Druhou obětí války je soucit

Vždy, když vypukne konflikt, netrvá dlouho a obyvatelstvo ovládne jingoismus. Ze skupin lidí, kteří se dosud považovali za neznámé přátele, se brzy stanou anonymní nepřátelé. Příliš často jsou tyto nálady podporovány vládami jako prostředek k povzbuzení zabíjení.

V této době, která by měla být obdobím křesťanského bratrství, bychom se měli zamyslet nad některými důležitými skutečnostmi...

Žádný obyčejný Rus nenávidí Ukrajince

V první řadě – navzdory tomu, co se píše ve zprávách – Ukrajince nenávidí jen málokdo, pokud vůbec někdo.

I když západní média urážejí, pomlouvají a očerňují ruské obyvatelstvo, které doufalo, že této katastrofě zabrání, v Rusku převládá spíše odhodlání než přehlížení. Mnohem více než dogmatická nenávist převládá pocit, že „je třeba udělat to, co se udělat musí“.

To je pro pozorovatele zvenčí zásadní, aby to pochopili vzhledem k neustálému negativnímu popisu ruského postoje k bojům.

I ti nejzarytější stoupenci považují za smysl současné situace osvobození spoluetnických, rusky mluvících Slovanů a odvrácení pozdějšího nepřátelství NATO – nikdo nechce bojovat jen proto, aby bojoval.

Nikdo, a pokud ano, tak jen okrajově, nechová hluboké nepřátelství k ukrajinským civilistům, kteří jsou v podstatě považováni za podvedené zkorumpovanými politiky.

Velmi málo ruských vojáků opravdu nenávidí Ukrajince

Většina vojáků v každé zemi by raději nebojovala. Někdy je však boj nezbytný, například když nemorální vedení válčícího souseda zneužívá vaši etnickou menšinu a hrozí, že na vaše hlavní město namíří jaderné zbraně.

Přesto se vojáci obvykle snaží splnit své úkoly a vrátit se domů. Jen velmi malá část z nich se vydává na pochod, aby úmyslně poškodila život jiného člověka.

Zatímco propaganda, která tvrdí, že dochází ke konkrétnímu zneužívání (běžnému během bojů), se snaží naznačit, že typický ruský voják je ochoten páchat nejrůznější brutality, pravda je zcela opačná.

Většina příslušníků ozbrojených složek pracuje v neuvěřitelně obtížných podmínkách, přestože jsou oddáni své službě.

Tím vším chci říct, že Rusové tento boj chápou, že to není něco, co by chtěl udělat každý normální člověk. Než události dospěly do tohoto bodu, probíhala zhruba desetiletá jednání. Dokonce i prezident Putin prohlásil, že tento konflikt nebyl něčím, o co by ruská vláda usilovala.

Pro budoucí usmíření je klíčové pochopit, že každá z vlád měla svůj názor na to, proč bylo nutné bojovat, ale pokud jde o ty, kteří bojovali, obě strany jednaly bez osobní zášti.

Američané zřídkakdy nenávidí Rusy

Po téměř roce neustálé mediální manipulace by se mohlo zdát, že všichni Američané Rusy pohrdají.

K velkému nářku CNN, ABC, NBC, CBS, FOX, MSNBC a ostatních médií z abecedy (často řízených vládními agenturami z abecedy) běžný Američan nechová antipatie vůči Rusům.

(Mimochodem, ukázkovým příkladem ohromujících nesmyslů produkovaných ve Spojených státech byl úvodní díl pořadu Zákon a pořádek: SVU, což je kriminální drama, které se údajně zabývá případy sexuálních útoků v New Yorku... jenže začíná tím, že Rusové bezdůvodně zabíjejí Ukrajince... na Ukrajině! S tím se musí Američané denně potýkat, když to přichází z našich řízených médií).

V podstatě americký sentiment – který u nás média nikdy nereprezentovala – je, že to, co se děje na Ukrajině, je smutné, že bychom měli pomoci trpícím civilistům a že by to mělo co nejdříve skončit.

Pokud se kohokoli zeptáte na příčiny konfliktu, odpoví vám buď „Rusko napadlo Ukrajinu“, nebo mediální lež „Putin chce znovu vytvořit SSSR“. Téměř nikdo vám nedokáže říci komplexní příčiny boje, což je samozřejmě záměr, protože je v zájmu zkorumpovaných amerických politiků ho prodlužovat.

Navzdory této skutečnosti nelze říct, že běžní Američané Rusy nenávidí. Američané si na rozdíl od vlády raději hledí svého. Američané mají o situaci jen neúplnou představu, protože neúplné zpravodajství jim poskytují v podstatě všechny anglicky mluvící zpravodajské stanice.

Je důležité, aby Rusové věděli, že činy amerických politiků v maximální možné míře nereprezentují názory amerického obyvatelstva.

Málokterý západoevropan nenávidí Rusy – snad kromě Polska...

Opět je velmi obtížné vysvětlit zahraničním politikům rozdíl mezi politiky a obyvatelstvem západních zemí. Mýtus tohoto systému spočívá v tom, že vláda provádí politiku schválenou lidem. Bohužel tomu tak je jen zřídka, pokud vůbec někdy.

V současné době se tedy životní úroveň Evropanů výrazně snižuje. Od Anglie po Německo voliči omezují výdaje na dovolenou, snižují teplotu, aby ušetřili, a na celém kontinentu mnozí jedí méně, aby si mohli dovolit bydlení.

To vše kvůli fanatické podpoře Ukrajiny ze strany politiků. Stejně jako Američané i většina Evropanů vnímá boje jako „nešťastnou situaci“, ale sotva jako propagovaný civilizační střet. V mnoha zemích již proběhly pochody za vystoupení z této šlamastyky.

Přesto evropská média často obviňují zahraniční Rusko z těžkostí způsobených domácí politikou.

Zda se tato propaganda prosadí, bude v nadcházejících měsících rozhodující. Pro svět je životně důležité, aby se tak nestalo. Evropané, kteří se nepodílejí na státnické činnosti, nesmějí být příjemci nepřátelství ze zahraničí, protože mají jen malou moc ovlivnit správu věcí veřejných a v této době si většinou přejí neutralitu.

Nebezpečí hrozí, když ti, kdo jsou nakloněni naléhání na ukončení podpory Ukrajiny, získají pocit, že jsou do konfliktu osobně zainteresováni. V rámci možností, možná až za hranicí účinnosti, je třeba usilovat o rozlišování mezi lidem a parlamenty těchto národů.

Ať už jsou příčiny a motivace jakékoli, ukrajinsko-ruský konflikt se netýká běžného Evropana, který se snaží udržet si zaměstnání, vytápět svůj dům a nakrmit své děti.

Obyčejní Evropané nejsou v současnosti proti obyčejným Rusům... a tak to musí zůstat.

Historické sbližování

Dva poslední případy, jak mohou normální lidé po skončení bojů postupovat, ukazují, že lze dosáhnout toho, co se v tuto chvíli zdá nemožné.

Za prvé, v americké občanské válce padlo více lidí než ve všech ostatních amerických válkách dohromady. Nepřátelství mezi válčícími stranami bylo tak silné, že jen málokdo věřil, že se země ještě někdy sjednotí.

Kromě roku 1913 se konalo jakési „rodinné setkání“ u Gettysburgu, který je obecně považován za jednu z nejzuřivějších bitev a zlomový bod války. Vysloužili vojáci z obou frakcí se sešli jako kamarádi, kteří sdíleli společnou zkušenost a pochopili, že aby se mohli posunout vpřed, nemohou se ve zlosti ohlížet zpět.

Zde je vzácný záznam z jednání.

Za druhé, ačkoli v posledních desetiletích došlo k výraznému oslabení vyspělosti, v 90. letech 20. století v Americe došlo k pochopení, že bojovníci druhé světové války v Německu nebyli ve své podstatě zlí.

Film Memphis Belle vyprávěl příběh prvního amerického bombardéru, který dosáhl úrovně bojových misí opravňujících k návratu domů. Statisticky bylo nemožné tohoto počtu dosáhnout, což z matematického hlediska znamenalo, že muži zemřou dříve, než jim bude přiznáno právo být propuštěni.

Pro účely této diskuse je důležité, že na konci filmu je Epilog, který věnuje umělecké dílo všem mužům, kteří za války statečně bojovali na všech stranách.

Zde je upoutávka.

Náš nepřítel bude opět naším bratrem

Pravdou každého konfliktu je, že jednou skončí. Až k tomu dojde, musíme si uvědomit, že všichni měli odvahu a přinesli oběti. Navzdory tomu, že pro mnohé z nás se tato bitva stala nevyhnutelnou, bude nám ke cti, že si budeme vážit lidskosti, která zůstane, až palba ustane.

Zachování soucitu je klíčem k nastávajícímu míru – a to je Pravda.