USA zesilují geopolitický boj o Sýrii

Poznámky, které vyslovil americký ministr obrany Mark Esper v Bruselu během setkání ministrů obrany NATO 25. října a na tiskovém brífinku v Pentagonu 28. října, vrhají více světla na záměry USA (zde a zde). Objevují se nové formy. Postoj USA zaujímá nyní tři hlavní směry.

Za prvé, Washington prozkoumává roli pro západní spojence. Abych citoval Espera: „Mluvil jsem s našimi spojenci (NATO) o situaci v Sýrii... Vyzval jsem další země, kterým jde o hodně, aby poskytly svou podporu a pomohly zmírnit probíhající bezpečnostní krizi... Řada spojenců vyjádřila přání pomoci s realizací bezpečné zóny u syrsko-tureckých hranic.“

Je evidentní, že tyto myšlenky se teprve rodí, zejména jde o německý plán pro severní Sýrii, a 14. listopadu se ve Washingtonu uskuteční setkání koalice, kterou vedou USA v Sýrii.

Moskva varovala před jakýmkoli zásahem NATO v Sýrii a je tedy nepravděpodobné, že EU bude jednat bez nějaké formy mandátu OSN, který by vyžadoval souhlas Ruska. Jelikož vytvoření bezpečné zóny bude mít obrovský vliv na problém EU s uprchlíky, mohou evropská hlavní města vynaložit snahu získat nějakou roli v rámci zřizování této zóny.

Druhý aspekt přesměrování politiky USA se týká vojenského nasazení. Přestože USA stáhly „ani ne 50 vojáků ze zóny bezprostředního (tureckého) útoku“, nasazení zůstává nezměněno na jihosyrské základně AlTanf, ležící v blízkosti hranic s Irákem a Jordánskem (kudy vede kriticky důležitá hlavní silnice M2 z Bagdádu do Damašku).

Washington ignoroval opakované protesty Ruska vůči jejich základně Al Tanf, a považuje ji za protiváhu proti zbytkovému vlivu koalice Rusko-Sýrie-Írán v této oblasti.

Je tu však třetí aspekt amerického přístupu, který pravděpodobně otevře Pandořinu skříňku, jakoby - rozhodnutí Trumpa zmocnit se ropných polí v guvernorátu Dajr az-Zaur poblíž hranic Sýrie s Irákem a podél řeky Eufrat.

Esper potvrdil, že je v současnosti posílán blíže neurčený počet amerických vojáků a materiálu na ochranu ropných polí, která mají nyní pod kontrolou kurdské síly. Vydláždil přemístění „dalších aktiv do blízkého okolí Dajr az-Zaur“, včetně mechanizovaných sil a „dalších typů sil“, a dodal, že posily „budou pokračovat, dokud nebudeme přesvědčeni, že máme dostatečný potenciál“.

Esper důrazně varoval, že USA budou „reagovat obrovskou vojenskou silou proti jakékoli skupině, která tam ohrozí bezpečnost našich sil... Tato ropná pole rovněž poskytují kritický zdroj financování SDF, umožňující jejich vojenskou schopnost.“

Implicitní varování Moskvě, záměr USA pokračovat v rámci aliance s Kurdy, zvýšení finančních prostředků a navýšení vojenského potenciálu, snaha poskytovat jejich vlasti bezpečnost na východě od Eufratu - to vše utváří kontroverzní eskalaci. V důsledku toho se Rusko, Írán a Turecko ocitly na stejné lodi.

Ropná pole jsou pro Damašek životně důležitá a většina ropy pochází z polí na severovýchodě země. Spojené státy se oproti tomu rozhodly zmařit jakoukoli šanci kurdských sil v této oblasti a uzavření dohody s Assadovým režimem (pod dohledem Ruska) o navrácení ropných polí zpět Damašku.

Jednoduše řečeno, boj o kontrolu nad ropnými poli ve východní Sýrii má jen málo společného s bojem proti terorismu, ale vytváří rozhodující formu geopolitického boje.

Spojené státy bezpochyby zintenzivňují jednání s Kurdy a vytvářejí samofinancující alianci. Jak by se ale Moskva a Damašek mohly smířit s faktem, že USA mají pod kontrolou zhruba 30 procent syrského území?

Podobně se Turecko dívá na hrozbu, že upevňování kurdské vlasti, sponzorované Spojenými státy, která je jen 30 kilometrů od hranic se Sýrií, nabírá na síle. Trump i Esper se v rámci amerického folklóru zabydleli v představě, že Kurdové jsou hrdinové.

USA našly u syrských Kurdů něco, co je na Středním východě vzácné - našly spojence, kurážného bojovníka a také dobrého přítele Izraele. Je zřejmé, že USA nebudou nic namítat proti vytvoření autonomního Kurdistánu v Sýrii, který se stane základnou pro americko-izraelské regionální strategie.

Turecko to bude považovat za hrozbu pro svrchovanost a územní bezpečnost, neboť považují kurdské milice (YPG) za licenční produkt PKK. Ankara důrazně varovala proti jakémukoli kroku, spojenému s návštěvou šéfa YPG, generála Mazluma Kobaniho, ve Washingtonu.

Je nutné si uvědomit, že Trumpovy plány ohledně povodí Eufratu, které je bohaté na ropu, vážně oslabí prostor pro jakékoli smíření mezi Tureckem a USA. Turecko může být poté při obnově poválečné Sýrie více zavázáno Rusku a Íránu.

Michael A. Reynolds z Princetonské univerzity, uznávaný vědec a autor studií o Rusku a Eurasii, uzavřel svou naprosto fascinující esej s názvem TURECKO A RUSKO: POZORUHODNÉ SBLÍŽENÍ slovy:

„Neschopnost či neochota amerických politických činitelů vytvářet politiku, která by přihlížela k obavám o nezbytnou bezpečnost a vnímavosti země, jež byla po celá desetiletí klíčovým partnerem Spojených států na Středním východě, Balkáně, Černém moři, Kavkaze a Eurasie musí být klíčem pro vysvětlení toho, proč v současnosti došlo k obratu ve vztazích mezi Tureckem a Ruskem. Vzájemná ochota Washingtonu a Ankary obnovit vzájemné vazby bude určujícím faktorem pro budoucnost turecko-ruských vztahů.“