Ti, kdo odsuzují Rushdieho pobodání, se neozvali kvůli mnohem větší hrozbě pro naši svobodu

Můj přirozený soucit s obětí násilí a pravidelně vyjadřovaná podpora svobodě projevu by mě ani vás však neměly zároveň zaslepit před pomluvami a pokrytectvím, které vyvolalo jeho páteční pobodání právě v době, kdy se chystal přednášet v jednom městě v západním New Yorku.

Britský premiér Boris Johnson prohlásil, že je „zděšen tím, že sir Salman Rushdie byl pobodán při výkonu práva, které bychom nikdy neměli přestat bránit“. Jeho kancléř Rishi Sunak, jeden z posledních dvou uchazečů o Johnsonovu židli, s ním souhlasil a spisovatele označil za „mistra svobody slova a umělecké svobody“.

Na druhé straně Atlantiku vyzdvihl Rushdieho kvality prezident Joe Biden: „Pravda. Odvaha. Odolnost. Schopnost sdílet myšlenky beze strachu… V solidaritě s Rushdiem a všemi, kdo se zasazují o svobodu projevu, znovu potvrzujeme svůj závazek k těmto hluboce americkým hodnotám.“

Pravdou je, že naprostá většina těch, kteří tvrdí, že jde o útok nejen na významného spisovatele, ale i na západní společnost a její svobody, byla v posledních několika letech, kdy se největší hrozba pro tyto svobody rozvíjela, nezvěstná. Nebo, v případě západních vládních představitelů, se aktivně podíleli na podkopávání těchto svobod.

Významné osobnosti a organizace, které nyní vyjadřují solidaritu s Rushdiem, se drží při zemi nebo mluví potichu proti mnohem závažnějšímu útoku - nebo ještě hůře, stávají se jeho roztleskávači: proti našemu právu vědět, jaké masové zločiny byly na jiných spáchány naším jménem.

Rushdie si získal velkou podporu západních liberálů i konzervativců nikoli proto, že by byl odvážným hlasatelem obtížných pravd, ale proto, kdo jsou jeho nepřátelé.

Podívejte se do zrcadla

Pokud vám to připadá bezcharakterní nebo nesmyslné, zvažte toto. Julian Assange strávil více než tři roky na samotce v přísně střežené věznici v Londýně (a předtím sedm let v malé místnosti na ekvádorském velvyslanectví) v podmínkách, které Nils Melzer, bývalý expert OSN na mučení, označil za extrémní psychické mučení.

Melzer a mnozí další se obávají o Assangeův život, pokud se britským a americkým úřadům podaří prodloužit zadržování zakladatele Wikileaks na základě čistě politických obvinění. Assange již utrpěl mozkovou mrtvici - jak Melzer poznamenává, je to jedna z mnoha možných fyzických reakcí, které mohou postihnout osoby, jež jsou dlouhodobě drženy v izolaci.

#Assange’s stroke is no surprise.
As we warned after examining him, unless relieved of the constant pressure of isolation, arbitrariness & persecution, his health would enter a downward spiral endangering his life.#UK is literally torturing him to death.https://t.co/ULuM2k5XgA

— Nils Melzer (@NilsMelzer) December 12, 2021

A to vše se mu děje z jediného důvodu: protože zveřejnil dokumenty, které dokazují, že západní vlády pod rouškou falešného humanismu páchají zločiny na lidech ve vzdálených zemích. Assange čelí obvinění podle drakonického zákona o špionáži jen proto, že zveřejnil hrůznou pravdu o vojenských akcích Západu v místech, jako je Irák a Afghánistán.

Ano, mezi případy Rushdieho a Assangeho jsou rozdíly, ale tyto rozdíly by měly vyvolat větší obavy o Assangeho osud než o Rushdieho. V praxi se stal přesný opak.

Rushdieho právo na svobodu projevu bylo obhajováno, protože ho využil k tomu, aby si představil alternativní formování dějin islámu a nepřímo zpochybnil autoritu duchovních a vlád v dalekých zemích.

Assangeovo právo na svobodu projevu bylo zesměšňováno, ignorováno nebo v nejlepším případě slabě a nejednoznačně podporováno, protože ho využil, aby nastavil zrcadlo Západu a ukázal, co přesně naše vlády v tajnosti dělají v mnoha z těchto vzdálených zemí.

Rushdieho právo na život bylo ohroženo vzdálenými duchovními a vládami za zpochybnění morálního základu jejich moci. Assangeovo právo na život ohrožují západní vlády, protože zpochybnil morální základ jejich moci.

Důstojné oběti

Kdybychom žili ve fungujících demokratických společnostech na Západě – ve společnostech, kde moc není tak hluboce zakořeněná, že jsme k jejímu řádění většinou slepí – každý novinář, každý mediální komentátor, každý spisovatel a politik by rozhodně pochopil, že Assangeův osud si zaslouží mnohem více pozornosti a projevů znepokojení než osud Rushdieho.

Jsou to naše vlády, nikoli „šílení mulláhové“ v Íránu, kdo ohrožuje svobodnou společnost, která Rushdiemu dovolila vydat jeho román. Pokud je Assange zničen, je zničen i základ našich základních demokratických práv: vědět, co se děje naším jménem, a volat naše vůdce k odpovědnosti.

Pokud bude Rushdie umlčen, budeme mít tyto svobody i nadále, i když jako jednotlivci se budeme cítit o něco nervózněji, když budeme říkat něco, co by mohlo být chápáno jako urážka proroka Mohameda.

Proč se tedy drtivá většina z nás zajímá o Rushdieho osud mnohem více než o Assangeho? Jednoduše proto, že naše sympatie vzbudil jeden z nich, a ne ten druhý.

V konečném důsledku to nemá nic společného s tím, zda je jeden nebo druhý zasloužilejší nebo zda je větším mučedníkem. Má to co do činění s tím, nakolik sloužil či nesloužil zájmům západního narativu, který neustále posiluje myšlenku, že Západ je Dobro a všichni ostatní jsou darebáci.

Rushdie a fatva proti němu se staly pro západní elity slavnou kauzou, protože Rushdie jim nabídl literární potvrzení jedné z nejhorších nočních můr moderního Západu, strach, že islám představuje pro posvátné hodnoty osvíceného Západu existenční hrozbu. Muž narozený v muslimské rodině v Indii zaútočil na náboženství, které údajně znal nejlépe. Byl to zasvěcenec, který vyklopil to, co byli ostatní muslimové údajně příliš vystrašení veřejně přiznat.

Ačkoli to nepochybně nebyl jeho záměr ani vina, Rushdieho si západní liberálové, kteří prosazovali svou vlastní tezi o „střetu civilizací“, rychle oblíbili jako literárního maskota. To není soud o kvalitách jeho románu - na takové hodnocení nejsem vybaven -, ale soud o motivaci mnoha jeho zastánců a o tom, proč u nich jeho dílo tak silně rezonuje.

Rasistický pohled na svět

V pravém slova smyslu to platí pro veškerou literaturu. Získává svůj status v kulturním prostředí, které je pod dohledem mediálních elit s vlastními programy. To ony rozhodují o tom, zda bude rukopis vydán, nebo zavržen, zda bude následná kniha recenzována, nebo ignorována, zda bude oslavována, nebo zesměšňována, zda bude propagována, nebo upadne v zapomnění.

Říkáme si, nebo je nám říkáno, že tento proces vyřazování probíhá výhradně na základě zásluh. Když se však zamyslíme, zjistíme, že ve skutečnosti si dílo najde své publikum pouze tehdy, pokud zůstane v rámci společensky vytvořeného konsenzu, který mu dává smysl, nebo pokud tento konsenzus zpochybní v době, kdy je zpochybnění konsenzu na místě.

George Orwell je dobrým příkladem toho, jak to funguje. Prosperoval - nebo alespoň jeho pověst - díky tomu, že zpochybňoval jistoty o „přirozeném řádu“, který západní elity dlouho prosazovaly, ale po dvou světových válkách v rychlém sledu za sebou se stal těžko udržitelným. Zároveň odhaloval nebezpečí autoritářství, které bylo možné snadno připsat hlavnímu protivníkovi Západu, Sovětskému svazu.

Orwellovo dílo obsahuje myšlenky, které promlouvají k univerzálním hodnotám. To je však jen část důvodu, proč přetrvalo. Těžilo také z toho, že dvojznačnost obsaženou v těchto univerzálních poučkách mohly západní elity rekrutovat pro mnohem užší agendu a připravovat se na studenou válku, která se měla stát tragickým dědictvím těch dvou předchozích horkých válek.

Totéž platí i o Rushdiem. Jeho román plnil dvě funkce: Zaprvé, jeho hlavní téma se líbilo západním elitám, protože je ujistilo, že jejich předsudky vůči muslimskému světu jsou zcela oprávněné - v neposlední řadě proto, že román vyvolal násilnou reakci, která tyto předsudky potvrdila.

A za druhé, Satanské verše očistily západní elity od obvinění z rasismu. Rushdie jim nechtěně poskytl alibi, které tak zoufale potřebovaly k prosazování svého rasistického světonázoru civilizovaného Západu, proti němuž stojí barbarský a nejistý Východ. Sloužil jako porodní bába islamofobních traktátů, jako je Londonistan Melanie Phillipsové a kniha Nicka Cohena What's Left?

Literární vzpoura

Poslední dvě desetiletí žijeme s děsivými důsledky samolibé povýšenosti Západu, jeho divokých postojů a násilného humanismu, které se skrývají za touhou po nejcennějším zdroji Blízkého východu - ropě.

Výsledkem je zničení celých zemí, konec více než milionu životů a miliony dalších lidí přišly o střechu nad hlavou, zpětná reakce, která rozpoutala ještě děsivější formy islámského extremismu, prohloubení sebevědomí západních elit, které zahájilo totální útok na demokratické kontroly, posílení moci válečného průmyslu a jeho lobby a neúnavné podkopávání mezinárodních institucí a mezinárodního práva.

To vše slouží jako nekonečná záminka k odkládání řešení skutečného problému, který lidstvo trápí: hrozícího vyhynutí našeho druhu, způsobeného naší závislostí na zdrojích, které nás do této šlamastyky dostaly.

Je smutné, že útok na Rushdieho a následné rozhořčení jen posílí výše uvedené trendy. Nic z toho ovšem není Rushdieho vina. Jeho touha zpochybnit autoritu klerikálních tyranů, mezi nimiž vyrostl, je zcela odlišná od cílů, k nimž západní elity využily jeho osobní akt literární vzpoury. Není zodpovědný za to, že jeho dílo bylo použito jako podklad a zbraň pro širší, chybný západní narativ.

Nicméně páteční násilný útok bude opět využit k posílení narativu vyvolávajícího strach, který posiluje postavení politiků, prodává noviny, a pokud ještě dokážeme vidět širší souvislosti, racionalizuje dehumanizaci více než miliardy lidí Západem, pokračující sankce proti mnoha z nich a pokračující války, které pohádkově obohacují malou část západních společností, jež se nadále vyhýbají velké kontrole.

Dutý vtip

Tyto elity se vyhýbají kontrole právě proto, že se jim daří očerňovat a likvidovat každého, kdo se je snaží pohnat k odpovědnosti. Jako Julian Assange.

Pokud si myslíte, že Assange si za problémy může sám, na rozdíl od Rushdieho, který je jen nešťastnou obětí v křížové palbě hrozivého „střetu civilizací“, je to proto, že jste byli vycvičeni - díky konzumaci médií establishmentu - k tomuto zcela neopodstatněnému rozlišování. A ti, kdo vás prostřednictvím svých dominantních narativů vychovávají, nejsou nezaujatou stranou, ale právě těmi aktéry, kteří mohou nejvíce ztratit, pokud dojdete k jinému závěru.

V Assangeově případě se jedná o nekonečný proud lží a zavádějících informací, na které se já a mnozí další snažíme upozornit na našich okrajových platformách, než nás Google a Facebook, nejbohatší korporace na planetě, algoritmizují do zapomnění.

Jak Melzer podrobně upozornil ve své nedávné knize, švédské úřady od počátku věděly, že Assangeho obvinění z nedovoleného sexu stojí na vodě a neměly v úmyslu to vyšetřovat. Ale přesto předstíraly, že ho stíhají (a nechaly nad jeho hlavou viset hrozbu následného vydání do USA) s cílem, že ztratí sympatie veřejnosti a bude vypadat jako uprchlík před spravedlností.

Každý, kdo píše o Assangeovi, zná až příliš dobře armádu uživatelů sociálních médií, kteří neústupně tvrdí, že Assange byl obviněn ze znásilnění, že odmítl být vyslechnut švédskými prokurátory, že se vyhnul kauci, že se spolčil s Trumpem, že bezohledně zveřejnil tajné dokumenty bez úprav nebo že ohrozil životy informátorů a agentů.

Nic z toho není pravda - a co je důležitější, není to ani relevantní pro případ, který USA s pomocí britské vlády vedou proti Assangeovi u britských soudů s cílem uvěznit ho do konce života.

Pro Assange je Západem tolik vychvalovaná zásada svobody slova jen prázdným vtipem, doktrínou, která je namířena proti němu - paradoxně s cílem zničit jeho a hodnoty svobody slova, které prosazuje, včetně transparentnosti a odpovědnosti našich vůdců.

Existuje důvod, proč je naše energie tak intenzivně investována do obav z údajné hrozby ze strany islámu, a ne z hrozby, kterou mají naši vládci na dosah ruky; proč se Rushdie dostává na titulní stránky novin, zatímco na Assange se zapomíná; proč si Assange zaslouží trest, zatímco Rushdie ne.

Tento důvod nemá nic společného s ochranou svobody projevu, ale s ochranou moci neodpovědných elit, které se svobody projevu bojí.

Protestujte proti ubodání Salmana Rushdieho všemi prostředky. Ale nezapomeňte ještě hlasitěji protestovat proti umlčení a zmizení Juliana Assange.