"Ukrajinská krize" dosáhla svého vrcholu

Z pohledu většiny zemí sdružených v NATO jsou fiskální výdaje spojené s národní bezpečností považovány za oddělené od peněz určených na domácí potřeby národa. Občané těchto národů si zvykli na pojem oddělených košů financí, a proto nutně nepovažují výdaje z jednoho z nich za „ubírání“ peněz určených na druhý.

Když se však špatná politika projeví způsobem, který má domácí důsledky, lidé začnou zpochybňovat všechny aspekty okolností, které je přivedly do bodu krize. V případě Ukrajiny by to znamenalo zpochybnění rozumnosti sankcí a konfrontace s Ruskem zbytečně více než posílání zbraní na Ukrajinu.

Saúdská Arábie již delší dobu zpochybňuje dlouhodobou životaschopnost vázat se na Spojené státy, jejichž moc a vliv na Blízkém východě i ve světě je buďto zbrzděn, nebo je na ústupu. Dokud Saúdská Arábie věřila, že dostává svůj díl velké dohody uzavřené mezi prezidentem Rooseveltem a králem Abdulem Azízem ibn Saúdem (tj. ropa za bezpečnost), plnila Saúdská Arábie svou roli garanta globální energetické bezpečnosti tím, že snižovala nebo zvyšovala svou produkci ropy podle potřeby trhu (tj. způsobem, který prospíval cílům a záměrům USA).

Vzhledem k tomu, že se USA stáhly z Afghánistánu a utrpěly strategickou porážku v Iráku, a vzhledem k rostoucí globální konkurenci americké vojenské moci v Evropě a Asii si saúdská elita stále více uvědomuje, že musí diverzifikovat své portfolio strategických vztahů, aby se co nejlépe připravila na pravděpodobný globální geopolitický reset, v němž bude singularita americké moci nahrazena komplexnějším multipolárním světem. To samozřejmě vyžaduje, aby Saúdská Arábie přepočítala svůj strategický postoj vůči Rusku a Číně, dvěma hlavním americkým geopolitickým konkurentům. Cesta prezidenta Bidena do Saúdské Arábie ukázala, jak moc a vliv USA na Blízkém východě poklesly. Mnoho Američanů to spojuje s nedostatky ve vedení současného prezidenta. Skutečnost je však taková, že americká slabost přesahuje domácí politickou příslušnost. Američané si tuto pravdu musí teprve uvědomit.

„Ukrajinská krize“ dosáhla svého vrcholu. Ačkoli zbývá ještě mnoho bojů a politické otřesy v evropské politice v důsledku ekonomických důsledků neúspěšné politiky sankcí vůči Rusku se ještě plně neprojevily, faktem je, že partnerství Ukrajina-NATO nemá šanci zabránit úplnému ruskému vojenskému vítězství na Ukrajině a Evropa nemá reálnou možnost zvrátit katastrofální důsledky svého rozhodnutí oddělit se od ruské energetiky, a tudíž ani šanci, aby političtí představitelé odpovědní za tuto politiku unikli odsouzení svých postižených voličů. Rusku nezbývá než pokračovat v tom, co dělá. V současné době mu patří rozhodovací cyklus Evropy, NATO a USA, což znamená, že všichni reagují na Rusko, a nikoli naopak. Rusko má situaci plně pod kontrolou, a to vojensky, politicky i ekonomicky. Nyní mu stačí pouze čekat.