Pakt Molotov - Ribbentrop – efektivní tah krizového managementu

Po 1. světové válce bylo Německo neprávem označeno za hlavního, prakticky „jediného“ viníka 1. světové války. Na Německo byly uvaleny reparace, které Německo nemohlo být schopno nikdy zaplatit. Vzhledem k tomu, že reparace tehdy (v době zlatem krytých měn) musely být tak jako tak nakonec vypláceny ve zlatě, mělo Německo zaplatit reparace v objemu cca 90 000 tun zlata, což v té době představovalo zhruba 100% všeho zlata vytěženého v celé tehdy dosavadní historii lidstva na celém světě. Takže předem zcela zřejmě nesplatitelné. „Skvělý“ tah Francie a Británie, plus USA. Odtud se také bral základ pro vnitřní přesvědčení Němců, že byli neprávem a neúměrně potrestáni za 1. světovou válku (na kterou se ostatně těšily a pod první záminkou se ochotně do ní ihned pustily i Francie a Británie). Na tom pocitu pak úspěšně stavěl Hitler svoji politickou kariéru, rétoriku i praxi, včetně těch nejhorších excesů proti lidskosti: na - do značné míry oprávněném - pocitu Němců, že byli neprávem a neúměrně potrestáni za 1. světovou válku. Francie, Británie s podporou USA se zřejmě domnívaly, že předem nesplnitelné reparace a cílený naprostý rozvrat Německa nevyvolají žádný bumerangový efekt. Kdo ví, zda šlo z jejich strany o hloupost nebo sobeckou aroganci, která přehlíží následky, když se to špatné týká jiných. Možná obojí. Však uvidíme dále.

Adolf Hitler se stal německým kancléřem 30.1.1933.

Zaměřme se teď na ty kroky nacistické moci, které vedly k postupné územní expanzi a k posílení vojenské síly nacistického Německa (vojenské síly určené k vedení agresívní války, jak se mělo ukázat až později leč o to tragičtěji).

Historický exkurs jako předehra

Carské Rusko, Ruské impérium zahrnovalo před a během první světové války území, které na západě sahalo až za Varšavu a Lodž, zahrnovalo všechny pobaltské státy (dnešní Litva, Litevsko a Estonsko), na severo-západě pak zahrnovalo celé Finsko. Naopak ale velká část Ukrajiny, včetně zakarpatské Ukrajiny byla v této době součástí nikoli Ruského impéria ale Rakousko-uherské říše.

Na sklonku první světové války vypuká v Rusku, tehdy již po odstoupení cara, bolševická revoluce.

Finsko vyhlašuje samostatnost v prosinci 1917.

Po vítězství bolševické revoluce Rusko ukončuje účast v 1. světové válce i za cenu obětování více než poloviny svého obývaného území, kde žila více než třetina všech obyvatel Ruska / Ruského impéria

Německo tak na základě této „smlouvy“ získalo území zahrnující Pobaltí, Polsko a velkou část dnešní Ukrajiny a Běloruska

Během občanské války, je Rusko napadeno intervenčními jednotkami západních zemí, včetně smutné účasti českých legií na zcela nelegitimní intervenci do vnitřních záležitostí jiné země.

V rámci „intervence“ se i Japonsko snažilo urvat si svůj díl a ukořistit území na Dálném Východě.

Výsledkem „intervence“ je z pohledu mapy zakotvení ztráty Finska, Polska, pobaltských států.

V roce 1920 se Polsko rozhodlo zahájit „preventivní“ válku proti Sovětskému Svazu. V jejím rámci Polsko čistě preventivně ukořistilo velké části území v Pobaltí, v Bělorusku a na Ukrajině. Také preventivně vystavělo pro zajaté sovětské vojáky „internační“ tábory a podle jistě jen zlých jazyků ruských trolů preventivně masově vraždilo zajaté sovětské vojáky a důstojníky.

V polských táborech zemřela díky zcela zanedbané péči a nelidským podmínkám i podle západních odhadů čtvrtina zajatých sovětských vojáků. Podle těchto různých odhadů šlo o zhruba 20 000 zajatců, kteří zemřeli v „zajateckých“ táborech Polska. Argumentace, že historické doklady neodkládají cílené vraždění zajatých sovětských vojáků hodnými Poláky, je podle mého názoru tak trochu na úrovni argumentu, že historické doklady také nedokládaly cílené vraždění Židů v nacistických koncentračních táborech. (Dokud se neprovalila jediná dochovaná kopie protokolu z jednání konference ve Wannsee) A vzhledem ke vztahům nenávisti mezi Poláky a Ukrajinci a mezi Poláky a Rusy, jen těžko mohu věřit, že dokud se polské armádě dařilo v postupu, tak se chovala nějak vybraně. Opláceli Rusům i Ukrajincům minulá domnělá nebo skutečná příkoří a vytvářeli tak příkoří nová. Zdroj

Vztahy mezi Poláky, Rusy a Ukrajinci byly po rozpadu Ruského impéria (carského Ruska) napjaté a události jim na horkosti a ostrosti jen přidávaly – od intervence, přes polské napadení Sovětského Svazu 1920, přes běsnění a pogromy organizované šílenými ukrajinskými nacionalisty proti Polákům (a po okupaci Ukrajiny nacisty i proti Rusům; a „samozřejmě“ i proti Židům, kde v krutosti a bestialitě i ve srovnání s SS vynikali právě ukrajinští a také litevští a lotyšští nacionalisté). Katyň byla odpornou, ale nikoli jedinou odpornou epizodou těchto vztahů. A tak vzniklo další příkoří v tom dlouhém řetězu vzájemné nenávisti mezi Rusy, Poláky a Ukrajinci v oblasti na východě carského Ruska a rakousko-uherského mocnářství.

Polsko také zahájilo Polsko-litevskou válku v letech 1919-1920. V jejím rámci se Polsko snažilo zmocnit území Litvy, která získala nezávislost jen před krátkou dobou.

Nacistické Německo

Remilitarizace Porýní – územní agrese, dějství první

Porýní bylo podle velice nešťastné a Němci právem kritizované a nenáviděné Versaillské smlouvy vyhlášeno demilitarizovaným pásmem. Hlavními signatáři Versaillské smlouvy, a tedy jejími garanty, byly Spojené Státy, Velká Británie, Francie a další země.

7. března 1936 nacistické Německo vojensky obsadilo Porýní, čímž se dopustilo flagrantního porušení podmínek Versaillské smlouvy. Nikdo ze signatářů Versaillské smlouvy nepodnikl žádné kroky, protesty nebo protiopatření. Sovětský Svaz naproti tomu ostře protestuje a pokládá to za agresi Německa.

Pro dnešní politicky korektní historiky Sovětský Svaz protestuje samozřejmě jen naoko, protože prý – jak uvádí anglická verze wikipedie – Rudá armáda stejně nemohla zaútočit proti Wehrmachtu, když je oddělovalo území Polska. Což je prý důkaz toho, že sovětské protesty byly jen naoko. Uff. Tak tomu říkám logika. Zřejmě pokud by protestovala Británie, tak by to také bylo jen naoko, protože Británie to měla navíc přes moře. Ale Británie neprotestovala. Významně mlčela, stejně jako Francie a Spojené státy. Kdo mlčí, souhlasí.

Už předtím nacistické Německo znovu připojilo Sársko, průmyslové území se strategickými, velkými ložisky uhlí. Sársko mělo být podle Versaillské smlouvy spravováno Británií a Francií. Na začátku roku 1935 zde proběhl plebiscit a v něm obyvatelé rozhodli o připojení zpět k Německu. Nacistické Německo získává pro svoje zbrojení další těžký průmysl a další zdroje strategických surovin pro zbrojní/válečný průmysl.

Remilitarizace Německa – 1933 až 1945

V rozporu s požadavky Versaillské smlouvy, podepsané a na Německu vynucené Spojenými státy, Británií a Francií (a dalšími v roli figurantů) začíná nacistické Německo ihned po nástupu Hitlera do funkce kancléře mohutně zbrojit.

Nacistické Německo zbrojí. Hitler řeční a Goebbels píše o tažení na východ. Drang nach Osten.

Americké, ale i britské firmy zajišťují dokonce dodávky pro německý zbrojní průmysl.

Dodávkám pro nacistické zbrojení vévodí ale bezkonkurenčně Švédsko, které dodávalo strategické suroviny nacistickému zbrojnímu průmyslu až do samého konce 2. světové války, kdy Švédsko alibisticky ukončilo dodávky strategických surovin nacistickému Německu až v listopadu 1944. Tedy v době, kdy Rudá armáda i západní spojenci stáli na hranicích Německa.

Za zmínku stojí také to, že konec roku 1944 byla doba, kdy do tábora vítězů přeběhlo i Finsko, dřívější spojenec nacistického Německa, velice aktivní například při anti-humánní a genocidní blokádě Leningradu. To jen až zase někdo bude vyčítat Rusku sovětsko-finskou válku – za aktivní účast a zločiny proti lidskosti spáchané blokádou Leningradu má Finsko na hlavě mnohem větší máslo, než Sovětský Svaz vůči Finsku. (Natožpak než Rusko vůči Finsku). Finská armáda se připojila k nacistickému Wehrmachtu při útoku na Sovětský Svaz a aktivně se účastnila ničení zásobovacích konvojů do obklíčeného Leningradu. Blokování dodávek potravin a léků bezpochyby přispělo během blokády Leningradu významným způsobem k celkovému počtu více než 1,5 milionu mrtvých vojáků a civilistů, včetně žen a dětí. To neznamená, že schvaluji napadení Finska Sovětským Svazem v roce 1939, jen upozorňuji, že by neměli o třísce v cizím oku (napadení Finska Sovětským Svazem) mluvit ti, kteří by nikdy nezmínili břevno v oku vlastním (finském).

Ale zpět k remilitarizaci Německa zahájené v roce 1933. Nacistické Německo zbrojí. Spojené státy, Francie i Británie mlčí. Kdo mlčí, souhlasí.

Spojené státy, Británie i Francie doufají a těší se na tažení nacistů na východ. Drang nach Osten je vítanou a toužebně očekávanou událostí mezi vlivnými lidmi USA, Británie i Francie. To připouští dokonce i anglická Wikipedie

Španělská občanská válka 1936 - 1939

Nacistické Německo intervenovalo na straně pučisty generála Franka, který vedl armádu proti legitimní republikánské vládě.

Sovětský Svaz nepřímo podporuje legitimní zvolenou republikánskou vládu prostřednictvím dodávek a dobrovolníky. Letadla nacistického Německa bombardují španělská města – včetně známé Guernicy

Spojené státy, Francie, Británie mlčí. Kdo mlčí....

Smlouva o vzájemné pomoci Sovětský Svaz – Francie

Aneb smlouva, která se vinou Francie nekonala, by mohl znít tento nadpis.

Podrobná informace je zde.

Důležité shrnutí: Francie a Sovětský Svaz vedly jednání o uzavření smlouvy o vzájemné pomoci, a to včetně vojenské pomoci, v případě napadení. Smlouva měla být protiváhou proti narůstající militarizaci nacistického Německa. jednání probíhala od roku 1934. Jejím duchovním vůdcem na straně Francie byl Louis Barthou, který ale byl zabit atentátníkem – jaká náhodička – ještě než byla smlouva dojednána. Atentát byl naplánován chorvatskými fašisty (ustašovci). Jednání ale nebyla ani ze strany Francie formálně zrušena. Jen byla ze strany Francie smlouva přeměněna na cár papíru – podmínkou pro jakoukoli pomoc druhé straně v případě napadení cizí zemí bylo, že tato cizí země nejprve doručí formální oznámení o nevyprovokované agresi do Ligy národů (nevím, zda bylo podmínkou ještě také projednání a odsouhlasení, že opravdu jde o nevyprovokovanou agresi) a také navíc uznání, že byly naplněny podmínky k pomoci napadené zemi ze strany signatářů Locarnské dohody. Mezi signatáře Locarnské dohody patřila také Itálie, která byla věrným spojencem nacistického Německa. Takže shrnuto – Sovětský Svaz se snažil o mírovou dohodu a smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení s Francií. Snažil se o to od roku 1934 do roku 1936. Francie pak nabídla smlouvu, podle které v případě napadení nacistickým Německem Francie pomůže Sovětskému Svazu, pokud nacistické Německo prostřednictvím Itálie uzná, že ze strany nacistického Německa šlo o neodůvodněnou agresi. Pak už je pouhý detail to, že Francie navíc odmítla jednat o jakékoli konkretizaci vzájemné vojenské pomoci. A to v situaci, kdy všichni v celé Evropě očekávají Drang nach Osten. Celý západ věří (a doufá), že nacistické Německo zaútočí na Sovětský Svaz.

Sovětský Svaz – situační zpráva z Dálného Východu

Od počátku 30. let je Sovětský Svaz v „tiché“ válce s Japonskem. Japonsko, které se tradičně snažilo již v éře carského Ruska zmocnit ruských území na Dálném Východě (viz. mj. intervence během občanské války a před tím Rusko-japonské války) zahájilo v roce 1937 Druhou čínsko-japonskou válku napadením Číny a až do konce 30. let udržovalo trvalé napětí na hranicích se Sovětským Svazem s občasnými ozbrojenými konflikty lokálního rozsahu.

Anšlus Rakouska

V březnu 1938 nacistické Německo provedlo Rakušany vítaný anšlus Rakouska. (To až po válce ze sebe Rakušané udělali „první oběť nacistů“. Jak řekl kdosi moudrý – největším úspěchem rakouské diplomacie je to, že se podařilo přesvědčit celý svět, že Hitler byl Němec, zatímco Mozart že byl Rakušan.)

Spojené státy, Francie i Británie mlčí. Kdo mlčí, ....

Nacistické Německo svoje území opět rozšířilo. Opět východním směrem. Opět blíže k hranicím Sovětského Svazu. Jen blbec by už tehdy neviděl, že západní mocnosti nechávají nacistické Německo plně se připravovat k napadení Sovětského Svazu a vytvořit si k tomu co nejlepší nástupní pozice.

Mnichovská dohoda

Británie a Francie měly s Československem smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení.

Nicméně v Mnichově Francie a Británie darovaly Hitlerovi část území Československa, část území svého spojence. Jistě jen náhodou zase směrem na východ, směrem k Sovětskému Svazu. Navíc dokonce obě „spojenecké“ mocnosti vyhrožovaly Benešovi, že pokud nepřijme mnichovský diktát, bude on na vině a ani Británie ani Francie nepomohou žádným způsobem Československu v případě následného (pravděpodobného a oběma našimi „spojenci“ fakticky avizovaného) útoku Německa na Československo.

Zvoní, zvoní zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Viděl jsem slzy v očích žen
Viděl jsem pěsti zaťaté
Počkejte málo, málo jen
však vy nás poznáte

František Halas, Zpěv úzkosti

Pozn.: Při pátraní po přesné citaci těchto veršů jsem narazil na program „české“ televize

Nacistická “česká” televize zde bez sebemenší kritiky, naopak s nevysloveným leč zřetelným souhlasem uvádí „historika“ Tesaře, který říká, že když Francie a Británie vydaly naše území nacistickému Německu, vyhrožovaly našim vedoucím představitelům, aby je přinutily akceptovat mnichovskou zradu, tak že je to úplně v pořádku a my Češi máme držet hubu a nestěžovat si, protože přeci nemůžeme čekat, že by nám Francie nebo Británie pomohla. Tím by prý podle „historika“ Tesaře vypukla válka a k rozpoutání války francouzští a britští politici neměli mandát od svých voličů, takže vlastně zcela „demokraticky“ darovali naše území Hitlerovi. Uff. Pak ještě pokračuje tiráda o tom, jak tváří v tvář mnichovskému diktátu selhali vlastně Češi a jak je od Čechů odporné, že od nich Hitler získal české zbraně v pohraničí a následně, po zcela logicky nutně předpokládatelném zabrání zbytku území českých zemí, ještě Hitler získal český zbrojní průmysl. Historik Tesař je tím společně s „českou“ televizí zcela zhnusen, zatímco ty, kteří to zavinili, považuje za nesmírně čestné a demokracii a morálce plně oddané politiky. Když to přijde do módy, Tesař napíše esej o tom, jak si židé pouštěli v Auschwitz plyn sami a Němci za to rozhodně nemohou. A „česká“ televize mu věnuje obdivný medailonek. Už druhý, stále stejně chucpe.

Malá citace:

Až na jednu jedinou výjimku čerpal historik výhradně ze známých a prokázaných faktů, které dokázal zařadit do příčinných souvislostí tak, jak to dosud nikdo před ním neudělal. Vyvrací výklad, podle kterého byla mnichovská dohoda zradou, „rozhodnutím o nás bez nás“.

Pečlivě rozkládá smysl Československé mobilizace, připravenost armády ubránit hranice v systému pohraničního opevnění a také nekompromisně dokládá selhání, v jehož důsledku pak Hitler útočil na Francii tanky československé výroby.

Konec citace. Jdu se vyzvracet.

Francie a Anglie se také aktivně podílely na spiknutí za účelem rozpoutání agresívní války. Mnichov je jen jeden, ale ten nejmarkantnější důkaz. Jen jejich následná účast (poté co i je Hitler podvedl) na straně protihitlerovské koalice je zbavila povinnosti poslat svoje zástupce do Norimberku – na lavici obžalovaných.

Podobně i Polsko se aktivně účastnilo rozpoutání agresívní války (zabrání Těšínska). Polsko se navíc těšilo, jak společně s Hitlerem potáhnou na Sovětský Svaz a zaberou si zbytek Ukrajiny a další území. Ale Hitler nejprve chtěl plné podvolení Polska do pozice vazala a ne rovnocenného spojence. A později už Hitler s Polskem nepočítal vůbec a dělit se s nimi nechtěl. Takže ani Poláci nemuseli poslat zástupce na lavici obžalovaných.

Mimochodem, polský premiér Beck hovořil v Lize národů o nutnosti deportovat evropské Židy, například na Madagaskar. A co se týče Hitlerových plánů na „eliminaci“ Židů, za to mu dokonce polská vláda ústy svého velvyslance v Německu slibovala postavit pomník, když to Hitler dokáže. Zdroj

Okupace Československa

15. března 1030 nacistické Německo obsadilo zbylá území českých zemí, okleštěných o území strategická pro obranu mnichovskou zradou Francie a Británie. (Podle historika Tesaře „proradní Češi“ zradili nebohou Francii a Británii a vydali Hitlerovi svoje továrny.)

Francie, Británie a sveřepě mlčící a nijak viditelně se neúčastnící Spojené státy jen mlčky pozorují další posílení nacistického Německa – další územní zisk, další posunutí nástupních pozic k válce směrem na východ, směrem k Sovětskému Svazu, další zisk silného zbrojního a strojírenského průmyslu pro nacistické Německo, další pomoc v jeho přípravě na agresívní válku Drang nach Osten.

Británie, Francie, USA mlčí a mnou si ruce, jak to perfektně klape s tou nadcházející válkou nacistického Německa proti Sovětskému Svazu.

Jednání Sovětský Svaz – Francie – Británie – Polsko 1939

Aneb další mírová smlouva proti nacistickému Německu úmyslně sabotovaná Francií a Británií. Zdroj

Po nacistické okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 ujistila Británie jménem svým i Francie o jistojisté pomoci Polsku v případě napadení Německem. (A když na to došlo, tak se na Polsko taky vys...li. Ale jak by řekl „český“ „historik“ Tesař - i na Polsko se vys...li jistojistě zcela demokraticky a vysoce morálně.)

Ale vážně.

Ani po okupaci Čech a Moravy, která byla v přímém rozporu s ustanoveními britské a francouzské mnichovské zrady, necítí Británie a Francie nijak zvlášť urgentní potřebu postavit se nacistickému Německu a připravit spojenectví. Polsku mažou med kolem huby, jinak to nelze nazvat vzhledem k tomu, že obě velmoci následně v září zradily i Polsko. Jednání o vytvoření širšího spojenectví proti nacistickému Německu jsou zahájena až v srpnu. „Zlý“ Stalin ale požadoval od Británie a Francie bezpečnostní garance i pro Finsko, Polsko, Rumunsko a pobaltské země. Francie a Británie na jednání poslaly třetí ligu bezvýznamných úředníčků. Nic se nedohodne a z přístupu Francie a Británie (bezvýznamní zástupci, kteří nemohou nic dohodnout) je zřejmé, že se podle plánů Francie a Británie ani nic dohodnout nemá.

Pakt Molotov – Ribbentrop

aneb Hra o čas a manévrovací prostor

Ze všech předchozích událostí je naprosto zřejmé – a muselo to být zřejmé každému už tehdy – že jediným cílem Británie a Francie je pomoci jak jen půjde nacistickému Německu k útoku na Sovětský Svaz.

Dali mu Porýní. Sársko. Nechali ho celé roky zbrojit a dodávali mu pro zbrojení součástky i strategické suroviny. Dali mu Rakousko, další zdroje a další nástupní prostor k válce proti Sovětskému Svazu. Dali mu Sudety a pak rovnou celé Československo (Slovensko formálně nezávislý stát v pozici vazala a užitečného, i když mnohdy ochotného idiota), dali mu tak další zdroje, další zbrojní továrny a další území k nástupu do války proti Sovětskému Svazu.

O smlouvě o vzájemné pomoci nejsou britští a francouzští politici ochotni seriózně jednat. Smlouvu z roku 1934 proměnili ve frašku. A ani v roce 1939, po anšlusu Rakouska a okupaci Čech, nejsou francouzští a britští politici ochotni jednat o vzájemné pomoci seriózně, vážně a s potřebnou urgentností.

Kdo by z politických stratégů už tehdy nepochopil tak jednoduchou a zřetelnou věc – cílem politiky nacistického Německa je Drang nach Osten, útok na Sovětský Svaz. Cílem politiky Francie a Británie je to Hitlerovi maximálně usnadnit, ale přímo si moc neušpinit ruce.

Stalin to zcela zřejmě pochopil a zahrál vlastní tah – smlouva Molotov – Ribbentrop.

Částečně asi bylo cílem přimět nepřímým nátlakem Francii a Británii k serióznímu jednání. Částečně asi šlo o to zkusit Británii a Francii znervóznit tahem, který provedl někdo jiný a významně změnil dosavadní charakter hry. Najednou to nebylo „Hitler klade požadavky směrem na Východ, my mu z Británie a Francie pomáháme, i když všem na Východě lžeme, jak jsme s nimi“.

Ale ve smlouvě byla i praktická pojistka – tajný dodatek. Dělení sfér vlivu mezi Sovětský Svaz a nacistické Německo.

Co měl Sovětský Svaz získat?

Sovětský Svaz měl podle tajného dodatku získat území, které ztratilo Ruské (carské) impérium po svém rozpadu, bolševické revoluci, občanské válce, zahraniční agresi („intervenci“) a po polsko-ruské válce. Ale především tím Sovětský Svaz získal možnost mít pro Německo „o pět set kilometrů delší zásobovací trasy nacistického Německa, až zaútočí na Sovětský Svaz“. Podle dalšího vývoje událostí si myslím, že to byla opravdu jen pojistka proti další zradě Francie a Británie. (Uvidíš později, milá čtenářko a milý čtenáři.)

Nacistický útok na Polsko – Epilog

1.září 1939 nacistické Německo zahájilo útok na Polsko.

Francie i Británie jsou vázány smlouvou o vojenské pomoci Polsku. Ale nedělají nic. Nechávají Hitlerovi volnou ruku.

Jen kvůli dojmu Francie a Británie vydávají nesouhlasná prohlášení a nacistickému Německu „vyhlašují válku“, která se ovšem nekoná. Žádné vojenské operace na pomoc Polsku ani Británie ani Francie neučiní. Nic. Nula. Absolutně nic. Dokonce ani žádné dodávky vojenského materiálu. Nic. Nula. Žádná pomoc.

Stalin čeká.

Británie a Francie nechávají Hitlerovi volnou ruku. Neví o tajném dodatku a tak doufají, že se nacistický Wehrmacht posune až na linii Minsk, Žitomir, Tiraspol, tedy na linii jen o něco málo více než 600 km od Moskvy.

Stalin čeká.

17. září je zcela zřejmé, že Francie a Británie i nadále nechávají Hitlerovi volnou ruku v agresi směrem na východ, v přípravě k útoku na Sovětský Svaz. Je zcela zřejmé, že ani Polsku Francie s Británií nepomohou. Je zcela zřejmé, že obětují kohokoli a cokoli jen aby Hitler měl co nejjednodušší pozici k útoku na Sovětský Svaz.

Už zase zvoní britské a francouzské zrady zvon.

17. září, po 16 dnech neoddiskutovatelně potvrzujících tichou ale jasnou podporu nacistické agrese ze strany Británie a Francie, Sovětský Svaz realizuje svoji pojistku pro krajní nouzi a zabírá území podle tajného dodatku smlouvy Molotov – Ribbentrop.

Dovětek

Hitler následně podvedl i svoje tiché západní pomocníky, když v letech 1940-41 obsadil Dánsko, Norsko, Belgii, Holandsko a Francii. Britské jednotky dislokované ve Francii nechává Hitler evakuovat z Dunkirk, zřejmě v naději, že se Británie připojí přímo k nacistickému Německu. (Jak dlouho doufali nacističtí pohlaváři i po zahájení „Battle of Britain“, viz Hessova snaha domluvit spojenectví Británie a nacistického Německa.)

Závěr

Ale pak už začíná opravdové drama – plán Barbarossa, plán útoku nacistického Německa na Sovětský Svaz. Plán, na kterém spolupracovaly nejen nacistické Německo a fašistická Itálie, ale tiše, skrytě ale i tak přínosně i Británie a Francie.

Díky smlouvě Molotov Ribbentrop měl Sovětský Svaz patrně o rok nebo dva více času se připravit na svoji obranu. Díky zabrání území podle tajného dodatku smlouvy Molotov Ribbentrop se nacistickému Německu zásobovací trasy útoku na Sovětský Svaz prodloužily o pět set kilometrů. Nacistickému Německu se tak celé válečné tažení prodloužilo o pět set kilometrů. Na dohled od Moskvy tak nacistické jednotky byly až v listopadu, vyčerpané a oslabené dlouhým tažením i problematickým zásobováním (dlouhé zásobovací trasy), navíc bez zimní výbavy.

Pakt Molotov Ribbentrop významně napomohl zastavit nacistickou agresi.

Pakt Molotov Ribbentrop zásadně pomohl Sovětskému Svazu získat čas a hlavně prostor bránit se nadcházející nacistické agresi (tiše ale účinně podporované západními mocnostmi).

Pakt Molotov Ribbentrop byl jedním z nejdůležitějších faktorů, díky kterým nacistické Německo prohrálo válku a nestihlo vyvraždit Židy a Slovany.

Smlouva Molotov Ribbentrop - Strategický tah krizového managementu.

Stalin nebyl nijak útlocitný a morálně nijak ctnostný, ale odsuzovat ho za to, že dokázal zlepšit podmínky pro obranu a tím i podmínky pro fyzické přežití slovanských národů? Nebudu mu mít za zlé to, že díky jemu a mimo jiné i díky smlouvě Molotov – Ribbentrop teď já vůbec jsem na světě a moji prarodiče nevyletěli komínem spalovacích pecí, jak by se jinak za tichého přihlížení USA a Británie stalo.

Protože:

The truth will set you free. But first it will piss you off.

Pravda tě osvobodí. Ale nejdřív tě pořádně nasere.

A to se mi dnes určitě podařilo.

Ale zkus nad touto mojí úvahou přemýšlet. Jen přemýšlet – a představ si, že máš za úkol ubránit Sovětský Svaz proti nacistické agresi a ubránit životy všech lidí ve své zemi proti nacistickému předem ohlášenému vyvraždění („méněcenných“ ras) ve strategické hře, ve které není žádný button „Restart the Game“.