Na přednášce Ludmily Hamplové
Spolek Sysifos pořádal 15.5.2019 na půdě Akademie věd ČR (Praha, Národní 3) přednášku novinářky Zdravotnického deníku Ludmily Hamplové (LH) s názvem Dezinformace, fake news a hoaxy v medicíně.
Vyrazil jsem na tuto přednášku se základním povědomím o charakteru tvorby LH. Vybaven archem popsaného papíru (příloha) a vůlí pochopit více mentalitu LH a jejích nadšených posluchačů jsem trpělivě vyslechnul její přednášku. Lidé ze Sisyfa slibovali zveřejnit nasnímané video, zatím jsem jej nenašel, snad uvádím dosti indicií, aby se dalo najít později, pokud bude zveřejněno.
O obsahu přednášky budu mluvit jen okrajově, snad se to video někde objeví, pokud budete mít zájem se podívat. Chci tu spíše komentovat dva principy, které prolínaly celou přednášku, a pak i klíčové téma přednášky - očkování a "mýty" kolem něj. LH je laureátkou Výroční ceny za rok 2015 udělenou Koalicí pro podporu očkování za vysokou odbornou kvalitu práce v žurnalistice a osobní statečnost.
Princip první: Evidence based medicine (EBM)
Vymysleli jsem systém (my=Západní civilizace), který do sféry relevantních poznatků nechá vejít jen takové, které projdou odbornou oponenturou. Tím se zajišťuje stabilita lékařské péče, lege artis postupy, naváznost na zákony, ochranu pacientů i lékařů atd. Tento systém má oproti realitě dvě důležité slabiny.
První slabina je v tom, že realita je mnohem komplexnější, než to co je připuštěno do EBM. Jde jak o materiální stránku (jako např. léčivé rostliny, přípravky, postupy apod.) tak o duchovní stránku(jako např. modlitby, vůle pacienta se uzdravit, působení bipolí apod.). Vzestup ezoteriky na Západě je reakcí na okázalou aroganci ortodoxních zastánců EBM. Stojí za tím ignorace reálných výsledků práce těch, kteří se neomezují na EBM a vnímají plnou komplexitu reality Života.
Druhá slabina spočívá v primární motivaci EBM, a tou motivací, bohužel, není zdraví pacientů. Motivací je stabilita postavená na finanční rentabilitě a ziskovosti. Tento motiv pak vede k tomu, že do světa EBM se přes studie a výzkumy dostává především to, co vyhovuje tomuto základnímu motivu, a zároveň je na druhé straně potlačováno to, co by mu mohlo škodit - co je levné a dostupné, to není žádoucí. Dokazování tohoto faktu by vydalo na samostatný dlouhý text.
Díky těmto slabinám stojí EBM na křižovatce: buďto LH a její široká družina bude sveřepě trvat na svém, odmítne vnímat dvě zmíněné prokazatelné slabiny a nadále prohlubovat neřešitelný spor EBM autorit se svobodou víry člověka, nebo dojde ke změně základní motivace EBM a využití jejích nesporných partikulárních pozitiv pro "novou" základní motivaci, tj. zdraví lidí. Pak se mohou i laciné a dostupné prostředky péče o zdraví stát přítelem systému zdravotní péče.
Princip druhý: Důvěra v autority
Jsme vyzýváni k důvěře svému lékaři. Tiše se za touto důvěrou v člověka-lékaře vpisuje i důvěra v celý systém zdravotní péče, potažmo EBM. Protože lékař je systémem pečlivě veden k důvěře a následování celé EBM. Je na každém z lékářů individuálně, jak EBM následuje a jak následování EBM více či méně ignoruje a jde vlastní cestou, přesněji svého svědomí. To je pramen, z něhož rostou lékaři celostní medicíny, homeopati a další (dle LH) "šarlatáni" . V tomto dilematu není lékařům co závidět. Jako pacienti v tom máme přes svou volbu lékaře velké slovo - my (stále ještě) vybíráme, kdo je pro nás autoritou pro naše zdraví.
Jenže - není to jako vybírat řemeslníka. Zpackaný obklad v koupelně ještě můžete strhnout a udělat znovu, ale tady jde o zdraví či život každého jednoho z nás. To my jsme konec konců nositeli všech úspěchů, ale mnohem viditelněji omylů našich lékařů. A jsme to my, kdo jsou v první linii a svým způsobem stoprocentně, zodpovědni za své zdraví. Pokud toto člověk vezme za své, řídí svůj životní styl podle prospěšnosti svému zdraví, pak mnohem silněji vnímá každý vnější vstup do své osobní integrity ze strany lékařské péče. A má pak více otázek než je systémem očekáváno. Systém EBM je postaven pro plně a apriorně důvěřující pacienty, laici nemají co mluvit do práce odborníků. Kdo ale bere své zdraví vážně jako vlastní, osobní odopovědnost, může se pak lehce dostat do střetu se systémem povinně respektovaných autorit.
Agrument odbornosti dominuje, jako laici o svém zdraví nevíme prostě nic, jen svou podivnou nedůvěrou odborníkům komplikujeme práci. Jenže za úspěch lékařské akce ručíme my vlastním zdravím, příp. životem, odborníci reálně max. ztrátou kreditu nebo kariéry. Tento nepoměr v ručení by měl pomoci respektovat vždy pozici laiků, kteří mají důvodné nebo i nedůvodné (z pohledu někoho) obavy. Z nějakého důvodu se takový respekt zcela ztrácí, pokud jde o očkování, tady chce stát tvrdě nařizovat, přestože obavy jsou prokazatelně důvodné.
Na téma očkování jsem se připravil poukázáním na reálné příběhy českých rodin s očkovanými dětmi, a otázkami, předloženými písemně LH, ale jinak komukoliv, k zamyšlení. Po této přednášce už jsem schopen formulovat základní otázku, na níž odpovídají odlišně zastánci očkování a neočkující rodiče.
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že očkování je opatření PREVENTIVNÍ péče. Jako rodič dítěte mám na preventivní péči následující, logické a oprávněné požadavky:
- Prokazatelný přínos pro zdraví mého dítěte
- Zaručenou bezpečnost pro zdraví mého dítěte
Přínosy očkování jsou v principu neprůkazné - důkazem má být to, že se NĚCO (onemocnění) nestane. Když se NĚCO nestane, nikdo na světě není schopen prokázat, co bylo příčinou, že se NĚCO nestalo. Očkující mají jasno, pochybnosti se nepřipouštějí.
Naproti tomu bezpečnost očkování prokazatelně zaručena není. Nejde jen o dva příběhy v příloze, těch příběhů vážného poškození zdraví původně zdravých dětí je řádově stovka ročně jen v ČR dle přijatých hlášení na SÚKL. O veřejně deklarované ne-souvislosti téměř epidemicky rostoucího autismu dětí s očkováním je možné s úspěchem pochybovat, ale to je opět téma na samostatný text.
Jaká je tedy klíčová otázka sporu očkovacího systému s neočkujícími rodiči (nebo aspoň se mnou)? Jedna z možných formulací otázky je:
Má stát právo nutit rodiče dětí, nutit pod sankcemi, ke kroku preventivní péče, který není pro dítě stoprocentně bezpečný, přižemž potenciální následky (které se reálně staly) mohou být doživotní poškození zdraví i smrt?
Očkující systém říká ANO, a přidává argument kolektivní imunity.
Neočkující rodiče říkají NE, nechť naše dítě jde životem s tím co dostalo shůry a s naší láskyplnou péčí.
Dotazem u jedné z posluchaček jsem si ověřil, že odpověď ANO pro LH a její příznivce skutečně platí.
Argument kolektivní imunity (a následně společenské ne-odpovědnosti neočkujících rodičů) není nic než páka systému jak vstoupit do soukromí, do výhradní odpovědnosti každého z nás (a našich dětí) za své zdraví. Problém je v interpretaci tohoto pojmu. Interpretace očkujícího systému je, že imunní=očkovaný, neočkovaný=neimunní. Reálně, ani jedno rovnítko (prokazatelně) není platné, jde o pravděpodobnosti, jejichž hodnoty ovšem neumíme určit, je ale možné je interpretovat po svém. A přesně to očkující systém dělá.
Ptal jsem se LH, proč český stát neudělá dlouhodobou studii srovnání zdraví očkovaných a neočkovaných dětí, jak navrhuje MUDr. Eleková (tento návrh byl dokonce prezentován v přednášce LH!) Odpověď LH: Bylo by to neetické. Tato odpověď přesně zapadá do výše zmíněné teze o nevpuštění "nevhodných" informací do systému EBM. Dílčí provedená sledování totiž ukazují, že neočkované děti jsou na tom zdravotně dlouhodobě lépe - takový výsledek prostě nelze připustit, takže "eticky" nebudeme nic takového oficiálně vůbec zkoumat, tady o žádnou "Evidence" nestojíme.
V publiku jsem byl "černou ovcí" jen já, jiní posluchači děkovali LH za skvělou práci a žádali tvrdší sankce vůči neočkujícím rodičům. Na mé otázky bylo odpovězeno z mého pohledu nekorektně - např. nelze srovnávat dobrovolné přijetí rizika hormonální antikoncepce s povinným přijetím rizika očkování. Dalo se čekat, že skutečná diskuze nebude, a to se také stalo. K ovzduší spolku Sisyfos nejlépe vypovídají jimi udělené Bludné balvany. LH se zatím připojuje k této cestě poznání. Otázka: Kolik je ještě třeba přivést očkováním původně zdravých dětí k závažnému zdravotnímu poškození nebo dokonce smrti než se systém zastaví? - ta je asi nejpalčivější. A speciálně pro Ludmilu H.: realita je a vždy bude komplexnější než EBM, proto defenzivní princip preventivní opatrnosti, respektu k živým tvorům tak jak přišli na svět, to jsou ta nejlepší východiska, ke kterým v oblasti zdraví můžete dojít.
Na závěr: jsem "jen" otec dítěte, jsem ten, kdo bere své zdraví vážně, prvotně jsem já zodpovědný za své zdraví a tedy i za to, komu dovolím své zdraví přímo ovlivňovat. Nemám žádné formální zdravotnické vzdělání, ale poznání v této oblasti je osobním zájmem každého člověka, což naplňuji. Rozhodnutí českého státu o povinnosti očkování mých dětí a přijatých sankcích nepřijímám, protestuji proti němu ve formě odpovědi na otázku, kterou jsem formuloval výše. Nemáte právo toto chtít. Kdo chce hrát se zdravím svých dětí ruskou ruletu, je to věcí jeho rodičovského svědomí, já mezi ně patřit odmítám. Chování státu a hlasování poslanců je pro mě velkým občanským zklamáním, protože jsou tím porušována základní občanská práva deklarovaná ústavou. Z hlediska přirozeného práva člověka je nařízené povinné očkování dětí překročením mezí, nelze dále mlčet.
Další diskuze o očkování, která chce bagatelizovat reálné škody na zdraví dětí, a která chce bránit poznání skutečného stavu věcí ( jako např. prezentovaný návrh MUDr. Elekové), je bezcenná. Hypotetické miliony zachráněných nic nepomohou těm reálně poškozeným - poškozeným cizím zaviněním bez jakékoli odpovědnosti původců poškození.