zahraničí Antony Blinken, zarytý zastánce zástupné války s Moskvou, uznává, že požadavek ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby mu Západ pomohl získat zpět Krym, je pro Putina červenou linií, která by mohla vést k dramatické eskalaci ze strany Moskvy.

Ustoupit od zlovolných a nesmyslných požadavků Bidenovy administrativy na ponižující stažení Ruska z východní Ukrajiny před zahájením mírových rozhovorů je krok, který Washington odmítá učinit. Přesto musí být učiněn. Čím více rostou úrokové sazby a čím více Washington utrácí doma i v zahraničí za vedení války na Ukrajině, tím více se americká společnost přibližuje k vnitropolitickým a sociálním otřesům. To jsou nebezpečné podmínky pro každou republiku.

Ze všech trosek a zmatků posledních dvou let vyplývá jedna nepopiratelná pravda. Většina Američanů má právo nedůvěřovat své vládě a být s ní nespokojena. Prezident Biden působí jako výřez z kartonu, jako zástupce ideologických fanatiků v jeho administrativě, lidí, kteří vidí výkonnou moc jako prostředek k umlčení politické opozice a udržení trvalé kontroly nad federální vládou.

Američané nejsou hlupáci. Vědí, že členové Kongresu bezostyšně obchodují s akciemi na základě důvěrných informací, čímž dochází ke střetu zájmů, za který by většina občanů skončila ve vězení. Vědí také, že je Washington od roku 1965 zavedl do série neúspěšných vojenských intervencí, které vážně oslabily americkou politickou, hospodářskou a vojenskou moc.

Příliš mnoho Američanů se domnívá, že od 21. ledna 2021 nemají žádné skutečné národní vedení. Je nejvyšší čas, aby Bidenova administrativa našla únikovou cestu, jejímž cílem je vymanit Washington z jeho zástupné ukrajinské války proti Rusku. Nebude to snadné. Liberální internacionalismus nebo v jeho moderní podobě „moralizující globalismus“ činí rozvážnou diplomacii obtížnou, ale nyní je ten správný čas. Ve východní Evropě představují jarní deště pro ruské i ukrajinské pozemní síly moře bahna, které značně ztěžuje pohyb. Ruské vrchní velení se však připravuje na to, že až půda oschne a ruské pozemní síly zaútočí, dosáhnou operace jednoznačného rozhodnutí a dají jasně najevo, že Washington a jeho stoupenci nemají šanci zachránit umírající režim v Kyjevě. Od té chvíle bude vyjednávání nesmírně obtížné, ne-li nemožné.

Douglas Macgregor, Col. (ret.), je seniorským spolupracovníkem The American Conservative, bývalým poradcem ministra obrany v Trumpově vládě, vyznamenaným válečným veteránem a autorem pěti knih.