Konstruktivní destrukce ruského modelu vztahů se Západem

Putin je charakterizován jako nový Hitler a jeho činy jsou označovány za „nezákonné“. Tvrdí se, že to byl on, kdo roztrhal dohodu Minsk II (republiky však vyhlásily nezávislost v roce 2014, Minsk podepsaly v roce 2015 a bylo to Rusko, kdo dohodu nikdy nepodepsal - a proto ji nemůže porušit). Ve skutečnosti to byly USA, kdo od roku 2014 účinně vetoval minský proces, a zveřejnění diplomatické korespondence Ruska v listopadu 2021 odhalilo, že ani Francie a Německo neměly v úmyslu tlačit Kyjev k nějakému smysluplnému plnění. A tak když Putin dospěl k závěru, že k vyjednanému urovnání - jak je stanoveno v minských dohodách - prostě nedojde, rozhodl se, že nemá smysl dále vyčkávat, a že si respektování ruské červené linie zkrátka vynutí.

Zesnulý Stephen Cohen napsal o nebezpečí takového nekvalifikovaného manichejství - o tom, jak obraz zlovolného Putina natolik zahltil a otrávil USA, že Washington nebyl schopen uvažovat jasně - nejen o Putinovi - ale o Rusku jako takovém. Cohen chtěl říci, že taková naprostá démonizace podkopává diplomacii. Jak se můžeme se zlem podělit? Cohen se ptá, jak k tomu došlo a naznačuje, že v roce 2004 sloupkař NY Times Nicholas Kristof nechtěně vysvětlil, alespoň částečně, Putinovu démonizaci. Kristof si hořce stěžoval, že jsme byli „Putinem ošáleni. Podvedeni. Putin není střízlivá verze Borise Jelcina“.

Většina Rusů však stojí za Putinovým uznáním donbaských republik, na které navázal získáním povolení horní komory ruského parlamentu k použití ozbrojených sil mimo Rusko (jak to vyžaduje ústava). Usnesení Rady federace na úterní mimořádné schůzi jednomyslně podpořilo všech 153 senátorů.

Putin ve svém projevu k národu hovořil s hořkostí, kterou sdílí mnoho Rusů. Politický vývoj na Ukrajině po roce 2014 považuje za uměle vykonstruovaný s cílem vytvořit v Kyjevě protiruský režim, který je podporovaný Západem a má nepřátelské úmysly vůči Rusku. Putin to ilustroval vysvětlením, že „ukrajinský systém řízení vojsk byl již začleněn do NATO. To znamená, že velitelství NATO může vydávat přímé rozkazy ukrajinským ozbrojeným silám, a to i jejich samostatným jednotkám a oddílům“. Putin rovněž poznamenal, že ruská ústava stanoví, že hranice Doněcké a Luganské oblasti mají být takové, jaké byly „v době, kdy byly součástí Ukrajiny“. To je opatrně formulované - hranice obou republik prošly po majdanském převratu výraznými změnami. (V tomto případě jde o historický nárok Doněcka na přístav Mariupol).

Putinovo prohlášení o uznání bylo doprovázeno ultimátem kyjevským silám, aby zastavily dělostřelecké ostřelování přes linii kontroly, jinak budou čelit vojenským důsledkům. V průběhu středečního večera se však situace na kontaktní linii vyhrocovala, probíhala silná dělostřelecká palba; ve čtvrtek brzy ráno tam však kyjevské síly poprvé použily několikanásobnou raketovou palbu. (Někdo na kyjevské straně zjevně chtěl eskalaci - možná proto, aby vyvinul tlak na Washington). Putin okamžitě nařídil zřejmě předem připravenou speciální operaci „k demilitarizaci a de-nacifikaci Ukrajiny“. Ruská armáda během několika hodin po zahájení ofenzivy oznámila, že všechny ukrajinské systémy protivzdušné obrany byly vyřazeny. Nad velkou částí země byla potvrzena masivní ruská letecká přítomnost, včetně stíhaček a vrtulníků.

Je možné, že tato operace (která podle Putina nemá za cíl obsadit Ukrajinu) bude následovat průběh vojenské operace v Gruzii roku 2018, kdy se ruské síly po několika dnech stáhly. Stejný průběh byl i v Kazachstánu. Zda tomu tak bude i na Ukrajině, prostě nevíme - velmi pravděpodobně ne. Když Putin mluvil o „denacifikaci“, měl zřejmě na mysli kooptaci neonacistické formace v ukrajinských ozbrojených silách ze strany USA, která pomohla uskutečnit převrat na Majdanu v roce 2014. Takzvaná brigáda Azov složená z neonacistů byla nejúčinnější bojovou silou při zatlačování milicí DLR v oblasti Donbasu. (Ukrajina je jedinou zemí na světě, která má ve svých ozbrojených silách neonacistickou formaci, a to může znamenat vyřizování účtů).

Nicméně Putinův zvláštní rozkaz, jak nepochybně předpokládal, hluboce šokoval Západ svou rozhodnou vojenskou reakcí. Svět - a jeho finanční a energetické trhy - se ocitl v napětí.

Tento druhý aspekt se může stát významnějším. V roce 1979 došlo k otřesům na Blízkém východě, které způsobily prudký nárůst cen energií (stejně jako dnes) a propad západních ekonomik. Ať už příští dny přinesou cokoli, musí být jasné, že Putinova krátká tisková konference 22. února působí tak, jak bylo zamýšleno, jako silný akcelerátor. „Konstruktivní destrukce“ starého globálního řádu bude probíhat rychleji, než si mnozí z nás představovali. Znamená to konec iluzí - konec představy, že řád založený na pravidlech vnucených Spojenými státy zůstává jednou z možností.

Jak tedy interpretovat extrémní hněv na Západě? Jednoduše takto: Nakonec je tu realita. A tato realita - tedy to, co s ní Západ může udělat - je to jediné, na čem záleží - což je ... málo.

Prvním brutálním zjištěním, které je základem hněvu, je, že Západ nemá v úmyslu - a v kritickém případě ani schopnost - vojensky čelit ruským krokům. Biden v souvislosti s ruskými vojenskými operacemi znovu zopakoval mantru „noha vojáka se tam neobjeví“. A pro Evropu nemohlo uvalení sankčního režimu na Rusko přijít v horší chvíli. Evropa se potýká s recesí a již existující energetickou krizí (kterou nesmírně zhorší to, že Německo nabídne Nordstream 2 hladovým bohům pomsty). Prudce rostoucí inflace (umocněná cenou ropy 100 dolarů za barel) způsobuje nervozitu v oblasti úrokových sazeb a státních dluhopisů. A nyní bude Evropa ještě pod tlakem, aby uvalila další sankce.

Sankce budou - a Evropané je bolestně pocítí ve svých peněženkách. Některé evropské státy se brání, aby omezily sankce, které by mohly ještě zhoršit nadcházející evropskou recesi. Ve skutečnosti Evropa vlastně fakticky sankcionuje sama sebe ( sama utrpí větší újmu z vlastních sankcí) a Moskva slíbila, že případné sankce oplatí způsobem, který USA i Evropu poškodí. Nacházíme se v nové éře. Bezmoc tváří v tvář této vyhlídce musí být příčinou velké části evropské frustrace a hněvu.

Washington tvrdí, že má „vražednou zbraň“ namířenou proti Moskvě: sankce na polovodičové čipy. „Byl by to moderní ekvivalent ropného embarga 20. století, protože čipy jsou rozhodujícím palivem elektronické ekonomiky,“ tvrdí Ambrose Evans Pritchard v deníku Telegraph: „Ale i to je nebezpečná hra. Putin má prostředky k tomu, aby odřízl kritické nerostné suroviny a plyny, které jsou potřebné k udržení západního dodavatelského řetězce polovodičových čipů.“ Stručně řečeno, kontrola Moskvy nad klíčovými strategickými nerostnými surovinami by mohla Rusku poskytnout páku, podobnou energetickému škrcení Západu, ke kterému se rozhodl OPEC v roce 1973.

V tom spočívá druhá složka evropské frustrace: nevyslovené poznání, že Bidenova politika vůči Ukrajině, selhání západní diplomacie (samé procesy a žádné věcné řešení základních problémů) a německý neumětelský přístup k otázce Nordstream 2 odsoudily EU k dlouholetému hospodářskému úpadku a utrpení.

Třetí směr je složitější a odráží se v rozhořčeném výkřiku Josepa Borella, že Rusko a Čína jsou dvě „revizionistické“ mocnosti, které se snaží změnit současný světový řád. Evropský „strach“ má své opodstatnění nejen v obsahu společného pekingského prohlášení, ale pravděpodobně také v tom, že prezident Putin nikdy předtím za celý svůj politický život nepřednesl k ruskému lidu takový projev jako v pondělí. Ani nikdy neoznačil Američany za národního nepřítele Ruska tak jednoznačně - americké sliby: bezcenné; americké záměry: smrtící; americké projevy: lži; americké činy: zastrašování, vydírání a zase jenom vydírání.

Putinův projev je předzvěstí velkého zlomu. Zdá se, že Evropanům (jako je Borrell) teprve dochází, jak velký zlom Putinův projev představuje. Jeho projev se týkal Ukrajiny, avšak tato otázka – jakkoliv vážná - je vedlejší ve vztahu k rozhodnutí Ruska a Číny navždy změnit geopolitickou rovnováhu a bezpečnostní architekturu zeměkoule.

Uznání donbaských republik bylo projevem tohoto dřívějšího geostrategického rozhodnutí. Je to první praktický dopad rozchodu se Západem (samozřejmě nikdy ne absolutního rozchodu) a odhalení ruského souboru „vojensko-technických“ opatření, jejichž cílem je prosadit rozdělení zeměkoule na dvě odlišné sféry. Prvním bylo uznání republik, druhým vojensko-technickým opatřením byl Putinův projev a třetím jeho následný rozkaz o „speciálních operacích“.

Rusko-čínská osa chce rozdělení. K tomu má dojít buď prostřednictvím dialogu (což je nepravděpodobné, protože základní princip dnešní geopolitiky je definován záměrným nechápáním „jinakosti“), nebo musí být dosaženo soupeřením v uvalování “bolesti” (definované v podobě červených linií), dokud jedna nebo druhá strana nezkolabuje. Washington samozřejmě nevěří, že prezidenti Si a Putin mohou myslet vážně to, co říkají - a věří, že Západ má v každém případě eskalační převahu na poli uvalování bolesti.

Méně diplomaticky řečeno, Rusko a Čína dospěly k závěru, že sdílení globální společnosti s Amerikou, která se rozhodla prosadit hegemonistický globální řád, jenž se má „podobat Arizoně“, již není možné. Putin myslí svá slova vážně: Rusko má záda u zdi a nemá už kam ustoupit - je to pro něj existenční problém.

To, že Západ odmítá chápat, že to Putin „myslí vážně“ (a díky tomu i následný neúspěch diplomacie), naznačuje, že tato krize nás bude provázet nejméně další dva roky. Jde o začátek vleklé, vysoce rizikové fáze Ruskem vedené snahy o změnu evropské bezpečnostní architektury do nové podoby, kterou Západ v současnosti odmítá. Ruským cílem bude udržovat tlak - a dokonce i latenci války - stále přítomný, aby znepokojoval západní lídry, kteří se války bojí, a přiměl je tak k nezbytné změně.

Nakonec - po bolestném boji - bude Evropa usilovat o usmíření. Amerika bude pomalejší: jestřábi ve Washingtonu se budou snažit zdvojnásobit své úsilí. A bude to západní hospodářská a tržní situace, která nakonec určí to „kdy“.