Krvavá kosovská skvrna i na tváři V. Havla?

Vše nasvědčuje tomu, že Václav Havel byl člověk mnoha tváří, v nichž se možná ani sám někdy příliš nevyznal. Dlouho se pohyboval v divadelním prostředí a tak i v životě svědomitě a iniciativně hrál různé role, které mu svěřovali cizí i naši principálové. Byl disident i prezident, politik i filozof a během svých vystoupení se občas ukláněl jako herec na jevišti.

V. Havel je také autorem absurdních dramatických děl a v některých encyklopediích bývá řazen mezi významné tvůrce tohoto žánru, i když jejich kvalita je mnohými kritiky označována za diskutabilní. To však nic nemění na tom, že zejména svými velmi rozporuplnými činy a životem (např. jako hlasatel morálky a současně velký záletník či milovník alkoholu nebo deklarovaný humanista a současně i schvalovatel a tedy i podněcovatel válek) se stal jedním z nejtypičtějších představitelů absurdního divadla zvaného současný svět.

Není snad absurdní tento svět plný krásných slov a frází o míru, demokracii a svobodě, a současně násilí a válek pod nejrůznějšími záminkami, svět plný spekulací a podvodů, falešných slibů, lží, zbytečné nenávisti a vydírání lidí i celých národů? Není snad absurdní často teatrální prohlašování či tvrzení něčeho, co se poté mění v opak a odlišný, mnohdy tragický výsledek? A nemá snad pravdu francouzský klasik Jean de la Fontaine (1621-1695), když říkal „Mocní jsou většinou jak divadelní masky a obdiv vzbuzují jen u prodejné chásky“?

Významnou součástí takového světa se stal i Václav Havel, který si to možná v hloubi duše uvědomoval, styděl se za některé své činy, a proto často zdůrazňoval, že nakonec „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

A v poslední době se ukázalo, že může mít i pravdu, když byly odhaleny lži kolem Kosova a jeho nynější prezident Hasim Thaci byl spolu s dalšími devíti osobami obviněn z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti, včetně téměř stovky vražd. Spolu s „přítelkyní“ Madeleine Albrightovou, která byla spíše jeho zpravodajsky řečeno „řídící důstojník“, si i sám V. Havel aktivní podporou těchto lidí a „humanitárního bombardování“ Srbska velmi ušpinil ruce. A jeho pověst nesporně utrpěla další citelný šrám, i když se o tom dnes v Česku raději taktně mlčí.

Jak napsal jeden z našich národních velikánů Josef Čapek (1887-1945), kterého v koncentračním táboře pro jeho názory umučili němečtí fašisté: „Jsou vítězství, která jsou hanbou a jsou lidé, od nichž se, ačkoli dáváš pozor, zamažeš“.

Duch symbolu absurdního světa V. Havla žije i dnes. Žije i v často absurdních činech jeho pohrobků, ve zneužívání jeho odkazu a kšeftování s ním. Do značné míry symbolické je i čestné umístění busty Václava Havla, autora teze „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, v Kongresu USA ve Washingtonu, o kterém „zlí jazykové“, a to i v Americe, tvrdí, že zejména v posledních letech patří mezi nejprolhanější a nejzlovolnější instituce na světě. No řekněte, není i to absurdní?