Skutečné důvody vraždy generála Sulejmáního

Ale začněme od začátku. Když Donald Trump vyhrál prezidentské volby, vzbudilo to mezi mnohými laiky úžas a nadšení. Upínali se k naději, že se k moci konečně dostane schopný nezávislý vůdce, který byrokratům ve Washingtonu a jestřábům v Pentagonu jednou provždy zatrhne tipec, ukončí dlouholetá zámořská vojenská dobrodružství, urovná vysoce napjaté vztahy s Ruskem a udělá Ameriku znovu velkou.

Jinou reakcí na Trumpovo vítězství byla nepřátelská štvavá kampaň, cíleně obviňující Rusko a Vladimíra Putina (samozřejmě, bez jediného důkazu) jednak z nehorázného vměšování do amerických voleb, jednak z porážky demokratické kandidátky Clintonové. Bylo fascinující sledovat, jak se najednou nahlas a veřejně propírá údajné zasahování cizího státu do amerického volebního systému. A to v zemi, kde už celá desetiletí musejí všichni, opakuji, VŠICHNI prezidentští kandidáti povinně předstupovat před vůdce izraelské páté kolony shromážděné pod hlavičkou AIPAC, a přísahat sionistům věrnost až za hrob.

Jak se však dalo předem očekávat, úlisná izraelská false-flag kampaň přinesla nakonec jen další nesmyslné protiruské sankce. Předvolební sliby amerických prezidentských kandidátů, že izraelské zájmy jim budou vždy bližší než všichni američtí voliči dohromady, se v americkém veřejném prostoru opět neřešily. Nikoho z angažovaných rusobijců ostatně ani nezajímalo, že sám prezident Putin ještě během volebního souboje odmítl spekulace o možné kremelské podpoře Trumpa. Jeho hlásaná snaha o sblížení s Ruskem mu údajně lichotí. Nicméně, ruské tajné služby prý tohoto kandidáta vyhodnotily jako vysoce nespolehlivého, nepředvídatelného jedince, který se nechá mnohem více ovlivnit svými emocemi než rozumem. A na rozdíl od názorově stabilní Clintonové proto v Rusku nikdo neví, jaké kroky od něj očekávat v povolební, reálné politice.

Trump se i přesto stal prezidentem. Výstřední milionář a vždy ochotně exhibující televizní hvězdička, která před vstupem do nejvyšší politiky uváděla dvanáct let svou vlastní reality show. Zdá se, že tato americká karikatura zodpovědného vůdce vnímá i úřad prezidenta Spojených států jen jako další možnost užívat si slávu ve světlech reflektorů, jako další báječnou reality show. Ve které se to musí hemžit emocemi a kde nevinní lidé umírají vlastně jen naoko, nikoliv doopravdy...

Na co však Trump nikdy nezapomíná, je vděčnost těm, kterým přísahal věrnost. Ne, není to Rusko, na které dokázal uvalit už několikeré sankce. Ne, nejsou to ani američtí voliči, zejména dlouhodobě politicky i ekonomicky utlačovaná bělošská střední třída. Ti neviděli od "svého" vítězného kandidáta jediný pozitivní politický krok, který by vedl k narovnání jejich postavení ve společnosti, a který by Ameriku nasměroval k prosperitě.

Komu se Trump ve skutečnosti zodpovídá, je sionistický stát Izrael, který si svou loutku nemůže vynachválit. Zatímco obyčejným Američanům prezident neustále tvrdí, jak mu zlí demokraté brání prosazovat slibované změny na domácí scéně, pro své izraelské pány by se roztrhal. Bez ohledu na demokraty, bez ohledu na americké zákony, bez ohledu na předvolební sliby. Bez ohledu na americké občany a jejich životy.

Proto se Trump stal prvním americkým prezidentem, který nařídil přesun americké ambasády do Jeruzaléma, i když tento krok de facto zablokoval další jednání o budoucím Palestinském státě. Kdo z tohoto kroku těží? Rusko? Američané? Nebo Izrael? Mírumilovný Trump, který tak zuřivě bojoval v předvolební kampani za ukončení všech konfliktů, ve kterých se USA angažují, také neváhal navýšit počty amerických vojáků na Blízkém východě. Ba co víc, hned dvakrát porušil mezinárodní právo a agresivně bombardoval suverénní stát Sýrii. A aby dokázal svou politickou i mravní ubohost, ještě se tím stačil dětinsky holedbat před čínským prezidentem. Opět, cui bono? Rusko? Američané? Či Izrael?

Trump také nezasvěcené laiky "šokoval", když nechal USA odstoupit od mezinárodně uznávané jaderné dohody s Íránem. Ti zasvěcení velmi dobře věděli, že přesně tato dohoda zlomila u Izraelců vaz Obamovi, předchozímu obyvateli Bílého domu (a vlastně demokratům obecně). Nebylo tedy žádným překvapením, když izraelský šašek s úsměvem na rtech od této dohody ustoupil, navzdory mezinárodním zájmům a ujednanému konsensu mezi Západem a Východem. Rusko z faktického zrušení této dohody opravdu žádné výhody nezískalo.

Washington i Tel Aviv se už dlouhé roky chovají jako krysy zahnané do kouta. Porušují všechny psané i nepsané zákony a dohody, podnikají sprosté teroristické akce (stačí vzpomenout desítky ruských kontraktorů, zbaběle a bezohledně zavražděných Američany minulý rok u syrského Dair az-Zauru). Oba agresivní, psychopatičtí státní aktéři počítají s tím, že ani Rusko, ani Írán na jejich nestydaté, drzé, krvavé provokace neodpoví stejně nezodpovědně, zbaběle, nelidsky. Kdo ostatně sleduje pozorněji situaci na mezinárodní scéně, všímá si do detailu promyšlené taktiky Východu, který jako profesionální šachový velmistr dokáže udržet emoce na uzdě a přes všechna soupeřova protivenství postupuje se svými figurkami pomalu a soustředěně, krok za krokem, ke konečnému vítězství.

Ruský spojenec Írán, přes veškeré nepřátelské ekonomické sankce a zbabělé vojenské útoky, dokáže na Blízkém východě posilovat svůj vliv na úkor Izraele, už od dob nenáviděného Ahmadínežáda. Izrael měl na svém kill-listu generála Sulejmáního minimálně od roku 2006, kdy izraelské ozbrojené síly IDF prohrály v Libanonu válku s proíránským lidovým hnutím Hisballáh, jehož akce na bitevním poli mělo řídit právě vedení jednotek Quds. Není proto divu, že byl íránský generál zařazen od roku 2007 také na americký seznam nejhledanějších "teroristů".

Za sprostou vraždou generála Sulejmáního nestojí tedy ani americká pýcha, ani snaha o upevnění dolaru. Stojí za ní bezohledné geopolitické zájmy mrňavého Izraele, pro které geniální vojenský stratég představoval nejen dlouhodobou hrozbu, ale i nejcitlivější místo hluboce nenáviděného Íránu, hned po jeho nejvyšším duchovním vůdci.

Sionisty dosazená loutka v Bílém domě hájí geopolitické zájmy Izraele s bezmeznou oddaností submisivního otroka, který nevinné životy svých spoluobčanů ochotně vyměnil za vlastní mrzké potěšení. Své dominatní Madam od Mrtvého moře blaženě podrží za všech okolností; klidně i jako živá toaleta. Přízemní touha narcistického exhibicionisty nechat se oslovovat Mr. Prezident dělá své. Sebezvrácenější přání sionistů je poslušně splněno, bez ohledu na lidské oběti a vedlejší katastrofální důsledky.

Zbytek světa i obyčejní Američané, kteří se v roce 2015 naivně těšili na klid, mír a prosperitu, mohou jen s obavami sledovat budoucí vývoj na mezinárodní scéně.

A obavy jsou na místě. Blíží se nové americké prezidentské volby. Trump se osvědčil jako užitečný idiot a poslušný otrok, jakým byl naposledy Bush ml. Za slib znovuzvolení bude tato tragikomická figurka ochotná provádět další a další naprosto zvrácené, nezodpovědné akce pro potěšení svých sionistických pánů. Obyčejný bílý Američan střední třídy bude muset, jako už několik dekád po sobě, dál odevzdaně sledovat postupující morální, ekonomický i politický rozklad jeho země a marně čekat na ukončení válečných dobrodružství za mořem. Zda a kdy se ve Spojených státech k moci dostane prezident, kterému slušný a pracovitý Američan bude bližší než patologicky agresivní sionista, zůstává ovšem otázkou. V roce 2021 to s největší pravděpodobností nebude.

Co dodat na závěr? Samotný generál Sulejmání by s ohledem na svůj věk už brzy odešel do vojenského důchodu a zmizel v zapomnění. V muslimských zemích mu však jeho zákeřná vražda vynese nebeskou auru mučedníka a nesmrtelnou autoritu mezi mladými muži, kteří budou chtít následovat jeho příkladu v boji proti zbabělému nepříteli. Nesvéprávné dítě v Bílém domě, zcela pohroužené do hraní ve své virtuální reality show, stvořilo legendu. Legendu, která v dlouhodobém horizontu jemu i Izraeli nakonec možná zlomí vaz.