O amerických prezidentech v superlativech

„Afroameričan Barack Obama dostal nejhorší džob v celé zemi,“ napsal newyorský satirický časopis ONION po vyhlášení výsledků prezidentských voleb v listopadu 2008. “Ve svém vysoce stresovém, málo placeném postavení bude mít za úkol udělat generálku zhroucené ekonomiky a na národní rovině uspokojovat vrtochy víc jak tři sta milionů Američanů. Navíc tento černý muž bude muset poklidit všechen binec, který za sebou nechali jeho předchůdci.“

V podstatě se tohle dá říci o každém nastupujícím americkém prezidentovi. ONION mohl o Donaldovi Trumpovi v listopadu 2016 navíc napsat, že si občané zvolili nejnevhodnějšího člověka pro dva nejnesplnitelnější úkoly-- skončit všechny americké války ve světě a zlepšit vztahy s Ruskem.

Být americkým presidentem je nejzáviděníhodnější džob. Důvodů je mnoho. Moc je nejsilnější opiát a afrodisiak. Stejně žádoucí je, že prezidentování slouží jako výtah z dolních podlaží bohatství do horních a do dobře zajištěného stáří. Výtah, který začne fungovat záhy po té, co POTUS (President of the United States) opustí Bílý dům.

Barack Obama odešel s dvěma knižními trháky pod paží, které mu doposud vynesly zhruba 40 milionů dolarů. Pronesl padesát projevů a za každý dostal dvě stě tisíc. Honoráře za přednáškovou čilost a za knížky vyzvedávají Baracka a Michel, která také přiložila ruku k dílu, do nejvyšších pater byvších prvních rodin v Americe. Not bad, uvážíme-li, že začínali s jedním milionem.

 G.W. Bush měl čtyři miliony při odchodu z Bílého domu, které mu během činorodé penze nabobtnaly na dvacet tři milionů. Zhruba o stejnou částku si penzijní konto vylepšil i jeho syn George.

Ronald Reagan už byl mohovitý herec, když se stal presidentem, protože měl deset milionů v bance. Když umřel v roce 2004 zanechal své ženě Nancy 15.4 milionů. Což je dost pozoruhodné, uvážíme-li, že Reagan onemocněl Alzheimerovou chorobou pět let po odchodu z Bílého domu a po zbytek života nemohl být výdělečně činný.

Nejchudším poválečným prezidentem byl Jimmy Carter, který se octl v podstatě na mizině, když v úřadě skončil. Ale jestliže člověk umí psát až se z něho kouří, může zbohatnout . Carter zatím sepsal šestnáct dobře honorovaných knih a má vystaráno. Každý POTUS za paměti a jiná vyprávění dostává mnohonásobně větší balík peněz nežli nějaký nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Ovšem nejnepřekonatelnějšími money makers, výdělečně činnými byvšími obyvateli Bílého domu, jsou Bill a Hillary Clintonovi. Za šestnáct let v důchodu, který činí tři miliony ročně jako u všech prezidentských penzistů, si vypsali a napřednášeli sedmdesát pět milionů dolarů. Jejich výdělečný potenciál je velmi tak vysoký, že do konce života mají šanci nahromadit nejméně čtvrt miliardy dolarů.

Navíc u Clintonových je viditelná pouze příslovečná špička ledovce, jehož dvě třetiny se skrývají v jejich nadaci. O tom kolik obnáší a jak roste kolují legendy. Pomlčme o nich, neboť důkazy chybí. Jisté však je, že všechny nadace mají kostlivce ve skříni.

Donald Trump je nejbohatší americký prezident všech dob. Přišel do Bílého domu s nemovitostním impériem, jehož hodnota se odhaduje na 3.7 miliard dolarů. Nejvyšší úřad v zemi mu těžko otevře přístup ke kšeftům, které už desetkrát či stokrát neviděl. Může z něho být první POTUS, pro kterého výkon nevyššího úřadu v zemi nebude výtahem k většímu majetku a bohatství.

Ale ať, proboha, nikdo prezidentským vysloužilcům nezávidí! Zaslouží si každý cent. Zastávali povolání, které nemilosrdně podrývá duševní a fysické zdraví a v Americe je ze všech nejrizikovější, protože při jeho výkonu dochází k zdaleka největší úmrtnosti. Uvažme tyto skutečnosti:

Podle oficiální statistiky v Americe umírá ročně na pracovišti o něco víc než pět tisíc lidí na každých sto tisíc zaměstnanců. Na první příčce žebříčku pracovní mortality jsou dřevorubci. Když srovnáme počet úmrtí s jejich celkovým počtem, skóre ukazuje 139: 100.000. V Bílém domě činí 8: 45.

William Henry Harrison, Zachary Taylor, Warren G. Harding zemřeli přirozenou smrtí. Už nebyli žádní mladíci, pravda, ale není sporu o tom, že břímě úřadu jejich zdravotnímu stavu nijak neprospívalo.

Abraham Lincoln, James Garfield, William McKinley a John F. Kennedy byli zavražděni. Čtyři muži ze čtyřiceti pěti. Not bad, not bad at all. Zde rovněž je superlativ na místě, neboť i v neutralizaci vůdců, jak se ve slušné společnosti říká politickým zabíječkám, jsou Spojené státy na předním místě.