Strach a soucit jako nástroje moderní války
Střízlivé zamyšlení nad pandemií ve čtyřech bodech
1.4.2020 Komentáře Témata: Úvahy, Covid teror 1384 slov
I.
Jednou mi někdo řekl, že doufá, že už nikdy nebude žádná velká válka, protože by asi byla poslední. Vize jaderné apokalypsy v duchu Einsteinovy představy o „čtvrté světové válce, která se povede klacky a kameny“ pronásleduje lidstvo po mnoho desetiletí a nasměrovala civilizační vývoj k prosazování mírových hodnot jako doktríny, o jejíž udržování se starají nesčetné mezinárodní organizace, média, školy, (některá) náboženství i kultura.
Vždycky jsem se divil tomu, jak může někdo opravdu uvěřit, že člověk, jenž je na světě miliony let (a z toho jen pár stovek tisíc ve své současné evoluční podobě tj. druhu Homo sapiens), bude schopen proměnit svoje vzorce chování v tak zanedbatelné době, na kterou může vliv i té nejvytrvalejší a nejživotnější doktríny reálně dosáhnout.
Nemusíme se opírat o rozsáhle vědomosti – každý ví, že muž byl po staletí válečníkem a ochranitelem a žena matkou a pečovatelkou o potomstvo. Poslední dekády se (zejména) západní svět snaží toto přirozené rozdělení rolí zpochybnit a v zájmu „rovnoprávnosti a tolerance“ vystupňovat aktivitu všech opor mírové doktríny do rozměrů, které často přesahují hranice absurdity, ale o tom už bylo napsáno mnohé a napsáno ještě bude.
Podstatné je, že člověk svoje přirozené vzorce chování nezmění; indoktrinace všeho druhu mohou odlidštit jedince nebo celou lidskou masu, ale v evolučním měřítku nemají žádný význam.
Dokud zůstane člověk člověkem, bude stále platit, že války byly a budou.
II.
Jelikož je současné světové dění předmětem mnoha divokých „konspiračních teorií“ a naopak za strany mocenských elit a jim povolných médií interpretováno jen jediným přípustným způsobem, zdržím se toho, abych si nárokoval právo na relevantnost vlastní interpretace (neboť kdo má přístup k relevantním faktům?) a plně připouštím, že onen „smrtící virus“ je dílem přírody. Věřme tomu.
Nicméně způsob, jakým ochromil chod většiny lidské civilizace, může být do budoucna nebezpečnou inspirací. Ilustruje způsob, jakým v 21. století lze vést válku.
K tomu, abychom pochopili její principy, nejdříve připomenu prapůvodní podstatu války: muž ji zpravidla vede ze dvou základních příčin – z potřeby ochránit svou rodinu či širší komunitu před nebezpečím nebo z potřeby posílit a upevnit její pozici. To první je obrana, to druhé útok. Ten, kdo je vůdcem komunity, dělá vše pro to, aby ji bránil, je-li napadena, pakliže naopak její moc a síla roste, je zcela přirozené, že touží po ještě větší moci, touží expandovat.
Tato základní fakta o válce většinou nějak vnímáme už jako děti. Vnímáme je ovšem v kontextu konvenčních válek vedených konvenčními zbraněmi (a zdá se být zjevné, že užití konvenčních zbraní bude mít v budoucnu užitek nanejvýš při řešení konfliktů lokálního významu). Globalizovaný svět nabízí pro získávání moci daleko efektivnější metody.
20. století (s masovým rozvojem demokratických myšlenek) proměnilo podobu pilířů moci i v rámci jednotlivých komunit; nejúčinnějším prostředkem k ovládání lidské masy se stalo umění manipulace a jejím nejspolehlivějším nástrojem média. A je-li takto postaven princip moci ve vztahu vůdce a komunity, proč by tomu mělo být jinak mezi jednotlivými vůdci při jejich vzájemném soupeření o ještě větší moc?
III.
Globální válečný konflikt může proběhnout rychleji, než si ho lidé stihnou všimnout:
stát či jiná mocenská skupina (jakožto zástupná jednotka komunity) vyrobí virus, jenž je schopen rychlého přenosu mezi lidmi. Zbytkem světa není dostatečně prozkoumán, nikdo (kromě těch, kdo ho vytvořili) na něj nemá léky ani vakcíny. Virus je nejdříve vypuštěn mezi lidi z vlastní komunity a ti začínají umírat. Následuje pokyn, aby všechny zpravodajské kanály šířily do světa hrozivé zprávy. Zavádí se příslušná opatření - zavírají se školy, obchody, izoluji se celá města (obzvláště důležité je medializovat intenzitu těchto opatření – a později klesajícími čísly počtu nakažených demonstrovat jejich účinnost).
Mezitím už se virus šíří po celém světě (i díky vhodnému načasování na období, kdy se lidé z místa nákazy každoročně oddávají hromadnému turismu). Vůdcové napadených zemí nemají příliš na vybranou. I ti hloupější z nich časem pochopí, že médii vyvolávaná panika je pro jejich obyvatele ještě ničivější nákazou než samotný virus. A tak dříve či později musí postupovat podle předepsaného scénáře a rovněž vyhlašovat karantény a pozastavit chod společnosti. Jejich lidé chtějí iluzi bezpečí, chtějí mít pocit, že je jejich vůdci chrání a ochromeni strachem vděčně přijímají drakonická opatření na minimalizaci vzájemného kontaktu. Virus se stává mistrovskou psychologickou zbraní – nezpůsobuje genocidy (většina jeho obětí jsou lidé vysokého věku či lidé s oslabenou imunitou), ale přece jen je o něco agresivnější než běžná virová onemocnění a v konfrontaci s lidským strachem si žádný „humanistický“ vůdce nemůže dovolit jeho podcenění. Jestliže média byla dosud jeho nástroji moci, rázem je on sám loutkou ve hře, kterou už nerežíruje a jejíž pointu (ekonomickou krizi) může jen stěží odvrátit.
Vůdce se tak stává obětí všech lží, které ho do jeho pozice vynesly - na životech obyvatel mu nikdy příliš nezáleželo a celou dobu ví, o co se zde hraje – ale může snad říct nahlas pravdu? V demokracii?
IV.
Materiální bohatství může mít v dnešním světě neviditelnou podobu – není zhmotněno vozy naloženými zlatem ani penězi v jejich hmatatelné podobě. To, co by dříve neuniklo oku prostého člověka, se dnes ztrácí ve virtuálním prostoru. Ekonomickou moc demonstruje jen několik odosobněných čísel na monitorech. Jestliže v dřívějších dobách rostla válečníkova sláva s množstvím pobitých nepřátel, pro populaci vychovanou mírovými doktrínami je taková mentalita nepřijatelná. Dnešní vůdcové nechtějí a ani nepotřebují zabíjet k tomu, aby mohli mocensky expandovat; jejich zájmem není komunitu nepřítele rozbít, ale pouze získat pro sebe část jejich výnosů. Proto hlavními cíli moderních válek nebudou samotná geografická území nepřítele, ale území virtuální – zvítězí ten, kdo získá největší podíl na trzích.
Tak se i samotná válka stává válkou běžnému oku neviditelnou a tato neviditelnost je pro útočící stranu hlavním trumfem. Vůdcové napadených komunit totiž nemají důkaz o tom, že byli napadeni, a bez důkazu musí akceptovat verzi světové pandemie vyvolané „vyšší mocí“, tj. přírodou. Jejich vlastní úsudek je v dané situaci zcela bezvýznamný; jsou nuceni udržovat morálku obyvatelstva a zabránit ještě větší panice i za cenu zruinování vlastní země (paradoxně se v největší výhodě ocitají ty nejvíce autoritářské režimy, neboť mohou skutečná čísla nakažených i mrtvých alespoň do jisté míry tajit).
Dochází tak k přesnému opaku standardního válečného vzorce – napadená komunita nejen že se nebrání - i za cenu ztrát na životech – ale naopak bezmocně přihlíží vlastnímu kolapsu právě proto, aby jakékoliv ztráty na životech minimalizovala (a uklidnila veřejné mínění). Všechny dlouho pečlivě budované „humanistické“ hodnoty se obracejí proti ní. Obyvatelé, navyklí na pohodlný a bezpečný život, jsou paralyzování iracionálním strachem z neznámého. Takřka celodenní kontakt s médii všeobecnou atmosféru strachu ještě posiluje. Jednotlivec má strach, aby to nebyl právě on, kdo onemocní, a zároveň ho pohlcuje soucit s těmi, kdo již onemocněli nebo dokonce zemřeli. Soucítí, protože si sám sebe s hrůzou představuje na jejich místě. Všeobecnou jednotu a „morálku“ pak prostřednictvím televize a internetu utužují rovněž populární umělci (kdo jiný je taky tak ohebný, aby se ihned zorientoval a využil situace ve svůj prospěch?). A tak v lepším případě hrají zdarma v rouškách své slizké písně on-line, v horším případě využívají situace rovnou k profitování z „tematických“ reklam.
Strach a soucit jednotlivce se stává sdíleným, kolektivním pocitem ovládané masy – jednotlivec se nechává masou pohltit ještě ochotněji než jindy, protože cítí, že podělí-li se v těžké situaci o svůj strach a soucit, uleví se mu alespoň zčásti od obojího a bude mít větší šanci přečkat celé dění bez úhony.
Nejabsurdnějším výsledkem této podívané pak bude konečné sčítání lidských ztrát – drtivá většina zemí vykáže nižší počet úmrtí na virová onemocnění než v kterémkoliv běžném roce.
Válka je u konce.
Ekonomické ztráty přijdou zahojit noví investoři.
A jejich vůdcové si budou mnout ruce a radovat se z toho, jak zase jednou humanismus zvítězil nad člověkem.
Závěrem
Jak bylo řečeno výše, nepřeji si – přes všechny neskrývané paralely – hledat v těchto úvahách ten „pravý“ klíč k pochopení současných světových událostí (jaké bylo jejich pozadí se – možná – dozvíme až s odstupem let). Chci pouze formou spekulace poukázat na možnost využití médií jako prostředku ohlupování lidských mas pro mocenské cíle globálního významu (způsobem a rozsahem překračující vše dosud poznané). A také na naivitu a bezbrannost těch, kdo někdy uvěřili v možnost světového míru. Právě oni mohou být těmi nejposlušnějšími vojáky velkých válek.