Apollo – jedno velké výročí

A od té doby ani jednou.

Nikdo.

Ani jednou.

Za 50 let.

Máme jen jednu takovou malou, malinkatou otázečku:

Před 50 lety látali Američané na Měsíc skoro „denně“. A od té doby ani jednou. A dnes, po 50 letech nepopiratelného vědeckého i technologického rozvoje, rozvoje v rozsahu, jaký zřejmě nemá v historii lidstva obdobu, po 50 letech ekonomického růstu a přímo skokového růstu celkové výkonnosti a síly ekonomiky USA, celé západní Evropy (i střední a východní Evropy) i po 50 letech obrovského nárůstu síly asijských ekonomik dnes lidstvo stojí před jednou otázkou – jak vůbec na Měsíc doletět.

To je jako zdvihnout 50 kg činku ve třech letech desetkrát za sebou a pak po 17 letech zdravého vývoje a růstu stát ve dvaceti a v plné síle nad tou činkou a nezvládnout ji uzdvihnout.

Jak to, že v letech 1968 – 1972 létat na Měsíc bylo možné a poměrně snadné (8 úspěšných letů za 48 měsíců), ale od té doby je to úplně nemožné a teprve se zkoumá, jak to vůbec dokázat znovu?

Samotná NASA hovoří celá desetiletí o „return to the Moon“ (o nové misi přistání na Měsíci s lidskou posádkou) a termín se stále posouvá. (Momentálně na rok 2024 – před 50 lety každých půl roku, dnes možná, prý, asi, snad za 4 roky.)

Kdyby v mezičase došlo k zániku civilizace a ztrátě předchozího vědění (know-how, řečeno moderním jazykem), pak by to bylo pochopitelné. Ale k tomu nedošlo.

Jediné, co se ztratilo, jsou originály filmů z přistání na Měsíci.

Já vím. Konspirační teorie. Nesmysl. Hloupé šťourání.

Ale mě to prostě jen přijde zvláštní – v době proti dnešku zaostalé technologicky i ekonomicky lítat na Měsíc každou chvíli – a pak, v éře enormně vyspělých technologií a ohromující ekonomické síly tam nedokázat doletět zatím vlastně ani jednou.

Jistě je na to nějaká jednoduchá odpověď.

Znáte ji?