Putin zachránil Erdogana před sebou samým

Putin řekl:

„Na začátku našeho setkání bych chtěl ještě jednou vyjádřit upřímnou soustrast nad smrtí vašich vojáků v Sýrii. Bohužel, jak jsem vám již řekl během našeho telefonního hovoru, nikdo, včetně syrských vojsk, neznal místo, kde se nacházejí.“

Tímto způsobem řekl skutečný světový vůdce regionálnímu vůdci do očí, aby upustil od nasazení svých vojáků coby stoupenců džihádu - inkognito, uprostřed napjatého divadla války.

Osobní jednání mezi Putinem a Erdoganem, kterého se mohli zúčastnit pouze tlumočníci, trvalo tři hodiny, poté se během následující hodiny účastnily diskuse jednotlivé delegace. Na závěr to bylo všechno na Putinovi, který to vyřešil elegantním způsobem, aby si Erdogan zachoval tvář - formou, jak jinak, ​​ještě dalším příměřím v Idlibu, které začalo ve čtvrtek o půlnoci, a text byl napsán v turečtině, ruštině a angličtině - “všechny texty mají stejnou právní platnost“.

Kromě toho začne od 15. března na dálnici M4 fungovat společná turecko-ruská hlídka - což znamená, že se tohoto místa již nebudou moci znovu zmocnit členové nekonečně se proměňující Al-Káidy v Sýrii.

Pokud vám to všechno připadá jako déjà vu, je to proto, že tomu tak je. Pouze na několika málo oficiálních fotografiích ze schůzky z Moskvy jsou zřetelně zachyceni ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a ministr obrany Sergej Šojgu - další dvě významné osobnosti, které byly v místnosti přítomny kromě obou prezidentů. Bezprostředně po Putinovi museli postavit Erdogana do latě i Lavrov a Šojgu. To stačilo: teď se prosím začni chovat slušně - jinak budeš čelit přímým následkům.

Druhý Atatürk (tj. turecký vojevůdce, první prezident Turecka, pozn. překl.)

Předvídatelný rys nového příměří je, že Moskva a Ankara - které jsou společně s Teheránem součástí mírového procesu v Astaně - jsou i nadále zavázány k zachování „územní celistvosti a svrchovanosti“ Sýrie. Ale opět je nutno říci, že neexistuje žádná záruka, že se tomu Erdogan podřídí.

Je důležité shrnout si základy. Turecko je hluboko ve finanční krizi. Ankara potřebuje hotovost - nutně. Lira se hroutí. Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prohrává volby. Bývalý předseda vlády a vůdce strany Ahmet Davutoglu - který vytvořil pojem neo-otomanismus - odešel ze strany a buduje si svou vlastní politickou niku. AKP se utápí ve vnitřní krizi.

Erdoganovou reakcí bylo pokračovat v útoku. Tím si znovu obnovil svou pověst. Zkombinujte Idlib s jeho námořními ambicemi kolem Kypru a vyděračský nátlak na EU formou zaplnění řeckého ostrova Lesbos uprchlíky, a máte Erdoganův typický rys modus operandi, rozjetý na plné obrátky.

Teoreticky nové příměří donutí Erdogana, aby se konečně zřekl těch mnoha metastáz al-Nusrá/ISIS - to, co Západ nazývá „umírněnými rebely“, které řádně vyzbrojuje Ankara. Tohle je pro Moskvu naprosto červená čára - a také pro Damašek. Pro džihádisty nezbude žádné území. Zatímco Irák, to je jiný příběh: ISIS se stále skrývá v okolí Kirkúku a Mosulu.

Žádný fanatický nadšenec NATO to nikdy nepřizná, ale bylo to opět Rusko, kdo právě zabránil hrozbě „muslimské invaze“ do Evropy, o níž mluvil Erdogan. V prvé řadě nikdy nešlo o žádnou invazi, pouze o pár tisícovek ekonomických migrantů z Afghánistánu, Pákistánu a Sahelu, nikoli ze Sýrie. Na hranici s EU není žádný „milion“ syrských uprchlíků.

EU však bude svým příslovečným způsobem naříkat. Brusel a většina hlavních měst v EU stále nepochopily, že Bašár Asad celou dobu bojuje proti al-Nusrá/ISIS. Jednoduše nechápou korelaci jednotek v terénu. Jejich záložní pozice je vždy jako poškrábané CD „evropských hodnot“. Není divu, že EU je druhořadým aktérem v celé syrské tragédii.

Když jsem se pokoušel propojit motivace chána Erdogana s dějinami Turecka a říšemi stepí, získal jsem vynikající zpětnou vazbu od progresivních tureckých analytiků,

Jejich argumentem je v podstatě to, že Erdogan je internacionalista, ale pouze z islámského hlediska. Od roku 2000 se mu daří vytvářet ovzduší, popírající starověké turecké nacionalistické motivy. Skutečně uplatňuje „tureckost“, ale jak zdůraznil jeden analytik, „on nemá nic společného se starými Turky. On je Ikhwan. Nezáleží mu ani na Kurdech, protože to nejsou jeho ʿdobří islamistéʾ“.

Jiný analytik poukázal na to, že „být ʿtureckýʾ v moderním Turecku se netýká rasy, protože většina tureckých obyvatel jsou Anatolci, smíšená populace.“

V kostce lze říci, že to, na čem Erdoganovi záleží, je Idlib, Aleppo, Damašek, Mekka, a ne jihozápadní Asie nebo střední Asie. Chce být „druhým Atatürkem“. Avšak nikdo kromě islamistů ho takto nevidí - a „někdy kvůli tomu projevuje svůj hněv. Jeho jediným cílem je porazit Atatürka a vytvořit islámský opak Atatürka.“ A vytvoření tohoto anti-Atatürka dosáhne prostřednictvím neo-otomanismu.

Nezávislý historik Dr. Can Erimtan, s nímž jsem měl to potěšení se setkat, když ještě žil v Istanbulu (nyní je ve vlastním exilu), předkládá rozsáhlé euroasianistické pozadí pro Erdoganovy sny. Nu, Vladimir Putin právě druhému Atatürkovi nabídl nějaký oddechový čas. Nyní se sází na to, zda bude nové příměří metastázovat do pohřební hranice.