Co spočívá na dně vědomí Zdeňka Svěráka?

Nevyhnete se při tom ani tomu, abyste se nad autorem tak podivuhodného díla nezamysleli. Vystupuje z něj nikoli jen jako někdo s osobitě humorným viděním světa a života, ale též jako člověk, jevící se jako moudrý a přemýšlivý. Takový, který umí rozeznat dobro od zla, faleš od pravdy a soucit od necitelnosti.

Vždyťi takovéto problémy a otázky jeho dílo obsahuje, autor se jim nevyhýbá a ze své tvorby vystupuje jako jejich spravedlivý soudce.

A právě tady je záhada, která mě k napsání této stati přiměla. Zdeněk Svěrák je totiž též postava politická, která se otevřeně hlásí k pražské kavárně a tedy k lidem, jako jsou Kalousek, Schwarzenberg, Herman, Štětina, Drahoš, Vystrčil, Bělobrádek, Fišer, Fiala a Bartošek, což všechno jsou též příslušníci nejen národního, ale i celosvětového politického směru, který sám sebe označuje nikoli už jen za demokracii, ale za demokracii liberální. Což znamená demokraci, kterou právě proto, že je liberální, mohou její vyznavači liberálně (čili svobodně), ohýbat tak, jak se jim hodí.V níž platí, že co je pro ně výhodné, je výhodné považovat též za mravné a spravedlivé. Že je spravedlivé, protože pro ně výhodné, považovat za poctivé odtržení Kosova od Srbska, ale nepoctivé je, když si dle své platné a nikým nezpochybňované ústavy odhlasují obyvatelé Krymu připojení ke své staré ruské vlasti (kteréžto hlasování krymská ústava výslovně umožňuje). Že agresivní je Irán, který ve své historii ještě nikoho nenapadl, ale mírové jsou Spojené státy, které jen od konce poslední světové války intervenovaly ve 34 zemích světa a zabily v nich 20 až 25 milionů lidí. Že je normální, když Madelaine Albrightová ve funkci americké ministryně zahraničí prohlásí, že Rusko má až přiliš mnoho nerostného bohatství, což prý není spravedlivé, a pak myšlenku, jež jí k tomuto výroku vedla, objasní dalším výrokem o tom, že Rusko má nerostné bohatství příliš velké na to, aby patřilo jen jedné zemi.

Dovede si někdo představit, že by zálusk na cizí, jež z těch výroků už žádná moc nevytrhne, byla řečena naopak? To znamená, že by je vyřkl třeba Lavrov se žadostivým pohledem upřeným na texaskou ropu?

Ale odstupme od zahraničních problémů i otázky, jak na ně asi pohlíží Zdeněk Svěrák (i když seznámit se s tím pohledem by bez zajímavosti nebylo), a vraťme se domů.

Občanstvo republiky je dnes, jak známo, rozděleno do dvou přibližně stejně početných táborů občanů, odpovídajících zhruba těm, kteří buď volili nebo nevolili Miloše Zemana prezidentem. Tábor první si označme jako nekavárníky, a ten druhý jako pražské kavárníky. Už jsme si řekli, že oba ty tábory jsou zhruba stejně početné, možná, že nekavárníci jsou (vzhledem k Zemanově vítězství v prezidentské volbě), o něco málo početnější, ale kavalírsky se shodněme, že si rovny jsou, a přidejme si k tomu i ponaučení, že nejpostatnějším znakem demokracie (což snad stále ještě platí i pro demokracii liberální), je, že v demokracii jsou si všichni občané rovni a – rovny by si tedy měly být i ony dva stejně početné domácí tábory, tedy nekavárníci a kavárníci pražští.

Ale ony si rovny nejsou, a nejsou si rovny nejen poněkud nebo částečně, ale ony si nejsou rovny vůbec. A jsou si takto ostře nerovny v oblasti, která je pro tzv. volnou soutěž politických sil zásadní a nejrozhodnější.

Nejsou si rovny v přístupu k médiím. Kteroužto nerovností se volná soutěž politických sil a směrů, ve kterou demokracie vždy vkládala svoji naději největší, pokřivuje, přestává být rovnou i spravedlivou a vcelku mění demokracii v její karikaturu.

Kdo to zavinil? Lidé s mnoha penězi: Sorosové, Rotshildové a další členové jednoho procenta lidstva, vlastnící polovinu bohatství matky Země a proto přesvědčeni o tom, že je jejich právem určovat její běh. A povinností pomáhat všem názorově blízkým (tzn. lít jim peníze), kteří jsou ochotni jim s organizováním tohoto běhu pomoci.

Tak se stalo, že dobře 95 procent našich oficiálních tiskových, televizních a rozhlasových médií pracuje dnes ve službách pražských kavárníků, zatímco nekavárníkům, jejichž kapsy přízní Sorosů a Rotshildů nenabobtnaly, nezbylo než uchýlit se do podzemí internetu. Kde pracují bez nároku na odměnu a jen pro věc, kterou pro sebe považují za povinnost.

Politickým důsledkem takovéhoto uspořádání samozřejmě je, že pražští kavárníci mají prostřednictvím svých spřátelených médií mnohonásobně větší možnosti ovlivňovat myšlení a názory lidí u nás, zatímco důsledkem sociálním, dotýkajícícím se především lidí zaměstnaných v médiích, je ten, že ti z médií, pracující ve službách pražských kavárníků, berou slušné a někdy až pohádkové platy, kdežto ti z médií podzemních internetových nedostávají nic. Což samozřejmě znamená, že tady psaní zaměstnáním být nemůže a pro nekavárníky se píše výhradně jen vedle jiných zaměstnání, ve volném čase, po večerech atd.

Což je místo, u něhož bych se rád zastavil a zeptal se Zdeňka Svěráka do jaké míry se mu zdá takovýto křiklavý rozdíl v publicistických možnostech obou táborů, který by se dal přirovnat k souboji tanků s lučišníky, férový, spravedlivý a demokratický. Jak pomáhá myšlence o rovných možnostech lidí a jejich skupin a jak dopomáhá k tomu, aby se do dění politického zapojovali i lidé mladí, bez čehož nemůže demokracie plnohodnotně žít?

Vzpomínám v té souvislosti na svá mladá léta z doby těsně po válce. Bylo nás asi pět nebo šest (byl mezi námi i Milan Šimečka, pozdější známý to disident a vedoucí poradců prezidenta Havla), kteří jsme se po cestě ze školy stavovali v nově otevřené čítárně novin a časopisů, nacházející se vedle bohumínského kina Orfeum. A táhla nás tam hlavně tehdejší polemika mezi komunistou Gustavem Barešem a národním socialistou Ferdinandem Peroutkou. Bareš psal do Tvorby a Peroutka mu, tuším že v Zítřku, odpovídal. Jiskřil v té polemice vtip, duch, logická i méně logická argumentace, kterou soupeř samozřejmě okamžitě napadl a potřel, a když na tu četbu a následnou naší rozhorlenou debatu o ní vzpomínám, byla to též tahle polemika, která z nás už tehdy udělala lidi politické.

A dovoluji si i na tomto místě zeptat se Zdeňka Svěráka. Co asi má z našich mladých udělat lidi politické dnes? Snad to, že všechny naše noviny a časopisy mluví stejně? Že stejně mluví všechny televizní stanice a všechny stanice a pořady rozhlasové? A že ten hlas, kterým mluví, je vždycky jen pražskokavárenský a nikdy žádný jiný? To na takovémto úhoru má vzejít budoucí generace politiků vyspělých, bystrých, chápavých, čili takových, kterých si lidé budou vážit, a nikoli jimi pohrdat, jak je tomu často dnes?

Vždyť bez polemiky a diskuze demokracie žít nemůže. Ty ji dávají život, a jedině z diskuze, jak nás učil T.G. Masaryk, mohou vzejít dobré výsledky. Bez diskuze bude naše demokracie dál strádat, až sejde docela a na celém světě, protože taková je zřejmě vůle onoho jednoho procenta. A jak se zdá, pražskou kavárnu takový vývoj ani nerozčiluje, ani nevzrušuje, nejde-li jí dokonce k duhu.

Zdeněk Svěrák se k pražské kavárně hlásí, a mi, obdivovateli jeho absurdního humoru, se to jeví absurdnější, než jakákoli jiná absurdita z jeho díla.

Jak se to mohlo stát? To i v nejhlubší komůrce svého vědomí si je jist tím, že stojí na spravedlivé straně?