Trumpova zahraniční politika vstupuje do smolného období

V současnosti je Trump z velké části ponechán ve společnosti Putina - ačkoli měli pouze jeden formální summit, a to 16. července 2018 v Helsinkách - na něhož se velmi často obrací. Trump a Putin měli nejméně sedm telefonních hovorů od 30. března, uprostřed koronavirové pandemie. Trump opět hovořil s Putinem 23. července. Letos nemluvil s žádným jiným zahraničním politikem tak často. Je paradox, že zatímco je Trump známý tím, že usiluje o transakční vztahy, mezi USA a Ruskem dochází k velmi málo transakcím.

Kreml často popisuje tyto telefonní hovory mezi Putinem a Trumpem jako „konstruktivní a věcné“, ačkoli stěží vidíme nějaké konkrétní výsledky. Oba lídři se snažili o vytvoření atmosféry, ale nepodařilo se jim dospět k žádným uspokojivým řešením - něco jako milostná předehra bez vyvrcholení. Analytik Dmitrij Trenin, ředitel Carnegieho moskevského centra, tweetoval po včerejším rozhovoru Putina s Trumpem, že to „vypadalo jako paralelní vesmír, v němž není žádná spojitost se skutečnými rusko-americkými vztahy. Podivné.“

Vskutku, není to ani čtrnáct dnů, kdy mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov řekl, že rusko-americké vztahy dosáhly nejnižšího bodu. Ale od té doby Trump a Putin už spolu dvakrát mluvili!

Po nedávném rozhovoru Kreml uvedl, že oba politici znovu „důkladně prodiskutovali“ kontrolu zbrojení a strategickou stabilitu, jakož i novou smlouvu o omezení strategických zbraní (která má být v únoru obnovena). Shodli se na „velké důležitosti ruské iniciativy“ uspořádat summit stálých členů Rady bezpečnosti OSN.

Živý zájem Ruska o obnovení dohody START je velmi dobře znám. Ohledně této záležitosti panuje v USA vzácný dvoustranný konsenzus, který mohl Trump snadno využít pro vydání výkonného příkazu k obnovení této dohody. Trump se však držel zpátky a nyní chce, aby Putin přicestoval do USA a zúčastnil se slavnostního ceremoniálu při obnovení dohody START. Zdá se, že Trump chce propojit Putinovu návštěvu se summitem stálých členů Rady bezpečnosti OSN (P5) v září.

Není žádné překvapení, že Trump se bude zoufale snažit ukázat zahraničně-politickou trofej před listopadovými volbami. Jsou zde však nepřekonatelné překážky. Rusko je v Americe velmi jedovaté téma a „samostatná“ návštěva lídra Kremlu je prostě nemyslitelná. Nejnovější kontroverze o údajných odměnách, které mělo Rusko poskytovat za zabíjení amerických vojáků v Afghánistánu, staví Kreml do velmi špatného světla.

Kromě toho britská vláda, která vyhověla přání Trumpa omezit vztahy s Čínou, navíc očekává od Washingtonu protislužbu - nechat Rusko u ledu. Nyní britská vláda zveřejnila zprávu o ruském vměšování do britské politiky.

Nadto to není právě vhodný okamžik pro uspořádání summitu P5 na americké půdě - neboť Washington a Peking mají mezi sebou stále větší spory. Proč by měla Čínská komunistická strana hnout prstem, aby zlepšila vyhlídky na Trumpovo znovuzvolení?

Kreml oznámil, že Putin a Trump „naťukli“ íránský jaderný program. Ve zprávě se uvádí: „Obě strany zdůraznily potřebu kolektivního úsilí udržovat regionální stabilitu a globální režim nešíření jaderných zbraní.“ To nepřímo naznačuje nevyslovenou dohodu, že Washington neučiní žádné unáhlené kroky, které by vedly ke zničení dohody JCPOA, ale na oplátku očekává, že Rusko také začne omezovat dodávky moderních zbraní do Íránu, a to i poté, kdy v říjnu vyprší embargo OSN, aby byla zachována „regionální stabilita“.

V minulosti Moskva také upustila od vyzbrojování Íránu v souladu s požadavky USA a Izraele. Je zajímavé, že Moskva se v poslední době začíná od Teheránu více distancovat. Přestože íránský ministr zahraničí prohlásil, že měl v úterý hodinový telefonický hovor s Putinem, a že bylo mezi oběma zeměmi dosaženo dohody o „komplexním strategickém partnerství“, Kreml o tom mlčí.

Mezitím Valdajský mezinárodní diskusní klub, který je propojený s Kremlem, uvedl ve středu komentář (po návštěvě Zarífa v Moskvě), v němž zdůraznil neshody mezi těmito dvěma zeměmi, pokud jde o klíčové otázky. V komentáři, nazvaném Strategičtí „samorosti“: Rusko a Írán na Středním východě v době postkoronavirové, se uvádí:

„Moskva udržovala taktické spojenectví s Teheránem v době syrského konfliktu... Není to často, že neshody mezi Moskvou a Teheránem... jsou zmiňovány mimo odbornou komunitu. Pro politiky je však důležité chovat se tak, aby se tyto neshody nepřelily na sousední regiony nebo problémové oblasti, natož aby samy o sobě zničily ducha spolupráce, o kterou se obě země v posledních letech tak snažily. Reforma syrského bezpečnostního systému je pravděpodobně jedním z nejobtížnějších bodů dvoustranné agendy, ale v každém případě má klíčový význam.

Moskva zvažuje možnosti v rámci regionálního scénáře, kdy by v listopadových volbách vyhrál demokratický kandidát Joe Biden a porazil by Trumpa, a proto se snaží obnovit JCPOA (íránská jaderná dohoda z roku 2015, což je Obamův odkaz) a přímo jednat s Teheránem.

V takovém případě se situace kolem Íránu může radikálně změnit a včlenění Íránu na Západ nelze vyloučit během Bidenova prezidentování, což by samozřejmě negativním způsobem izolovalo Rusko ve východním Středomoří a Levantě. Ošemetná situace Moskvy je poněkud akutní, protože Biden může také zaujmout tvrdou linii vůči „revanšistickému Rusku“.

Postačí říci, že s blížícím se koncem Trumpova prvního funkčního období se Kreml cítí frustrovaný, neboť by nemohl udělat nic pro to, aby zachránil vztahy mezi USA a Ruskem, které pomalu upadají. Kalkulování Kremlu s tím, že se Rusko bude všemožně snažit, aby Trumpovi pomohlo, se ukázalo být kontraproduktivní, protože Moskva se jen stala boxovacím pytlem pro protitrumpovské síly v USA. Trump se zjevně velmi snažil, aby pozitivním způsobem změnil vztahy mezi USA a Ruskem. Ale čas vypršel.

Trump postrádal „širší obraz“ - ale i kdyby jej měl, neměl k tomu kompaktní tým a on sám neměl dost vytrvalosti a disciplíny, aby dával svým administrativním úředníkům pokyny a sděloval jim svá přání, a zároveň se ujišťoval, že je plní. Na to, jaký je to úspěšný podnikatel, a jakou pověst si vybudoval, byla jeho volba klíčových pozic v kabinetu otřesná.

Je ironií, že v současné světové politice byli právě Putin a Si Ťin-pching nejvíce nápomocní a nejužitečnější spojenci během jeho prezidentské kampaně; v listopadu se bude Trump ucházet o znovuzvolení ve druhém funkčním období. Jeho administrativní úředníci však způsobili tak vážnou škodu vztahům mezi USA, Čínou a Ruskem, že nyní je to sporný bod.