Atomovka na Trumpa

Rozhovor nezačínal dobře. Nechtěl jsem Jacka naštvat, protože jsem ho potřeboval pumpnout o názor, proč elita demokratické strany kandiduje politiky, které Trump smlsne jako malinu. Teda za předpokladu, že koronavirus neudělá z ekonomiky paseku a že demokratům se nepodaří hodit to Donaldovi na hrb.

„Úplně s tebou souhlasím,“ pravil jsem smířlivě. „Ty jsi správně viděl  touhle dobou před čtyřmi roky, že vyhraje Trump, když všichni ostatní vsázeli na Hillary.“

S lichotkami sice nešetřím, ale tohle byla pravda. Jackova pověst a autorita na K Street, kde měl kancelář každý lobbyista, který ve Washingtonu něco znamená, od té památné předpovědi vzrostla jako atomový hřib.

„Vím, že tvůj čas je vzácný, „ pokračoval jsem v lísavém tónu, „proto zjednoduším svoji otázku: Vyhraje nebo ne?

„Jestli myslíš Trumpa, tak ne, i když asi jenom o fous.“

„Ježíšmarjá, a kdo ho pobije? Bernie Sanders?“ řekl jsem zkusmo. „ Že by utáhl lidi na státní zdravotní péči, odpustkách studentských dluhů a vysokoškolském vzdělání zdarma. Takové socialistické výstřelky v Americe přece neprojdou. Umíš si představit, co by dělaly zdravotní pojišťovny? Ubily by ho miliardami. A jak by vyváděly banky, co vydělávají na úrocích nesplatitelných půjček!“

„Zapomínáš na to hlavní,“ řekl Jack. „Není z party kluků, co spolu mluví, jak říkali v Bronxu Taliáni než je vystrnadila ruská mafie. Myslím tím partu elity demokratické partaje, kterou vytvořili Clinton a Obama, když během šestnácti let vlády najmenovali do všech vysokých státních funkcí svoje lidi. Pro ně Bernie je existenciální hrozba jako byl Trump. S ním vůbec nepočítali, spoléhali na Hillary, ale zvládli ho. Nic z toho, co Trump sliboval…že skončí války, že vysuší washingtonskou bažinu, že zlepší vztahy s Ruskem…nic mu nedovolili. Tihle kluci, co spolu mluví, nedopustí, aby měli stejný průšvih se Sandersem a jeho socialismem. Zato Bidena se bát nemusí. Ví na něj hodně a on ví na každého něco. To je základ politického partnerství.“

„Chceš říct, že pánbůh je ranil slepotou a že vsadí na Bindena? Na to, že s ostudou propadl v presidentských primárkách v roce 2008 kvůli plagiátu diplomové práce si už nikdo nevzpomene, ale, co udělal na Ukrajině, mu neprojde!“ (Vracečka: V roce 2014 Obamova vláda financovala na Ukrajině puč, kterým svrhla demokraticky zvoleného presidenta, protože flirtoval s Ruskem a na jeho místo se dostal vstřícnější Petro Porošenko, oligarcha a čokoládový magnát. Dohledem nad ukrajinskou kolonií byl pověřen bývalý vicepresident Joe Binden. Když jeho syna Huntera propustili z válečného námořnictva, protože bral drogy, našel mu místo v Kyjevě v olejářské firmě Burisma, s níž ho pojily obchodní a politické zájmy. Patřila ukrajinskému oligarchovi Igoru Kolomojskému, který zaplatil Hunterovi tři miliony dolarů za prokázané úsluhy, jmenovitě za diskrétní přesuny úplatků tatíčkovi. Když se o Kolomojského a oba Bindeny začal zajímat prokurátor, Joe přiletěl na otočku do Kyjeva, aby zakročil. Dle videozáznamu, pořízeného na jednání Atlantického výboru, kde se svým státnickým činem vychloubal, poručil ukrajinskému presidentovi, aby šťouravého prokurátora buď propustil, anebo zapomněl na americkou záruční půjčku ve výši jedné miliardy dolarů. Podíval jsem se na něj, říká na videu, které dovolil natočit v přesvědčení, že je nad zákonem, a řekl jsem, že za šest hodin odlítám a jestli toho prokurátora nevyměníte, nedostanete žádné peníze. Nuže, ten psí syn (smích) dostal kopačky. Dali na jeho místo někoho jiného, co byl OK.) „Jestli tohle nebylo zneužitím moci, co to jiného to mohlo být? Vydírání?!“, zvolal jsem. „Trumpovi postačí dát to video na obrazovku a bude vyřízen!“

„Víš, kolik Američanů má ponětí, že nějaká Ukrajina existuje?,“ usmál se Jack. „Většině může být ukradená. Jsou to stejně komunisti, řeknou jiní, a Joe udělal správně, když jim ukázal, kdo je tady pánem. Ba ne, když mu Trump dá nakládačku, bude to něco, čím ho zesměšní.“

„To není těžké, je dementní.“

„Ne tak docela.“

„Bude to jen horší a horší.“

„Bude. Ale na tom spočívá geniální plán, který vymyslel Bill Clinton.“ Jack se odmlčel, aby se potěšil pohledem na mé vyvalené oči a otevřená, oněmělá ústa. „ Bill je politický Einstein, to mu nikdo neupře. Když on řekne, že bez ženské podpory Joe nemá proti Trumpovi šanci, je to písmo svaté. Co se na jeho plánu vedení volebního výboru Demokratické strany taky moc líbilo, byla gentlemanská dohoda s Joem, že nejpozději do roku a do dne po zvolení se vzdá úřadu ze zdravotních důvodů, což nikoho nepřekvapí, a předá vládu viceprezidentce. Když ale Bill vyslovil její jméno, všichni ztvrdli a zavládlo hrobové ticho. Potom někdo řekl, Bille, my všichni víme, jak Hillary chybí Bílý dům a že jí chceš udělat radost. Je to hodná žena, strašně moc ti odpustila, nejen Moniku a ty Epsteinovy holčičky, jenomže je tu její věk, my nemůžeme postavit vedle sebe dva, hm, řekněme postarší kandidáty, jak bychom vypadali, jako partaj penzistů? Máte s Hillary pěkný podnik, ta vaše nadace vám dobře vynáší, bylo by to OK, kdyby ty peníze byly OK. Ale kdyby Hillary kandidovala, někdo by určitě začal šťourat do toho, jak a za kolik jste s Hillary pomohli ruskému Rosatomu získat padesát jedna procent americké společnosti Uran One? Co budeme chodit kolem horké kaše, řekl jiný. Hillary netáhne, Hillary odrazuje, to ukazují všechny průzkumy. Máš dobrý nápad, Bille, ale špatné řešení. Co nám nabízíš proti Trumpovi je Těžká Berta a my na něho potřebujeme atomovku. V tom do někoho vstoupil duch svatý a zvolal: To chce Michelle Obamovou!“

„Božíčku, to by ale byl hvězdný tým,“ vydechl jsem.

„Dnešní politika se hraje ve dvou tóninách, emocích a identitě. Když v ní chceš uspět, musíš patřit k nějaké super aktivní nátlakové skupině nebo vlivné menšině,“ poučil mě Jack. „ Podívej se na Evropu. Tradiční strany předkládají lidem stále nová neřešení neprůchodných systémových problémů a ztrácí voliče, zatímco pofiderní hnutí financované pofiderními magnáty jim hodí flákotu emocí a utáhnou na ní lidi jako na vařené nudli. Je to pořád stejný, jako když Židé křičeli Piláte, vydej nám Babiše…“

„Ježíše,“ opravil jsem Jacka.

„To je fuk, omen nomen. Musíš uznat, že Joe žádné emoce nevzbuzuje. Leda, že by ho některým lidem přišlo líto, že i když je už letitý a chorý, musí se pořád živit druhým nejstarším řemeslem na světě. A teď vedle něho postav Michelle. Všichni Američané ji milují. Zvolili jí za nejoblíbenější ženu v celé zemi. Vystudovala osmiletou univerzitu vysoké politiky v Bílém domě. Je chytrá, milá, emotivní, charismatická, má barvu kůže, která ji řadí k identitární skupině s velkou budoucností, když uvážíš, že Afroameričané a Hispánci už brzy počtem předběhnou potomky z Mayflower a evropských přistěhovalců….“

„Dobře se to poslouchá,“, přerušil jsem jeho tirádu, „máš dvěstěprocentní pravdu, Jacku, ale má to jednu obrovskou vadu. Michelle kandidovat nechce. Říká to na potkání každému, kdo se jí zeptá.“

Jack na mě vrhnul soucitný pohled, který zcela jasně říkal, co si o mě myslí. Ale vyslovil to nahlas velmi uhlazeně.

„Zjišťuji, že nemáš žádný zdání o životě, když ani nevíš, jaký je rozdíl mezi politikem a dámou, neboť to jest, oč tu běží,“ řekl a položil ruce na kulaté bříško. „Když politik řekne ano, myslí možná, když řekne možná, myslí ne, když řekne ne, není politik. Kdy dáma řekne ne, myslí možná, když řekne možná, myslí ano, když řekne ano, není dáma.“

Na Jackově buclatém obličeji zarámovaném obarvenými černými vlasy a obočím, se objevil shovívavý úsměv plný nebeského klidu a blahovolnosti, který pravil, odejdi, synu můj, v pokoji a rozpomeň se na má slova.