Represivní tolerance

V roce 1965 vyšla esej s názvem Represivní tolerance. Autorem byl neo-marxistický filozof Herbert Marcuse, nejvlivnější člen tzv. Frankfurtské školy a ideový lídr západní Nové levice. Tato esej byla ve své době velmi populární a čtená.

Polovina 60. let byla dobou, kdy se rodila západní Nová levice. V USA probíhal boj za práva černochů, demonstrace a protesty. Různá černošská, alternativní a ultralevičácká hnutí se dál radikalizovala a vymezovala proti tradiční většinové společnosti. Přibývalo policejních zásahů proti agresivním anarchistům a militantním černochům, což pokaždé vyvolalo ostrou kritiku ze strany levičáků, kteří odsuzovali údajný policejní stát, represivní systém, diskriminaci apod.

Právě této kritice systému a společnosti se věnuje úvodní část eseje. Marcuse zde tvrdí, že v demokratických státech Evropy a Ameriky se rozvinuly nové formy dominance, že tam stále panuje vykořisťování a útisk menšin a levičáckých aktivistů.

Argumenty

Společnost západu na přelomu 50. a 60. let byla společností, kde vládla víceméně konzervativní a křesťanská bílá střední třída. Marcuse na tuto většinovou společnost zaútočil.

Kritizoval ji za to, že udržuje status quo — zavedený systém tradičních hodnot, kde školství k těmto hodnotám vychovává mládež, kde instituce i zákony vyžadují dodržování slušných konzervativních konvencí apod. Podle něj si taková společnost vytváří bariéry proti prosazování odlišností a alternativních (levičáckých) proudů i přesto, že zde platí ústavou zaručená svoboda projevu i tolerance k názorům zleva i zprava.

Podle něj byla tolerance v tehdejších liberálních společnostech nerovnoměrně aplikována. Píše, že: „Tato sociální struktura má tendenci oslabovat efektivitu tolerance disidentských a opozičních hnutí a posilovat konzervativní a reakcionářské síly.“

Už samotná „normálnost“ konzervativní společnosti a její „normální“ způsob myšlení prý brání tomu, aby se prosazovaly levičácké alternativy, odlišné menšiny a úchylky. Marcuse píše, že v tomto systému dochází k „neutralizaci“ alternativní opozice a že „efektivní disent je zablokován už tam, kde by se mohl volně vynořit.“

Nezapomíná se ohánět ani právy menšin a volat po odebrání práv těm, co je kritizují: „Malým a slabým menšinám bojujícím proti falešnému vědomí se musí pomáhat. Pokračování jejich existence je důležitější, než zachování zneužitých práv a svobod, které poskytují ústavní moc těm, co tyto menšiny utiskují.“

Řešení: represe a cenzura

Podle Marcuseho byl tehdejší systém represivní v tom směru, že byl nakloněn konzervativnímu, normálnímu myšlení a hodnotám. Východisko je podle něj takové, že je nutné systém vychýlit na opačnou stranu. A to prý „může vyžadovat zjevně nedemokratické prostředky.“

Dále pokračuje, že tyto prostředky „by mohly zahrnovat odebrání tolerance k projevu a shromažďování skupinám a hnutím, které podporují šovinismus, rasovou a náboženskou diskriminaci“ atd. To završuje tvrzením, že zavedení nových pořádků by vyžadovalo: „netoleranci k hnutím pravice a toleranci k hnutím na levici.“

Své argumenty podporuje odkazováním na fašismus. Tvrdí, že poválečná společnost je stále ohrožena vzestupem „nacismu“ a proto prý je „mimořádné přerušení práva na svobodu projevu a shromažďování ospravedlnitelné“.

Tedy každý, kdo bude označen za rasistu, xenofoba, fašistu, nacistu, homofoba, či islamofoba má ztratit právo projevu a má být odstraněn z veřejného života. To vše postupně přešlo ve větší či menší míře do praxe v mnoha západních zemích.

Liberální tolerance je podle Marcuseho také cílem, ale současně tvrdí, že tolerance závisí na míře rovnostářství v dané společnosti. Dokud je tedy společnost (z pohledu neomarxistů) diskriminační, nehumanistická a nerovnostářská, tak nemá být všeobecná tolerance uplatňována.

Takže plnohodnotná tolerance všech názorů může být zavedena až poté, co se neomarxistům podaří vytlačit všechny opačné názory a zničit všechna nacionální a konzervativní hnutí. Až budou mít všichni výhradně rovnostářské, multikulturní, genderové, antirasistické a neomarxistické názory, tak může být nastolena plnohodnotná liberální tolerance.

Marcuse připouští i totalitářské praktiky, když píše: „Systematické odebírání tolerance k regresivním a represivním názorům a hnutím může být dosaženo pouze rozsáhlým nátlakem, který by se rovnal sociálnímu převratu.“

Současný psychologický teror, propaganda a agresivní nátlak ze strany politicky korektních, neomarxistických organizací, politiků a aktivistů jsou důkazem, že si západní Nová levice tyto věty vzala opravdu k srdci.

Ospravedlněné násilí

Připouští, že jím navrhovaný nový pořádek povede k podpoře marxistického radikalizmu a naopak k potlačení opačných proudů. A následně to ospravedlňuje, včetně násilí.

Tvrdí, že „násilí proudící z rebelie utlačovaných tříd“ pomáhá ukončit vykořisťování. Jako příklad uvádí rudé revoluce, zejména čínskou kulturní revoluci a kubánskou revoluci, které byly v roce 1965 mezi levičáky velmi populární. Podle něj tyto krvavé bolševické revoluce přinesly „civilizační pokrok“.

Těmito větami Marcuse dodal levičáckým aktivistům podnět k ospravedlnění jejich vlastního násilí v boji za lásku, toleranci a humanismus. Tím přispěl k rychlému vzestupu násilných akcí a agresivních projevů na demonstracích ve druhé polovině 60. let, včetně teroristických útoků spáchaných ultralevičáckými radikály.

Diktatura marxistických filozofů

Podle Marcuseho je možné jasně rozdělit názory, instituce a hnutí na ty progresivní (směřující k nastolení levičácko-humanistické, rovnostářské společnosti) a na ty regresivní, které pokládá za diskriminační a vykořisťovatelské. Píše, že „Potlačení těch regresivních je základním předpokladem k posílení těch progresivních.“

Zároveň se zabývá otázkou: Kdo má být tou autoritou s pravomocí rozhodovat, jaké názory a hnutí jsou ty diskriminační a regresivní, které je třeba netolerovat a zakázat?

Marcuse navrhuje „demokratickou výchovnou diktaturu“ intelektuálů. Píše, že by to měla být „malá skupina a ne nutně z těch volených reprezentantů lidu“. ^[1]

Podle něj tedy má vzniknout nová elita složená z neomarxistických filozofů, progresivních levičáckých intelektuálů a lidskoprávních „odborníků“, kteří by měli dostat moc rozhodovat, jaké názory, hnutí a hodnoty budou zakázány.

I to se do jisté míry stalo v následujících desetiletích realitou. Vznikly různé komise, výbory pro dohled na politickou korektnost, antirasismus a rovnostářství. Veřejný prostor a média zaplnili humanisticko-levičácký intelektuálové a z nich se vyprofilovala „elita“ s výsadním právem určovat co jsou naše „demokratické“ evropské hodnoty a jaké názory nepatří do „moderní“ společnosti.

Counter-education

Marcuse také apeloval na změnu tehdejšího školství a vzdělávání, které, podle něj, pomáhá udržovat konzervativní hodnoty a brání prosazování levičáckých alternativ. Marcuse volá po „nových a přísných restrikcích ve vyučování a v praktikách vzdělávacích institucí“.

Tím inspiroval neomarxistické hnutí Nové levice k útoku na vzdělávací systém a obsazování pozic ve školství. Výsledkem bylo rozvrácení a zamoření školského systému politickou korektností, výukou multikulturalismu, genderu a podobných levičáckých pavěd.

Marcuse nejen kritizuje tehdejší školství a vzdělávání za to, že funguje: „v rámci dominantních hodnot,“ ale kritizuje i nestrannost a politickou neutralitu vzdělávacího systému.

Píše: „Taková strojená neutralita slouží k pokračujícímu akceptování dominance vítězů v mysli člověka.“ A dál pokračuje slovy: „Dokud se studenti nenaučí myslet v opačném směru, budou inklinovat k ukládání faktů do dominantního rámce hodnot.“

Jde mu v podstatě o to, aby studenti byli vychovávání k proti-společenskému myšlení, k opozici a destruktivní kritice hodnot většinové bílé společnosti. Právě tato destruktivní kritika všeho vlastního je tak typická pro neomarxistickou ideologii.

Nabádá k ovlivňování zejména mládeže. Píše, že základna pro šíření nových levičáckých hodnot musí být vytvořena „ve vzdělávání těch, kteří ještě nejsou vyzrálí, v mysli mladých lidí.“

Jeho argument, že avantgarda progresivních studentů, umělců, humanitních profesorů a intelektuálů hraje zásadní roli a může měnit společnost skrze vzdělávací systém, významně ovlivnil celé hnutí a motivoval jej k vybudování multikulturních, politicky korektních a neomarxistických základen přímo na půdě západních univerzit a vysokoškolských ústavů.

Závěr

Marcuseho koncept represivní tolerance byl nadšeně přijat a adoptován levičáckým studentským hnutím — jádrem tehdy vznikající Nové levice. Postupně se rozšířil i v západní Evropě a stal se imanentní součástí neomarxistického stylu myšlení.

Jak neomarxismus získával moc a pronikal do politiky a vlivných organizací, došlo k tomu, že tyto zhoubné myšlenky se otiskly i do zákonů, mezinárodních smluv a do politiky i rozhodování mezinárodních institucí. Výsledkem je, že systém, politika i legislativa západních států i celé EU je nastavena jednoznačně proti tradičním národům, proti národním hnutím, proti odpůrcům imigrace a je vychýlena výrazně ve prospěch imigrantů, odlišných menšin a stoupenců multikulturně levičáckých a proti-národních myšlenek a hnutí.

Represivní tolerance po 50 letech

Kde se lidskoprávní humanisté, pravdoláskaři a „tolerantní“ multikulti levičáci dostali dlouhodobě k moci, tam dnes vládne propaganda, psycho-terorismus, cenzura a pronásledování.

Dodnes se západní neomarxistické levičáctví nese pevně v duchu dichotomního, černobílého myšlení a užívání dvojího metru. Zde je pár příkladů z nedávné doby:

1. Odpůrci imigrace nesmí dostat prostor v médiích

Když výjimečně v České televizi dostane prostor někdo s proti-imigrantskými názory, spustí to nenávistnou reakci, která se často přetaví do oficiální stížnosti adresované Radě ČT. Těchto stížností se objevilo už několik, například: „Stížnost na pořad Události, komentáře dne 25. 8. 2015“.

Předmětem stížnosti byla reakce na prý „zcela nepřijatelný“ výběr hostů do diskuze o uprchlické krizi. Hlavní požadavek byl, stejně jako u dalších stížností, aby v TV nedostával prostor nikdo s „xenofobními“ názory.

Autoři stížnosti byli etnolog Michal Pavlásek a aktivistka a dokumentaristka Apolena Rychlíková. Ke stížnosti se podpisem připojilo přibližně 100 dalších levičáckých aktivistů a lidskoprávních intelektuálů.

Tvrdí, že pozváním kritiků imigrace ČT: „přispívá k šíření paniky, strachu a legitimizování názorů založených na nenávisti a demagogii.“

Podle signatářů petice by ČT měla zvát jen „experty na migrační otázky působící na mnoha fakultách a katedrách vysokých škol, sociální antropology a etnology, odborníky stojící za portálem Migrace online, řadu expertů na migraci z FHS UK, FSS a FF MU v Brně atd.“

Přesně v linii neomarxistického dvojího metru a ideologie Frankfurtské školy: nikdo, kdo nemá multikulturně levičácké názory, nesmí dostat prostor. A právo veřejně diskutovat musí být vyhrazeno pouze elitě multikulturně levičáckých „odborníků“.

2. Vyloučit islamofoby z diskuze

Levičák, aktivista a publicista Petr Bittner ve svém článku z 19. 12. 2014 na portálu Deník referendum explicitně požaduje vyloučení anti-islamizačních názorů z veřejné diskuze.^[2]

Píše, že liberální přístup a otevřená diskuze prý „jádro islamofobního postoje legitimizuje a uznává jako svého rovnocenného partnera v diskusi.“ Podle něj je třeba „vyčlenit islamofobní stanovisko z demokratické debaty odhalením jeho fašistických předpokladů“.

Dál uvádí, že: „Islamofobie není legitimní stanovisko, s islamofobem se nediskutuje.“

Tento názor není rozhodně ojedinělý. Výzvy k vyloučení odpůrců imigrace z veřejné diskuze a výkřiky jako „S nácky/rasisty/xenofoby se nediskutuje“ se objevují pravidelně na levičáckých webech a diskuzích.

3. Inspirace Čínou

Zde je komunikace brněnských aktivistů z Amnesty International a Organizace pro pomoc uprchlíkům, kteří reagují na útoky nacionálních hackerů a domlouvají se, jaké podniknout kroky nekonformním webům. Jedna z variant, která se jim zamlouvá, je následovat příkladu totalitní čínské cenzury internetu a plošně blokovat přístup přes IP adresy. Připomeňme, že Amnesty bojuje za lidská práva a pravidelně pořádá také akce na podporu Tibetu.

4. Referendum NE

Referendum je spravedlivý nástroj přímé demokracie, kde si lidé mohou sami rozhodnout, co chtějí. Lidskoprávní aktivisté a neziskovky referenda většinou plně podporují. Ale jen tehdy, když se jim to hodí.

Ministr vnitra přišel v listopadu 2014 s návrhem, že o přijímání imigrantů by si měli občané rozhodnout v referendu. Naprostá většina společnosti tento záměr uvítala.

Ne všichni ale byli nadšení. Ze strany lidskoprávních humanistů a multikulti levičáků přišla vlna nenávistných reakcí. Padala obviňování z rasismu a narážky na nacismus. Demokracii ultralevičáci chtějí, ale jen tehdy, když se jim hodí k jejich cílům.