Čemu máme věřit

V dnešní době lidé získávají informace z nejrůznějších médií nejčastěji z TV, internetu, sítí, blogů, webů a prakticky vymizela četba knih a studium, které umožňovalo ověřování nabízených faktů.

V dějinách existovala vždy malá skupina lidí a někdy jen dokonce jednotlivci, kteří svým vzděláním a kritickým myšlením poukazovali na nepravdivé výklady těchto ideologií a na mezery v jejich systému. Dnes se těmto lidem říká hanlivě intelektuálové a jejich význam upadl téměř v zapomnění, avšak jejich úlohu dnes nahradili investigativní novináři, aktivisté. Tito lidé jsou dnes ohroženi a někdy dokonce v ohrožení života. Uvedu jen některé současné historiky a autory, kteří mě velmi ovlivnili např. Noam Chomsky, Daniele Ganser, Udo Ulfkotte, Luke Harding, Manfred Spitzer, Umberto Eco, Tomáš Sedláček a mnoho dalších.

Uvedu zde na několika příkladech z nedávné doby, jak dnes propaganda znovu pracuje v plném rozsahu a skrytě si podmaňuje lid. Noam Chomsky si všiml skutečnosti, že média v dnešním světě nejsou svobodná, ale jsou podřízena zájmům bohatých. V té souvislosti mluví o tzv. mediokracii. Mnoho lidí se domnívá, že propaganda byla součástí totalitních režimů a s jejich koncem také odešla.

Propaganda obsahuje vždy poselství, které by mělo být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější, aby oslovilo co nejvíce lidí. Dnes se stále dokola opakují politická hesla jako bezpečnost, zdraví, svoboda, demokracie, pravda, dobro, národ a v poslední době zejména imigrace a nezaměstnanost. Což jsou bezesporu nadčasové hodnoty a důležitá témata. Ovšem záleží na tom, jak se s těmito tématy naloží, jak se interpretují. Na příklad po útocích 11. září v USA víme, jak se téma bezpečnosti občanů změnilo v kontrolu a sledování prakticky všech občanů světa, jak odhalil E. Snowden, a jak neuvěřitelně narostl rozpočet USA na zbrojení zejména za prezidentství nositele nobelovy ceny za mír B. Obamy.

Chomsky mluví o privatizaci médií ve Spojených státech amerických již s rozvojem rádia na počátku minulého století. Soukromé vlastnictví postupem času dostihlo také další média (internet nebo televizi) po celém světě. Díky tomu vlastníci mediálních korporací mají možnost ovlivňovat obsah sdělení, které vytvářejí jejich zaměstnanci. Chomsky tak souhlasí s Farkasem, že prostřednictvím médií jsou vydávány pseudoinformace. Ty jsou prokládány reklamou za účelem zisku korporací. O zásadních problémech se pak podle Farkase v mainstreamových médiích nehovoří a nezávislá média, která jsou již tak v menšině, ztrácejí prostor. Výsledkem je „informační společnost“, ve které je člověk zahlcen stále zrychlujícími se informacemi a není schopen rozeznat, které jsou pravdivé a skutečně důležité.

Chomsky myslí, že v nepřeberném množství informací na internetu je stále možné nalézt ty pravé a skutečné. Tyto zprávy však nejsou veřejnosti předkládány tak snadno jako mainstreamové. Je třeba po nich pátrat, což dělá jen malá část lidské populace.

Novináři nají předem daný výběr témat, na kterých budou pracovat a je třeba se tedy zajímat i o to, co nám neříkají. Exisují témata, o kterých se nediskutuje, která jsou nezpochybnitelná. Např. dnes na některých velkých TV nebudou probírat kriticky např. NATO, okupace Palestiny Izraelem, vyzbrojování islamistů USA, dronová válka, tajné operace CIA apod.

Na příkladu NATO si můžeme ukázat, jak dlouhodobě média informují jednostranně a o určitých aspektech neinformují vůbec. Jak popsal v knize Daniel Ganser: Nezákonné války. Jak země NATO sabotují OSN kronika doby od Kuby po Sýrii. Organizace NATO dala znovu jasně najevo, že se bombardováním Bosny v roce 1995 a prvním nasazením svých bojových letounů mimo území NATO proměnila z obranné aliance v útočné spojenectví. NATO bombardovalo Kosovo v r. 1999, tímto činem se jasně a zřetelně proměnila z obranné aliance v útočné spojenectví. To dále pokračovalo napadením 2011 – Líbye, Sýrie – Válka v Sýrii je vlastně novým vydáním spolupráce USA a CIA s džihádisty, známé z Afghánistánu 80. let, nebo z války v Bosně v 90. letech. Dezinformace a zakrývání fakt je nedílnou součástí NATO od jeho počátků.

Jeremy Scahill ve své knize Tajné války, svět je bitevní pole. (2015) popisuje hrůznou noc v Gardézu 12. února 2010, kde JSOC, speciální úderná jednotka likvidovala cíle podle seznamu „potenciálních teroristů“, častokrát byli vystopováni ti praví a byli zabiti, ale také v mnoha případech byli zabiti nesprávní lidé. Mathew Hoh prošetřoval několik zpackaných nočních útoků, u kterých bylo jasné, že byl na nevinné lidi.

List New York Times informoval krátkou zprávou, která celkově shrnula vysvětlení NATO. O život přišli tři ženy a dva muži a skupinu zabili tálibánští radikálové, kteří zaútočili během večírku, kde se oslavovalo narození dítěte. NATO slíbilo „společné vyšetřování“, ke kterému však nikdy nedošlo.

NATO nese vinu, řekl Smith – nesprávnou volbou slov. Nezákonné války NATO v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii, které vyvolaly nestabilitu, beznaděj a chaos, vedly k posílení islamismu ve světě.