Konzervativní Evropa se probouzí
Tomio Okamura prohlásil, že participuje na Deklaraci o budoucnosti Evropy (za svobodu) i když ji podepíše až v září. Je viditelné, že národovecké a konzervativní síly se vzpamatovávají.
Konzervativní a nacionálně zaměřené síly, které přece měly vždy v Evropě převahu, od šedesátých let zanikaly a ztrácely podporu mladých lidí, potácely se v nejasných ideálech, hloubaly v minulosti a zabíhaly do extrémů až k antisemitismu nebo se vracely k nefunkčním starým ideologiím. Velmi dlouho hledaly jednotící dobově přijatelný ideál, než se zformovaly k nějakému odporu. Dnes alespoň pojmenovaly, proti čemu bojují a co je spojuje.
Radikálové naproti tomu dokázali včas zformulovat svoje teorie, opřeli se o ideály lidských práv, svobody a rovnosti a teorie Frankfurtské školy. Velkou posilou pro ně byla ekologická ideologie výzvou k návratu skromnějšího života, která se rozcházela s kapitalismem jako takovým, s akcelerativním myšlením materiálního pokroku a hromaděním bohatství.
Konzervativci se dlouho opírali právě o to, co dosloužilo a vykazovalo problematické výsledky: o materiální sobectví, staré nefunkční ideály náboženské, individualismus vysvětlovaný jako sobectví, honba za úspěchem na úkor rodiny, spoléhání na trh, že vše vyřeší. Nakonec ani nevěděli k čemu mají vychovávat děti. Prostě ideály starého liberalismu se staly kontraproduktivními a pokryteckými především proto, že se vypařilo paradigma vlastenectví a vůbec nějaké emotivní kolektivní ideje, která by lidi spojovala ke společným cílům, která by zajišťovala kolektivní ctnosti – věrnost, jednotu, sounáležitost, úctu atd. Rovnováha individuální svobody a kolektivní sounáležitosti byla porušena. Cíle zůstaly jen individuální a materiální a nihilismus nedal na sebe dlouho čekat. V současné době vládne bezideovost, slibování prostředků bez práce, bezradnost. Typické je to u Babiše.
Úpadek kolektivních idejí se stal vynikajícím prostředím pro průnik ideálu, který se tváří jako rovnostářský a levicový, ve skutečnosti je to dosti těžko postřehnutelný relativismus. Tento dost těžko pojmenovatelný aktivismus se vyznačuje jakýmsi postliberalismem, jakousi už překonanou svobodou (svoboda je chápána jako anarchie a anomie) a destruktivismem (ničivé ideologické výmysly). Podstatou aktivity není činnost v rámci svobodného vývoje, ale příkazy a zásahy shora. Ideový obsah lze vypozorovat jako univerzalismus a egocentrismus, oba směry s oikofobní (zrada rodného prostředí) náplní. Ideové destrukční mise přichází do ovládnutých médií a po „zblbnutí davů“ utažením totalitního šroubu. Je pozorovatelný určitý antropologický univerzalismus, vytvářející jednotného člověka bez rodiny a bez národa a lidi vzájemně rovné ve výsledku jejich života (nikoliv svobodné a rovné v příležitostech) a zároveň egocentrismus tvořící člověka jako modlu zbavené všech zátěží života a problémů. Je to stoprocentní výmysl neopírající se o žádný přirozený princip, ale jen o peníze donátorů.
Aktivisté, pro které mnohdy chybí obecné pojmenování (byl jsem mnohokrát napomenut, že to není neomarxismus), jsou typičtí destruktivisté (zasahující rušivě do přirozených procesů, aniž by je něčím funkčním nahrazovali), je to skutečná oikofobně založená aktivita bořící zákonitosti lidského i přirozeného řádu. Dnes jsou zalezlí ve většině stran, někde více, někde méně, někteří přijali jen část ideálů, pravičáci spíše univerzalismus zaměřený na likvidaci státní samostatnosti. Pro ně už není nepřípustná cenzura. Nenávistné projevy a dezinformace by měly být mazány a nepřipuštěny v interaktivních médiích. Jen oni ovšem vědí, co není nenávistné a co není dezinformace, přestože sami nejvíce nenávist a nepravdu šíří, takže tato aktivita je proradný totalitní úmysl na zavedení cenzury
Univerzalismus (otevřená společnost, multikulturalismus, vytváření univerzálního jednotlivce) neuspěl téměř vůbec. Multikulturní společnost nevytvořila univerzálního člověka, nevytvořila společnost tolerantní ke všem kulturám, které by se měly milovat. Zapomnělo se na to, že nemohou pohromadě žít kultury, které nejsou kompatibilní ve svých normách života a právním systému. Celá aktivita vyznívá destrukčně. A tak se kultury opět oddělují, vznikají no-go zóny s právem šária a zločinnost roste, protože normy neuznávají celé velké skupiny lidí, nikoliv jen nedisciplinovaní jednotlivci. Budování univerzálního světa neuspělo v Afganistánu, a nakonec všude na blízkém Východě, staré kultury zůstávají ve svých tradičních normách.
BLM chce oddělení ras, vytvořit jakousi kulturní černošskou rasu, která bude separovaná, odmítající integraci. Na druhé straně vznikají nové kolektivy na základě rasy, odlišné kultury, pohlaví, antropologických odchylek, které vzájemně nic nespojuje a které jsou ideální k rozvratu starých struktur.
Národy, které by měly zaniknout v jakémsi admixture univerzalistů, začínají zdvíhat hlavu a vracejí se ke tradicím. Všechno je to viditelný neúspěch univerzalismu.
Je ovšem také univerzalismus nedestruktivní, vzniklý přirozeným vývojem, cestováním, vzájemným stykem na internetu, který vede k učení jazyků, k přátelstvím, pracovním pobytům apod. Evropská unie překročila práh nedestruktivního univerzalismu a udělala z destruktivních ideologií svoji doktrínu.
Egocentrismus (důležitý je jednotlivec, společnost je zbytečná) je destruktivní aktivitou prosazován proti starým, přirozeným vývojem vzniklým společenským útvarům – proti národu, obci, rodině, ke kterým se vztahovaly minulé kolektivní ctnosti – sounáležitost, věrnost, úcta, jednota, ale tyto se už nemají k čemu vztahovat a zanikají se zánikem společenstev. Je prosazován jednotlivec a jeho přání. Člověk se stává jakousi modlou, která není nikomu zodpovědná, ale má spoustu práv bez povinností. Ztrátou sociocentrického myšlení, opuštěním myšlenky společného zájmu, a postupným vytvořením egocentrické společnosti, kde je každý jen sám sebou a budoucnost státu a národa ho nezajímá, ztrácí se i požadavek na úspěch společného díla. Egocentristé jsou v principu anarchisté a nihilisté, jsou schopni obhajovat svoje materiální zájmy (proti korupci, střetu zájmů), ale ne společenské zájmy (proti inkluzivnímu školství, proti islamizaci). Nihilistům je možno vzít i střechu nad hlavou, aniž by je to vzrušovalo, dokud nezačne pršet, okrást je o všechen společenský majetek a státní samostatnost, aniž by to vůbec pozorovali. Jejich myšlení je soustředěno jen na sebe nebo jen na jiné jednotlivce osamoceně. Je to cílená idea k ovládnutí a okradení lidí. Mediální prostředí je egocentrismem stoprocentně prorostlé, výjimky myslící sociocentristicky jsou potom ostrakizovány jako nacionalisté (náckové) a xenofobové. Autentičtí egocentristé si nedokáží představit společenské myšlení (nějakou věrnost domovu), považují jej za něco nepřípustného, a proto tyto odsudky.
Oikofobie (nenávist k domovu) krmí egocentrismus svojí výživou. Nevím, co je příčina a co následek, jestli na začátku stála oikofobie, jakási vzpoura rodnému prostředí, které požadovalo nezištnou aktivitu, nebo egocentrismus jako jakýsi přehnaný humanismus.
Egocentrismus předstíráním služby jednotlivci ničí společnost, její normy, její fyzickou existenci. Služba transsexuálům ničí přirozený vývoj dětí v jejich přirozeně daném pohlaví, což samozřejmě znamená expanzi pochyb o vlastním fyzickém pohlaví a tím rozvrat osobnosti a přirozených vztahů muže a ženy. Úpadek kolektivní identity vede k vítání migrantů, ničení kolektivní historické paměti, rozchod s rodným prostředím, sebemrskačství, neschopnost bránit státní samostatnost. Inkluzivní školství je typický egocentrismus, kde v zájmu jednotlivého, nějak poškozeného dítěte, trpí všechny děti špatnou výukou. Když se žena v pozdnějším věku rozhodne pro dítě, jsou jí poskytnuty všechny služby včetně asistované reprodukce, ale nikdo si netroufne ani zmínit, že by ženy měly rodit mladé v plodném věku v zájmu svého zdraví i zdraví dítěte a že by společnost měla pro to vytvořit podmínky včetně výchovy ve školách.
Kampaň „me too“ je egocentrický útok na právní normy. Jednotlivec a jeho pocity či zájmy jsou důležitější než zákony (presumpce neviny, promlčení). Nastupuje presumpce viny v případě tzv. harašmentu. V politice se používají výpady proti oponentům rozebírající drobná selhání jako neuvěřitelné zločiny a „střet zájmů“ jako presumpce viny. Všechno to vykazuje egocentrický základ, jedná se vždy pouze o jednotlivce. Egocentrismus v principu není schopen dodržet spravedlnost a rovnost. Střet zájmů vadí u Babiše, u Schwarzenberga nevadil, nevadí ani u těch, kteří vládnou z pozadí a mají v politice nastrčené figury. A samozřejmě se vůbec nemluví o zahraničních vlivech, vadí jen ty ruské. Egocentrismus je otevření vrat pro všechno nespravedlivé, nevyvážené, anarchistické a anomické. Je ovšem přitažlivý, protože nevyžaduje společenskou zodpovědnost.
Zaměření jen na jednotlivce znamená ústup od obecných norem, vzniká absolutní moralismus týkající se vybraných jednotlivců, po kterých je požadována absolutní čistota a sebemenší selhání je vykládáno jako neuvěřitelný zločin. Staví se proti sobě lidé, nikoliv ideály, o ideálech je téměř zakázáno diskutovat. U většiny lidí nastává chaos právního vědomí, když je možno vyžadovat trest bez důkazů u jednoho, je možné přece také u druhého.
Právě spor okolo Zemana je příkladem rozděleného národa. Egocentristé vidí Zemana jen jako osobu, vadí jim jeho ješitnost, mstivost, překračování pravomocí, hrubost. Toto dobře propagandisticky zpracováno tvoří obrovskou nenávistnou kampaň. Sociocentristé vidí věci z hlediska společnosti, a proto oceňují jeho politickou činnost: odmítnutí migrantů navzdory Německu, snahu o navázání obchodních a podnikatelských aktivit v Číně a Rusku, kde je největší potenciál uspět s našimi hotovými výrobky a vymanit se z postavení montovny a dodavatele levných dílů. To se stává stále důležitější tváří v tvář oikofobní aktivitě rozvracející vztahy s Východem a předávání našich trhů jiným.
Konzervativci, kteří dosud neopustili sociocentrický ideál, nedovedli najít nějaký záchytný bod pro vytvoření nového ideálů a nedovedli odpovědět na destruktivní aktivitu, kterou mnohdy považovali za neškodnou, nedovedli adekvátně odpovědět a styděli se za svoje společensky odpovědné myšlení. Většinou vězeli napůl v nadnárodním univerzalismu a jejich potácením se mezi destruktivisty a národním kolektivem dosahovali pouze zpoždění v odporu aktivistům. Některé antikomunistické pomýlené mýty národovectví odsuzují jako komunismus. Dlouho nebylo pochopeno, že všechny anarchistické akce jsou záměrné pro rozvrácení starých pořádků, pro zničení národního vědomí, pro vytvoření bezbarvé masy konzumentů bez vůle a pro konečný zánik etnika vymřením. Dnes se to pomalu začíná chápat a aktivity ohledně zachování rodiny a státu se začínají projevovat, mnohdy jen naivně nebo amatérsky.
Když potom tato série oikofobně zaměřených nesmyslů dosáhla v praxi nebezpečí ohrožení každého občana, když byli vnucováni nelegální migranti, když děti byly přesvědčovány, že si mohou vybrat pohlaví, přecejen se vědomí konzervativní většiny probudilo a volání národovců vystoupilo z marginality navzdory nepřízni mocných jako jediný hlas hovořící nějak jinak než egocentricky a univerzalisticky. Navzdory mnoha nejasnostem a omylům je konečně na světě něco, o co je možno se opřít.
Bohužel většina lidí jaksi tápe a nechápe, že aktivistický destruktivismus je zhoubná idea, kterou je potřeba likvidovat na prvním místě, a ne se stále pohybovat v prkotinách proradně podstrčených jako důležité, třeba střet zájmů, nejasná kauza Čapí hnízdo, neustálé výpady a obviňování z dávných dob vytažených kauz nemajících k dnešku žádných vazeb.
Aktivistickému destruktivismu se může postavit jen společensky orientovaný ideál (obhajoba národa), neschopné jsou zastaralé argumenty nebo postliberální zaměňování svobody s anarchií a anomií. Sociocentrický ideál se musí vyslovit a obhájit proti všem námitkám. Nelze jej zakládat na překonaných nenávistně nacionalistických nebo snad i feudálních představách, ale na základě starého demokratického státu, který neustupuje ze zásad individuální svobody, nepřipouští politickou korektnost a nerovné postavení před zákonem a v příležitostech. Lidská práva nutno vykládat sociocentricky, tedy v rovnováze s povinnostmi. Výchovou se vytvoří ideál hodný nezištné angažovanosti většiny obyvatel.
Konzervativní síly mají před sebou dlouhou cestu. K boji musí být vybaveny nejen bojovými výzvami a kritikou protivníka, ale také funkčními ideály. Staré ideály nestačí. Musí být ideál ekologický, ekologii nelze odsuzovat, ale účinně řešit. Ekologické výzvy mohou úspěšně řešit jen přesvědčení lidé v rámci národních kolektivů, vlastenci, kteří jsou si vědomi nutnosti zachování přírody, ale i svého národa a tím i celé civilizace, ochotni k sebenegaci a sebeobětování, vědomi si, že budují budoucnost svých dětí. Ideologická ekologie postavená na nominalismu, na zákazech a příkazech, je neuskutečnitelná, může skončit jen debaklem jako skončil komunismus.
Musí vzniknout nová idea vztahů mezi národy. Jestliže odmítáme ideu univerzalismu, musí nastoupit nový princip řešení sporů. Kdo bude zajišťovat mezinárodní spravedlnost? Kdo bude chránit malé a slabé národy? Nelze zase vytvořit něco redukovaného, co nepokrývá spektrum problémů. Nějaké bezpečnostní struktury musí zůstat.
Zachování národů i přírodního prostředí není ideologie, je to přirozený princip platící v celé přírodě. Je to škála problémů. Ale zbavení se antropologického a kulturního destruktivismu stojí hned na začátku.