Český Senát – myš, která řve?

Proč lze některé dnešní senátory, kteří se často sami pasují na jakési tribuny celého českého národa reprezentující jeho skutečné zájmy, považovat za myši, které řvou? Protože to jsou opravdu myši, zvolení pouze nepatrnou částí občanů navíc jen ve svém okrsku – při fatálně nízké účasti voličů v konečné fázi většinou jen necelými 10 procenty jejich hlasů. Ke svému suverénnímu vystupování tedy nemají potřebné morální právo. Pouze zneužívají svou senátorskou funkci, získanou možná jen díky hlasům svých rodin a kamarádů, kterým slíbili něco na oplátku.

Jeden senátorský kandidát ve východních Čechách před časem dokonce svým potenciálním voličům sliboval každému 1000 korun za jejich hlas, neboť si spočítal, že při vysokém senátorském platu a doprovodných prebendách, tyto „odměny“ bude moci snadno proplatit a ještě mu zbude. Protože vznikly obavy, že to může být trestný čin či nějaká provokace, do senátu se nedostal.

I když jsou senátní volby formálně platné, trvale velmi nízká účast v nich vypovídá o jejich neakceptaci drtivou většinou občanů, což vyvolává oprávněné otázky o smyslu senátu a jeho autoritě.

Nepřímo pak i o vážnosti mandátu senátorů. Vždyť například pro platnost pouhého občanského referenda je nutná minimální účast 35% lidí. Není tedy zhruba 15% účast voličů v senátních volbách – v závěru posledních v Teplicích dokonce jen něco málo přes 9% - velmi tristní? Nový senátor tam byl nakonec zvolen pouhými 5302 ze 100.834 oprávněných voličů a voličská hora tak opět porodila příslovečnou myš. Nevypadá to jako další vystavený pranýř senátu a nemělo by se s tím konečně již něco udělat?

Všimněme si, kteří z takto zrozených senátorů nejvíce řvou a kterým je i v médiích – zvláště pak v České televizi - dáván zjevně větší prostor než si zaslouží.

Jsou to zejména zhrzení neúspěšní prezidentští kandidáti Jiří Drahoš, Pavel Fišer a Marek Hilšer, nebo Jiří Dienstbier, Václav Hampl, Václav Láska, David Smoljak či Lukáš Wagenknecht.... Kromě J. Dienstbiera jsou všichni z Prahy, která se i v jiných směrech, mj. v zahraniční politice, považuje za jakýsi „pupek Česka“ a kašle na to, co si myslí a cítí ostatní část republiky.

K nim se pak v poslední době zvýšeným křikem přidal i současný předseda Senátu Miloš Vystrčil. Možná se chce ještě více zalíbit svým kolegům z Prahy, kteří zřejmě doufají, že Miloši Zemanovi by se mohlo podlomit zdraví, a pan Vystrčil by ho z titulu své funkce jako jejich loutka mohl alespoň na nějaký čas alespoň zčásti nahradit.

Oněch myší, které řvou, je na českém dvorku ale mnohem víc. Patří mezi ně i organizátoři Milionu chvilek Mikuláš Minář a Benjamin Roll, kterým se jejich výkřiky i za účasti spřízněných senátorů zatím vyplácejí, ale pokud se domnívají, že se jim podaří nějaká další „barevná“ nebo „textilní“ revoluce v Česku, budou – až splaskne jejich bublina, a ona splaskne - velmi zklamáni.

Také v jejich případě se ptejme, kdo že je na náš český dvorek vypustil? Nebyli to mj. „naši milí němečtí krajané“ (jak je s neskrývanou láskou nazývají někteří činitelé KDU-ČSL), kteří by rádi s jejich pomocí například prolomili či zrušili Benešovy dekrety?

Na myši, které zatím většinou jen řvou, bychom si měli již nyní dávat velký pozor a číst i mezi řádky, co a proč to vlastně říkají. A klást si otázku „Cui bono“, tj. opravdu ve prospěch Česka? Neboť se může stát, že malé myši mohou rychle mutovat ve velké potkany a krysy a z našeho národa a státu pak může zůstat jen ohryzaná kost.