Zakrývání katastrofální války v Libyi, kterou má na svědomí Západ

Libye je arénou svárů od té doby, co Spojené státy a jejich spojenec NATO pomohli povstalcům svrhnout režim Muammara Kaddáfího v roce 2011. Avšak ze zprávy OSN vyplývá, že situace se za poslední rok výrazně zhoršila. Na jaře roku 2019 zahájila libyjská národní armáda (LNA) se sídlem v Benghází, v jejímž čele stojí bývalý agent CIA polní maršál Chalífa Haftar (někdy se píše jako Hifter), vojenskou ofenzívu proti Vládě národní dohody (GNA) v Tripolisu, kterou uznala organizace OSN. Zpočátku se zdálo, že Haftarův útok bude mít úspěch, ale brzy se to změnilo a následovala zatracená patová situace.

Libyjský konflikt se stále více stává zástupnou válkou, zahrnující mocnosti Středního východu a Rusko. Haftar dostává zbraně, finanční prostředky a jinou podporu z několika zemí, zejména z Egypta a Spojených arabských emirátů. Vláda národní dohody (GNA) kromě diplomatické a finanční podpory, kterou dostává od Spojených států a většiny západních vlád, má stále silnější podporu Turecka. Začátkem měsíce Ankara značně zintenzivnila svou angažovanost, když turecký parlament schválil rozmístění tureckých sil v Libyi. Ruští žoldnéři tam již bojují v zájmu Haftara.

V sázce je něco mnohem většího, než jen obyčejný boj o politickou moc. Libye má největší zásoby ropy a zemního plynu v Africe, které se pohybují v řádu desítek miliard dolarů. Jak libyjská národní armáda (LNA), tak Vláda národní dohody (GNA) se snaží ovládat situaci a použít tuto ropu jako zbraň proti opačné straně.

Americká taktika se zdá být zmatená a rozpolcená. Washington stále uznává GNA jako „legitimní“ vládu Libye, zatímco Trumpova administrativa vysílá smíšené signály. Po telefonním hovoru mezi Trumpem a Haftarem v dubnu 2019 se zdálo, že USA bezvýhradně podporují ofenzívu LNA proti Tripolisu. Nedávno však američtí představitelé vyzvali Haftara, aby zastavil tuto ofenzívu. A přesto, když došlo k přerušení mírových rozhovorů mezi GNA a LNA, administrativa poslala amerického velvyslance Richarda Norlanda do Libye, aby se setkal s Haftarem dokonce ještě před kontaktováním režimu v Tripolisu, který USA oficiálně uznávají.

Není pochyb o tom, že současná Libye je v chaosu. Nicméně západní tisk se opět snaží vykreslit složitý zahraniční konflikt jako boj mezi dobrem a zlem.

Novináři zesilují svůj odpor vůči Haftarovi a označují ho za kriminálníka. Deník Guardian varoval, že odporné násilí v Libyi bude pokračovat tak dlouho, dokud cizí vlády budou podporovat Haftara. (Vnější vměšování jménem vlády GNA a jejích spojenců, často islamistických milic, zjevně nemá podobný účinek.) Zdá se, že deník New York Times se ujal vedení v rámci mediální kampaně, zaměřené na zdiskreditování Haftara. Během několika posledních týdnů se v deníku Times objevilo několik nápadných článků, které upozorňují na jeho autoritářství a brutalitu.

Jedna věc, které se však většina členů mediálního establishmentu zemí Západu stále vyhýbá, je vysvětlit, jak současný chaos v Libyi začal – a v neposlední řadě, kdo je za tuto tragédii zodpovědný. Takováto pohodlná ztráta paměti se stala dlouhodobým vzorcem.

Koncem roku 2017 západní reportéři opožděně zjistili, že rysem „osvobozené“ Libye (po zavraždění Kaddáfího) se stal obchod s otroky, kterými jsou zajatí černí Afričané. Šokující článek Bena Nortona, analytika, píšícího pro web Poctivost a přesnost v žurnalistice (FAIR.org), dokumentuje přetrvávající ochotu mainstreamových médií minimalizovat odpovědnost USA a NATO. Konkrétně jde o to, že západní novináři do značné míry ignorovali spojitost mezi válkou a obnovením obchodování s otroky. „Americká a britská média procitla do ponuré reality v Libyi, kde jsou afričtí uprchlíci prodáváni na venkovních trzích s otroky,“ uvedl Norton. „Avšak zprávy mnoha korporátních médií bagatelizují či dokonce ignorují jeden zásadní detail v rámci celého tohoto skandálu: roli, jakou sehrála Severoatlantická aliance při zavedení otroctví v tomto severoafrickém národě.“

Aliance NATO podporovala řadu povstaleckých skupin v Libyi, a jak Norton poznamenal, „mnohé z nich ovládali islamističtí extremisté a převládaly v nich násilné rasistické názory.“ Novináři však „do značné míry zapomněli na klíčovou roli, jakou sehrála aliance NATO při zničení libyjské vlády, destabilizace země a umožnění obchodu s lidmi“. Kromě toho dokonce i těch několik málo článků, které uznávají spoluvinu aliance NATO, „nejde ani o krok dále, a podrobně líčí dobře zdokumentovaný, násilný rasismus libyjských povstalců, podporovaných aliancí NATO, kteří zavedli otroctví po etnické čistce a spáchání brutálních zločinů proti černým Libyjcům.“

Norton si vybral zprávu CNN z roku 2017 a podrobil ji kritice. Poznamenal, že navzdory okázalým multimediálním prvkům „něco chybí: Zpráva o 1 000 slovech se nezmiňuje o NATO, ani o válce v roce 2011, která zničila libyjskou vládu a svrhla Muammara Kaddáfího, ani o jakémkoli historickém a politickém kontextu.“ Ke stejnému opomenutí došlo i v řadě navazujících zpráv CNN o obchodování s lidmi v Libyi, a v mnoha dalších zprávách v médiích.

Nedávné zprávy o nestabilitě a represích v Libyi ukazují něco podobného - touhu vyhnout se diskusím o ničivém dopadu politiky NATO. Jinak vynikající, podrobný článek z 20. února 2020 v deníku New York Times, který dokumentoval utlačování Haftarových jednotek, věnoval pouze jedinou větu úloze NATO: „[Libye] se zmítá v nepokojích od Arabského jara a intervence NATO, kdy byl před devíti lety svržen plukovník Kaddáfí.“ A to byla jediná zmínka v článku, který měl téměř 2 000 slov.

Jelikož se novináři podílejí na této konspiraci mlčení, vyhýbají se své povinnosti fungovat jako přísný dozor a upozorňovat veřejnost na neschopnost a pochybení vlád. Ať už byly důvody a cíle Obamovy administrativy pro zahájení vojenské intervence v souvislosti se svržením Kaddáfího jakékoliv, výsledky jsou nesporně katastrofální. Přesto však ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která působila v Obamově vládě, a klíčoví poradci, jako Susan Riceová a Samantha Powerová, stále odmítají uznat své chyby nebo se omluvit trpícímu libyjskému národu. Je na čase, aby sdělovací prostředky tomu přestaly napomáhat, a aby již nepodporovaly vyhýbání se zodpovědnosti. Zprávy o současném chaosu v Libyi musí poskytovat jasný obraz tohoto ostudného historického kontextu.