Naše děti

Již vůdce světového proletariátu V. I. Lenin, když sliboval pracujícím masám komunizmus, tak zapochyboval a mluvil na sjezdu mládeže v tom smyslu, že: „Vaše generace se komunizmu nedožije, ale generace vašich dětí, nebo jejich dětí zcela určitě.“ Demokracie se to týká ovšem mnohem více.

Vtip je v tom, že zda se generace vašich dětí, nebo jejich dětí, dožije komunizmu nebo demokracie, nikdy bohužel nebo bohudík nezkontrolujete, neboť se toho nedožijete. Avšak naděje umírá poslední, zejména ta co je tou nejhloupější.

Máme si uvědomit, že máme celý život poctivě pracovat nebo krást, aby naše děti mohly šťastně žít a přizpůsobovat se stále odpornějším a zvrhlejším podmínkám života. Z těchto důvodů je musíme pro stát vychovávat a živit zejména při jejich povinné školní docházce, aby tak získaly lepší šanci uplatnění na trhu pracovních sil. Ačkoliv nám se to uplatnění nějak nevyplatilo, věříme, že našim dětem se vyplatí. Tonoucí se, stébla chytá.

Naše děti jsou státním majetkem, který nesmíme poškozovat ani trestat žádnými tělesnými tresty, ale všemožně rozmazlovat v souladu s nabídkou trhu. Jak píše Písmo svaté, „kdo svého syna miluje, ten jej trestá“. Dialektickým výsledkem toho netrestání a ponížené služby našim dětem a trhu je to, že nás naše děti nemilují, ale jako rukojmí sprostě vykořisťují a zneužívají až do našeho trapného skonu. Ten se obvykle odehrává v nějakém zařízení spokojeného stáří nebo ve vlhkém sklepě rodinného domu, který jsme našim dětem postavili.

Je to známým faktem, že staří a nemohoucí rodiče, kteří jsou umístěni někde v kůlně, sklepě, nebo jiném starobou, močí a výkaly páchnoucím sociálním zařízení, jsou dosti výhodným podnikatelským artiklem, na který lze po odebrání jejich důchodu brát různé nemalé sociální přídavky a příspěvky. Lidé jsou peníze, peníze jsou lidé. Abyste dosáhli jednoho, musíte mít pod palcem druhé. Komodita jako komodita, hlavně že je směnitelná.

Ty naše děti, které jsou více do života, ovšem podnikají samy. Berou pomalé nebo rychlé půjčky, odnášejí věci rodičů do zastavárny, pomáhají prodávat trávu, perník, koks či Tramal, kradou, kšeftují a dělají všemožné dluhy a penále, dokud neskončíte vy nebo oni penále.

Výchova našich dětí je dnes skutečně boj na život a na smrt. Je to válka všech proti všem a skrze peníze ve „vlastní“ rodině. Peníze se totiž staly synonymem pro život, a žít přece chtějí všichni. Není na tom nic špatného, zvláště když žijete na úkor druhých.

Kdo napadá vykořisťování člověka člověkem, napadá podstatu naší svobody, demokracie, ekonomického růstu, lidských a občasných občanských práv a blahobytu, a to zejména blahobytu našich dětí.

Plošné vymírání bílé rasy je žádoucím snem každého zhrzeného rodiče, kterému se díky jeho sentimentální povaze výchova jeho dětí nějak nepoštěstila. Aby neštěstí takových rodičů nebylo malé, musí za trest poslouchat chytré a důležité kecy svého okolí a všemožných mediálních odborníků, kterým se jejich děti poštěstily nebo se jim spíše nepoštěstilo mít děti.

Může za to prý výchova v rodině, nikoliv výchova mediální nebo ulice. Našim dětem se má náležitě vysvětlovat, co si mají a nemají myslet, a co nemají a mají dělat. Ony to hravě při svém chabém morálním založení a nevyvinutém rozumu snadno pochopí.

Kdo není úplně praštěný na hlavu, moc dobře ví, že nic takového nelze vysvětlit ani dospělým rozumným a vzdělaným lidem. I těm to musí vysvětlovat armáda mediálních odborníků typu psychologů, politiků, politologů, sexuologů, psychiatrů a jiných psychopatů, se kterými se zvláště po Velké listopadové revoluci úplně roztrhl pytel.

Je rozhodně lépe, než dělat, druhým vysvětlovat, co mají dělat. Jelikož nejsem žádný velký odborník, nic již dále raději vysvětlovat nebudu. Skálopevně věřím, že mi to vysvětlí druzí.