O klimatické konferenci a dvou kostlivcích v sejfu

Do půlmilionového Glasgova se přes noc nahrnulo ze všech koutů světa 25.000 lidí, vrcholných politiků, delegátů národních organizací zelených, žurnalistů a jiných čumilů. Takový gigantismus jsem nezažil při žádné z dvaceti pěti mezinárodních konferencí, kterých jsem se zúčastnil v Ženevě a New Yorku. To byly podniky zchudlé OSN. Glasgow je v režii světového kapitálu, který má miliardy dolarů na rozhazování.

Netřeba dodávat, že pětihvězdičkové hotely jsou plné delegátů a jejich asistentů, spolu s vědci, představiteli nevládních organizací, prvních národů, obchodníků a sdělovacích prostředků. Místní taxikáři, restauratéři, barmani a lehké děvy mají napilno, zatímco domorodci se stáhli do ústraní a tiše doufají, že nic nechytí. Tím myslí Covid a jeho mutace. Trochu je utěšuje, že městská vrchnost vyvinula činnost hodnou knížete Potěmkina---vyčistila ulice od divokých skládek odpadků, smazala neslušné grafitové nápisy na domech, policie poradila bezdomovcům kam mají táhnout, a uspořádala hony na krysy, kterých je všude plno, a které jsou v Glasgow zvlášť útočné, neboť pokousaly řadu zkušených krysařů.

Nejdůležitější budou první dva dny, kdy konferenci osloví vrcholní politici. Královna Alžběta mezi nimi nebude, vymluvila se, že taková štrapác je už nad její síly. Greta Thunberg přiletěla a přivezla s sebou video, v němž dává mocipánům kartáč, že moc slibují a skutek utek. Od světové věrchušky se očekává bilance, co jejich vlády učinily pro snížení oteplování a závazky, co učiní do roku 203O. Západní novináři už napsali nekrology na cíl dohodnutý v Paříži. Přichází hospodářská krize, čas, kdy platí zachraň se, kdo můžeš a jak můžeš, uhlík sem, uhlík tam, všechny podpásovky jsou dovoleny.

Jedním z kostlivců zeleného hnutí je skutečnost, že předpovědi o nevyhnutelných ekologických pohromách se nevyplnily. Popírači změn ovzduší tvrdí, že žádná. Aby mne někdo neobvinil, že k nim patřím, řeknu…nu… že jich od prvního Dne Země v roce 1970 bylo požehnaně. Připomeňme si alespoň některé:

1971, profesor Paul Ralph Ehrlich ze stanfordské univerzity, předpovídal tento katastrofický vývoj: „Na konci tisíciletí bude Velká Británie jednoduše skupinou malých, zbídačených ostrovů, obývaných asi sedmdesáti miliony hladových lidí.“

1977: Dr Lowel Ponte, uznávaný ekolog futurista, v často citované stati Cooling napsal, že když bude ochlazování Země pokračovat a nic se s tím neudělá, vypukne po roce 2000 ve světě hlad a chaos.

1987: Ochlazování mezitím vyšlo z módy, když je zpochybnila Americká národní akademie věd, a jeho místo zaujal pravý opak. Dr.Noel Brown, ředitel Programu OSN pro životní prostředí, sdělil tiskové agentuře Associated Press, že vlády mají deset let na to, aby vyřešily problém skleníkových plynů. Když oteplování bude pokračovat, zvedne se hladina oceánů natolik že, „celé národy budou smazány z mapy.“

1989: Britský deník The Guardian napsal, že podle OSN „během příštích deseti let bude na španělském pobřeží obvyklou nemocí malárie. To znamená, že důsledky globálního oteplování se zabydlují v průmyslově rozvinutých zemích.“

1990: Australská tisková agentura ABC ohlásila: „Když si uvědomíme, že nám vědci dávají deset let k záchraně tropických pralesů a nic se nedělá, Madagaskar může zmizet během příštích pěti let.“

1991: Edvard Goldsmith, uznávaný a oslavovaný ochránce ovzduší a filosof prohlásil: „Britské a americké zdroje petroleje se do roku 2000 zmenší na čůrek. Zničení ozónu a globální oteplování povede k nedostatku potravin, ale bohatý Sever získá dočasnou úlevu nákupem potravin z jižních zemí. Nepokoje hladovějících lidí a následná politická nestabilita bude na Severu potlačena vojenskou silou. Opravdu černá budoucnost, pokud nezměníme způsob života… Jestliže se okamžitě nepřijmou rázná opatření, skleníkový účinek se během 12 až 15 let stane nezastavitelný.“

1993: Thomas E. Lovejoy, americký biolog si zalicitoval: „Většina bitev o zlepšení ovzduší bude vyhrána nebo ztracena během devadesátých let. V příštím století bude už pozdě.“

2011: Mezinárodní atomová agentura „po dosud nejdůkladnější analýze“ prodloužila lhůtu o pět let a varovala, že pak bude zcela nemožné udržet oteplování planety na bezpečné úrovni. Vyhlídky na potlačení změn podnebí „budou ztraceny navždy“.

2030 je nenovější krajní hranice do kdy musíme něco s oteplováním udělat, abychom odvrátili apokalypsu podle mezivládního panelu Světové meteorologické organizace.

Kdo a kdy zpochybní oteplování? Komu a čemu věřit?

Po otočce o sto osmdesát stupňů a padesáti letech mnoha nenaplněných předpovědí, člověk začíná mít podezření, že za klimatickým panikářstvím a hysterií se skrývá ještě něco jiného nežli obavy o osud lidstva. A to něco je nejspíše mnoha miliardový zelený průmysl, který z našich obav těží. Je spojen pupeční šňůrou peněz se zaprodanými vědci, odborníky, ekology, sociology, žurnalisty, nevládními organizacemi a jinými šiřiteli poplašných zpráv.

Sledujeme-li stopu peněz, najdeme druhého kostlivce v sejfu zeleného hnutí: symbiózu s velkým kapitálem. Když největší nadnárodními koncerny, nejbohatší světoví investoři jako Black Rock, Goldman Sachs, OSN, BIS, Anglická národní banka, EU financují takzvanou Zelenou agendu, nebo chcete-li Zelený úděl, je čas podívat jaké jsou skutečné cíle hnutí. Zjistíme, že na prvním místě je reorganizace světové ekonomiky a financí spolu s kampaní, která má přesvědčit lidstvo, obyčejné lidi, aby ve jménu záchrany planety si odepřeli dosavadní způsob života. Konečným výsledkem má být návrat středověkého sociálního s společenského podrobení. „Lidé nebudou vlastnit nic a budou šťastní,“ předpověděl vizionář Klaus Schwab.

Je pravda, že tak hluboké a převratné změny zelené hnutí nemá a nemělo ve svém programu, ale bude za ně spoluodpovědné, protože se peleší s velkým kapitálem. Ten když zatne do oběti drápky, nikdy už ji nepustí.

Když Dr. Otmar Edenhofer byl v roce 2O1O předsedou Mezivládního výboru OSN o klimatické změně, pustil kočku z pytle. „Musíme říci na rovinu, že de facto přerozdělujeme světové bohatství pomocí politiky o záchraně ovzduší. Člověk se musí zbavit iluze, že mezinárodní klimatická politika je politikou změny ovzduší. Jedno už vůbec nesouvisí s druhým, tím myslím s problémy jako odlesňování nebo ozonová díra“.

Od té doby politika nové hospodářské strategie nabrala plnou rychlost. Covid sešlápl plynovou páčku až k podlaze.