„Vzdorovat a měnit se“ – křižácká výprava Emmanuela Macrona

Podle Macrona je „islám náboženství, které dnes prožívá krizi po celém světě“ kvůli radikalizaci a zuřivosti jeho pozic. S tím je nutné, podle slov francouzského lídra, rezolutně a nekompromisně bojovat jak pomocí represivních metod, tak cestou odstraňování nedostatků vlastní vnitřní politiky (včetně politiky integrace cizorodých elementů do francouzské společnosti). Vzdorovat a měnit se; nenechat islámský radikalismus zvítězit; probudit Francii a vrátit Francouzům pravé hodnoty Francie – k tomu všemu prezident vyzývá.

Reakce na prohlášení byly různé. Bez ohledu na to, jestli se prezident snažil říci, že je proti islámským extremistům a ne proti „správným“ muslimům. Ti pochopili jeho řeč jako omluvu za útoky na muslimy a jako mávnutí rukou nad tvrdým jednáním vůči muslimům ve jménu spásy Francouzské republiky. Je však i mnoho takových, kteří by řekli: konečně se našel politický lídr, který nazval věci pravými jmény. Jiní pro změnu nejsou připraveni smířit se s touto náboženskou „tolerancí“ a s tímto zaváděním islámských, často marginálních pořádků v křesťanské Evropě.

Jaké jsou důvody takového, celkem nečekaného sdělení francouzského prezidenta?

Macron se už dlouhou dobu potýká s vnitřními problémy své země. Svědčí o tom pravidelné pouliční protesty, které ústí v nepokoje. Je pravda, že rating prezidenta je dostatečně vysoký, ale podle hodnocení popularity je to „zvíře“, které se musí neustále krmit až do konání příštích voleb. Jedním ze způsobů, jak zůstat populárním je namířit pozornost veřejnosti na otázku národní velikosti s nádechem existenční hrozby, najít nepřítele pro úspěšný boj. I zde je faktor radikálního islámu, to je potřeba.

Islámská výzva pro Francii přímo souvisí s migrací cizinců. Marine Le Penová jako jedna z vedoucích lídrů francouzské opozice v r. 2019 prohlásila: „Myslím si, stejně jako Matteo Salvini, že musíme zastavit migraci a jsem zásadně proti násilnému stěhování migrantů do států, které je nechtějí přijmout…. Je potřeba chránit národní hranice“. Obvinila Erdogana z politiky „islamizace Evropy“ a znovu vyzvala Evropskou unii a Francii k odporu.

Co podniká v této situaci Macron, ze kterého, jak si pamatujeme, udělali prezidenta Rothschildé? Hovoří o nevyhnutelnosti boje s hydrou radikálního islámu, o nutnosti revize integrační politiky ve Francii. Srovnává Francii s Tureckem a používá přitom fakta o přesunu islámských radikálů Turky do Ázerbájdžánu.

Macron se již dlouho prezentuje nejen jako lídr Francie, ale také Evropy. Ve svém projevu nezmínil Evropskou unii, ale velmi často je cítit, že když mluví o „Francii“ má na mysli „Evropu“. Například, když prohlašuje, že sekularizace je cementem jednotné Francie a radikální islám porušuje zákony republiky vytvářením paralelních pořádků.

Copak toto není  počátek „paralelního pořádku“, co sledujeme v Evropě, otevřené paní Merkelovou pro migranty, kteří se pak na Nový rok pokouší znásilňovat německé ženy v Kolínu nad Rýnem? Nechodí snad po ulicích Londýna „muslimské  hlídky“, které vyžadují od Britů, aby se řídili zákonem šaría? Není snad pravda, že letuška British Airways musela požádat Evropský soud pro lidská práva, aby měla i nadále právo nosit při práci na krku křížek? Nebylo snad v Dánsku rozhodnuto v zájmu muslimů, že se na náměstí ve městech nebude instalovat vánoční stromeček?  Jak se v těchto situacích říkává, to je Evropa děti!

Vše toto samozřejmě zesiluje napětí v evropské společnosti. A napětí bude také narůstat, dokud se vláda bude snažit problém zamlčovat, aby se, nedej Bože „nešťastní cizinci“ neurazili. Nicméně Macron svým projevem ukázal, že není Merkelová. Že je připraven ochránit evropskost Evropy

Francouzský prezident má jednu vlastnost: dokáže cítit dříve než ostatní, odkud vane vítr a pak navrhuje „koncepční“ přístup. Přitom vypadá jako úspěšný politik se zostřeným vnímáním historického procesu a schopností strategického myšlení. Tak vyvstává otázka: čeho chtějí dosáhnout ty síly, které přivedly Macrona k moci kdoví odkud a které řídí jeho ruku?

Na konci své řeči Macron poznamenal: „Mám na mysli anglosaskou tradici, která má jinou historii a která není naše“. To znamená, že Francie (a Evropa) může mít vlastní cestu rozvoje, aniž by se shodovala s tou, kterou vnutila světu bývalá koloniální Británie, která kdysi vyhnala část svých ostrovních obyvatel do Nového Světa.

Jenže nyní se v boji proti islámskému radikalismu v Evropě může Macronův „sekularismus“ (bezbožnost) projevit jako slabina Francie. Vždyť při střetech civilizací vždy vyhrávají vášniví lidé. A vášeň radikálního muslima mnohonásobně překonává vášnivost „sekularizovaného“ Evropana.