Ultimátum Spojených států o Huawei má opačný účinek

Na rozdíl od tehdejší situace však jen velmi málo zemí jedná v souladu s americkým nátlakem; pravděpodobně je to proto, že chápou, jak obrovský rozdíl je mezi připojením se k protiteroristické vojenské koalici nebo obchodní koalici proti Číně.

Na základě těchto postřehů jsou služby Huawei poměrně levné a vysoce kvalitní, což je přesný opak toho, co poskytuje konkurence, ať už americká či jiná. Pro země je tedy výhodné nakupovat technologie této čínské společnosti, neboť jim to pomůže v modernizaci jejich telekomunikační infrastruktury v rámci příprav na celosvětovou revoluci 5G.

Ať je to jakkoli, USA nepatří mezi země, které by se svých nátlakových kampaní vzdávaly tak snadno, což je důvod, proč pohrozily tím, že přestanou sdílet informace zpravodajských služeb se zeměmi, které jsou partnery společnosti Huawei. To vše pod falešnou záminkou, že kdyby tak učinily, rovnalo by se to poskytnutí těchto informací také Číně.

To je překvapivé ultimátum, jelikož naznačuje, že USA jsou ochotny nečinně přihlížet a umožnit teroristům, aby zaútočili na jejich partnery. To vše jako trest za to, že se odmítli podrobit v rámci obchodu. To není jen krajně neetické, ale také to kontraproduktivně odporuje smyslu, který stojí v pozadí ultimáta Bushovy administrativy z doby bezprostředně po 11. září 2001.

Zahrávat si s životy lidí, pokud jejich vlády nejednají v souladu s ekonomickými požadavky svých „partnerů“, je nová taktická podlost v dotěrném přístupu prezidenta Trumpa k mezinárodnímu obchodu, a vytváří to klamnou představu strategického zoufalství, že je třeba udělat vše, jen aby se ostatní země podřídily.

Ve prospěch většiny evropských zemí hovoří fakt, že se brání vydírání USA v oblasti bezpečnosti, statečně pokračují v plánech na jejich partnerství s Huawei a současně zintenzivňují vojenskou spolupráci prostřednictvím iniciativy Stálá strukturovaná spolupráce (PESCO), na níž si Washington nedávno opět stěžoval.

Ve skutečnosti lze říci, že čím více Spojené státy vyvíjejí nátlak na své evropské partnery prostřednictvím této neetické taktiky a dalších taktik, tím je pravděpodobnější, že země budou více odolávat a reagovat tím, že posílí vzájemnou spolupráci mezi sebou.

Nejde však jen o slepou reakci, ale je to součást nové politiky bloku EU, spočívající v přizpůsobení se novým mezinárodním podmínkám, kterou nedávno vypracovala německá kancléřka Merkelová, když de facto tato hlavní představitelka EU prohlásila, že „staré jistoty poválečného řádu již více neplatí“, a že „Evropa potřebuje změnit strategii ve změněném světě“.

Blok EU již začal podnikat kroky tímto směrem ještě před americkou nátlakovou kampaní proti Číně, ale Trumpova strategie vydírání v oblasti bezpečnosti tento proces pouze urychlí. Navíc se zdá, že se tím pravděpodobně také zvětší stávající transatlantické rozpory v dalších otázkách.

USA neuplatňují taktiky obchodní války pouze proti Číně, ale také proti EU, a vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) z dob Obamovy éry jsou zmrazena. V reakci na americkou ekonomickou protekcionistickou politiku se země EU zaměřily na Čínu jako na nového dědice globalizace, a naopak s ní posílily obchodní vazby. Například některé vlivné státy, jako je Itálie, která je členem G7, se nedávno připojily k čínské iniciativě „Jedno pásmo, jedna cesta“.

Zdá se, jako kdyby Spojené státy zapomněly, že „pro každou akci existuje stejná a opačná reakce“, a že politika nátlaku, který na své partnery vyvíjejí za účelem oddělit je od Číny, má zjevně opačný účinek.