Atomy pro mír vs. Atomy pro válku: Jediné řešení pro íránsko-americké vztahy

Kecy. Jak uvidíme dále, nejen, že íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Sajjid Alí Chameneí v roce 2003 vydal fatwu (právní stanovisko), že jaderné zbraně jsou podle islámského práva zakázány, ale íránští vůdci se již před více než 70 lety dožadovali potřeby přechodu na novou a lepší formu energie, aby unikli geopolitickému omezování ropné politiky… ironicky za pomoci USA!

Prezident Dwight D. Eisenhower přednesl 8. prosince 1953 na půdě OSN projev, který se stal známý pod názvem Atomy pro mír (Atoms for Peace).

Jako politický vůdce byl Eisenhower špatný, ale tento projev zajistil užitečný přechod od logiky nevyhratelné studené války, zaměřené na vzájemné zničení, která oficiálně začala tím, že Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu v roce 1949. Spojené státy se samy potácely v osmiletém vnitřním převratu, který začal v roce 1945 kvůli anglo-americkému deep state, jenž ve velkém zbavil americkou inteligenci skutečných patriotů během „honu na čarodějnice“, řízeném FBI (během období „Red Scare“, tj. „strach z rudých komunistů“), a kdy poté došlo v roce 1947 ke vzniku CIA. S pomocí nadaných sociopatů, které řídili bratři Dullesové, deep state zvrátil americkou zahraniční politiku tím, že zahájil v roce 1950 korejskou válku a v srpnu 1953 coby hloupý gigant, otrok Británie, pomohl se svržením íránského nacionalistického vůdce Mohammeda Mossadegha, který se v roce 1951 pokusil znárodnit britskou anglo-íránskou ropnou společnost.

Ačkoli byl Eisenhower schopný generál, byl nepochybně naivní. Uvědomil si plný rozsah toho, co se pod jeho vedením stalo, až během posledních dnů ve funkci prezidenta v roce 1961, jak nastínil ve svém projevu o vojenském průmyslovém komplexu.

Je životně důležité připomenout si nyní tuto část dějin, protože Eisenhowerovy snahy odčinit strašlivou nespravedlnost, kterou USA způsobily svou spoluúčastí na změně íránského režimu, stejně jako širší hrozbou jaderného vyhlazení, zůstávají dnes jedinou funkční cestou, vedoucí k trvalému míru v Íránu i na celém světě. Pokud se Trump nevymaní z tlaku neokonzervativců, což se Eisenhowerovi nepodařilo po celou dobu 50. let, a nevrátí se k tomuto duchu, budoucnost vypadá vskutku neradostně.

Atomy pro mír a zrození íránské atomové energie

Ve svém projevu z roku 1953 Eisenhower nastínil hrozby a příležitosti, které nabízí mírové použití atomu:

„Spojené státy vědí, že pokud lze zvrátit hrozivý trend navyšování pro atomové vojenské projekty, lze tuto největší destruktivní sílu přeměnit na obrovský přínos, a to ve prospěch celého lidstva. Spojené státy vědí, že poklidná síla z atomové energie není žádným snem o budoucnosti. Kapacita, která již byla prokázaná, je zde dnes. Kdo o tom může pochybovat, když celé týmy vědců a inženýrů po celém světě disponují dostatečným množstvím štěpitelného materiálu, s nímž mohou testovat a rozvíjet své nápady, že by se tato kapacita mohla rychle proměnit v celosvětové, efektivní a ekonomické využití?“

Prezident uvedl několik oblastí, v nichž by mírové použití atomu mělo pro lidstvo velký význam:

„Odborníci by byli mobilizováni, aby použili atomovou energii pro potřeby zemědělství, medicíny a dalších pokojných aktivit. Zvláštním účelem by bylo zajistit hojnou elektrickou energii v těch oblastech na světě, kde je nedostatek energie.“

Ukončil svůj projev šokujícím konceptuálním sdělením, které otřáslo základy nově vznikajícího deep state, neboť vyzval ke vzniku společné aliance USA a Ruska, která by spolupracovala na rozmístění této nové technologie po celém světě v duchu dobré vůle a vzájemného ujištění o přežití. Řekl, že tato vize by „umožnila všem národům celého světa vidět, že v tomto osvíceném věku se velké mocnosti na Zemi, jak na Východě, tak na Západě, více zajímají o lidské aspirace, než o vytváření a hromadění válečné výzbroje.“

Dřívější pokus o vybudování americko-ruského spojenectví učinil Stalin, který se v prosinci 1952 setkal s nově zvoleným prezidentem. Stalinova smrt v březnu 1953 však tuto možnost ukončila.

Mnoho národů, které v posledních desetiletích nejvíce trpělo pod nadvládou „hloupého giganta“, amerického deep state, ve skutečnosti nalezlo v této lepší Americe blízkého spojence. Mohlo by nás překvapit zjištění, že na základě Atomů pro mír byly vytvořeny programy pro atomovou energii v Argentině, Brazílii, Indii, Pákistánu a Íránu (abychom zmínili alespoň některé země), kdy bylo poskytnuto školení tisícům studentů v zahraničí, přemístění jaderné technologie a financování (většina těchto programů zanikla bezprostředně po atentátu na J. F. Kennedyho).

V roce 1955 se v Ženevě konala první Mezinárodní konference o mírovém využití atomové energie pod vedením fyzika Homiho Bhabhy (otce indického jaderného programu), a v roce 1957 USA a Írán podepsaly Spolupráci o civilním využití atomů, která byla základem pro založení Teheránského jaderného výzkumného střediska v roce 1959. V následujícím roce byla vyškolena první generace íránských jaderných vědců v Massachusettském technologickém institutu (MIT), a v roce 1967 USA dodaly Íránu výzkumný reaktor (5 megawattů) a obohacené uranové palivo. Do roku 1969 tempo jaderného vývoje v Americe i v zahraničí drasticky pokleslo. Do značné míry to bylo způsobeno tím, že západní vlády ovládl deep state, který zavedl novou logiku impéria a postindustriálního konzumního způsobu života. Tato mylná antropogenetická agenda nabrala podoby „řízené dezintegrace ekonomiky“, vedené trilaterální komisí/CFR v 70. letech.

Program řízené dezintegrace

Důležitý obrat v tomto programu řízené dezintegrace nabyl podoby ropného šoku v letech 1973-74, kdy došlo ke čtyřnásobnému nárůstu cen ropy, protože tankery s ropou byly zadržovány u pobřeží Ameriky pod vedením Henryho Kissingera. Tuto operaci v plném rozsahu popsal historik William Engdahl v knize Století války: Anglo-americká ropná politika a nový světový řád z roku 1992.

Neočekávaným účinkem bylo, že íránský šáh oznámil, že jeho národ přeorientuje energetickou politiku na rozvoj jaderné energie, což bude financováno z obrovských příjmů za ropu. Šáh vytvořil v roce 1974 íránskou organizaci pro atomovou energii (IAEO), přičemž prohlásil: „Ropa je ušlechtilý materiál, který je příliš cenný na to, abychom jej spalovali... předpokládáme produkci, co nejdříve vyrobíme 23 000 MW elektřiny pomocí jaderných elektráren.“

V roce 1976 byl íránský rozpočet na jadernou energii zvýšen z 36 milionů dolarů na obrovskou částku ve výši 1 miliardy dolarů, a se společnostmi v Německu, Francii a USA byly sjednány závazky na výstavbu 23 reaktorů. Dokonce i prezident Ford ve vzácném okamžiku hlubokého přemýšlení souhlasil s tím, že Íránu poskytne zařízení na dokončení palivového cyklu. Vše šlo zprvu dobře, dva první reaktory o výkonu 1190 MW, které vystavěli Němci, byly z 80% a 50% dokončeny, ale šáh byl poté náhle svržen v rámci operace na změnu režimu, kterou v roce 1979 nespustil nikdo jiný než Zbigniew Brzinzski, Cyrus Vance a Henry Kissinger z americké organizace CFR. Během pár týdnů byly zrušeny VŠECHNY smlouvy a dva reaktory zůstaly po celá desetiletí nedostavěny. Obdobně došlo ke zmaření orientace na jadernou energii v souvislosti s popravou pákistánského premiéra Zulfikára Alího Bhutta. Bhutto zdokumentoval svůj boj s Kissingerem, který odmítal právo Pákistánu na přístup k jaderné energii.

Rusko oživuje Atomy pro mír

Tendence proti využití jaderné energie se v roce 1992 začaly pomalu obracet ve prospěch Íránu, když Čína začala do Íránu dodávat jaderné palivo, a když Rusko začalo v roce 1995 pomáhat při dostavbě nedokončených reaktorů. V roce 2011 byl uveden do provozu první reaktor o výkonu 1 000 MW a druhý reaktor byl spuštěn nanovo v roce 2019 pod vedením agentury Rosatom. Výstavba dalších reaktorů byla naplánována na další desetiletí.

Jelikož američtí neokonzervativci a jejich sionističtí bratři pokračují v politice asymetrické války, kybernetické války, ekonomické války a vraždění íránských jaderných vědců (a nyní vojenských představitelů), skutečným dědicem Eisenhowerových Atomů pro mír se ukazuje být Rusko.

Agentura Rosatom s vervou pozvedla v posledních letech pochodeň diplomacie jaderné energie, neboť poskytla cennou pomoc v oblasti jaderné energie Íránu i Turecku, a také iniciativně buduje jaderné energetické reaktory ve své vlastní zemi. Nelze opomenout ani fakt, že tyto tři národy jsou garantem syrského mírového procesu z Astany.

Rusko také dalo najevo svůj zájem pomáhat africkým národům v jejich jaderných ambicích. Podepsalo dohody s Jihoafrickou republikou, Egyptem, Zambií, Ghanou, Rwandou, Ugandou, Súdánem, Keňou, Etiopií, Kongem a Nigérií, přičemž hordy imperialisticky smýšlejících rasistů v Londýně vykřikovalo, že je „nevhodné“ zavádět tuto pokročilou technologii na „černém kontinentě“.

V rámci čínské iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta, využívající strategii win-win (kdy všichni účastníci profitují), získal Írán i celý svět univerzální klíč k tomu, jak se natrvalo zbavit hrozby jaderného zničení. Bude mít nyní prezident Trump dostatečnou morální a intelektuální sílu, aby odolal tlaku neokonzervativců a přivedl Ameriku zpět k jejím lepším tradicím? Nebo umožní, aby byl on sám použit jako nástroj deep state a vypustí ze řetězu jaderné psy války?