Kdo chce vyvolat barevnou revoluci?

Určité anarchistické síly, chtějící nahradit tradiční poměry a zavést nejspíše kulturní marxismus, si již vyzkoušely na minulých protestech proti Zemanovi a Babišovi, jak jsou mladí manipulovatelní, zvláště školní mládež. A vůbec ty nejmladší děti. Jenže dát volební právo od šesti let by bylo asi dost divné, tak to prosazují alespoň od 16-ti. Podivné, že anarchistický návrh podává především spíše pravicový STAN, tím více nám to napovídá o účelovosti takového návrhu.

Adolescentní společnost a její ideály

Už dávno nežijeme ve společnosti, ve které lidé od 18 let pracují a zakládají rodiny. I tehdy, když mladý muž dosti obvykle už ve svých 21 letech živil ženu a nějaké to dítě, byla hranice plnoletosti v 21 letech. Bylo to tak správně, přestože i tak toho moc o životě nevěděl, nicméně už asi věděl, co je potřebné k životu a určitě neměl ani část z dnešních adolescentních názorů, byl tedy pro politiku daleko vyspělejší než dnešní mladí. Dnes končí puberta mnohdy až ve 30 letech, do té doby jsou to jen adolescentní názory bez zodpovědnosti za rodinu, život v iluzích a virtuálním světě. To není proto, že by tito mladí byli zaostalí, to je proto, že věční studenti a mamánci, děvčata jezdící po světě a měnící partnery aniž by měla rodinu, to je způsob života, který je adolescentní. Škola a vědomosti o velkoměstech světa nejsou nutné v souboru vědomostí nutných k rozhodování o politickém směřování. Informace z internetu a mobilu jsou iluzorní, spíše jen názory někoho jiného nebo přímo virtuální svět. Potřebným souborem vědomostí se stávají až zkušenosti se sociální skutečností země, ve které žijí. A to ne teoreticky na základě ideologie získané na zahraničních školeních některé ze Sorošových organizací, ale na základě tvrdé zkušenosti s prací a rodinou. Sklon k nezodpovědnosti a anarchistickým nápadům je u současné mladé generace více než zřejmý a to i v politice nejmenované strany. Nic, co by podporovalo rodinu, nic, co by bylo ve prospěch společnosti, jen technikálie nebo anarchistické postmoderní vize. Ale strany, které mají zkušené politiky, by snad mohly mít více rozumu. Pokud ho nemají, je za tím nějaký účel, nějaký rozvratný cíl. To, co lze mladým odpustit, je neodpustitelné u starých zkušených politiků, protože tam je viditelný záměr.

Ne nadarmo je „konflikt generací“ mezi starými politiky, kteří prošli životem buď politickým, nebo podnikatelským, a těmi, kteří byli zvoleni davem mladých v současném adolescentním věku (do 30 let). To nejsou jen generační rozdíly v kulturním chápání života, rozdíly v oblibě hudby, výtvarného umění, oblékání a vzhledu, to jsou naprosto odlišné hodnoty. Zatímco staří mají ještě vztah ke společnosti, cítí se být její součástí, jsou do určité míry schopni se pro ni obětovat, to už je u mladých jen řídce přítomno. Žijí sami sebou, zajímá je jen jednotlivec, společnost jakoby nepotřebují. To je samozřejmě krásný přechod k revolucím a anarchii. Zvláště, když je osloví vhodný lídr. Sounáležitost absentující ve vztahu k národu se projeví v semknutých akčních skupinách. To mohou být fotbalové kluby stejně jako politické nebo ideologické organizace.

Přechod k postpravdivé společnosti

Co se tedy změnilo? Něco už jsem naznačil: Adolescentní způsob života inklinující k iluzím o životě a o světě, snadné podlehnutí ideologiím, obvykle těm krásným všelidským nebo ekologickým. To má svůj technický aspekt, tedy virtuální realitu v počítačích a mobilech, život bez toho, aby byl člověk nucen si realitu „osahat“ a žít přirozený život s rodinou, tedy pracovat s hmotou a poznat přirozené principy. To vede k neznalostem o skutečném světě. Druhý aspekt je ideologický, tedy univerzalistické ideologie, které chybějící vědomosti nahrazují. Do těch se potom promítají záměry mocenských center. Ty navazují na naprostou neznalost života. V dřívějších generacích by nikdo nenaslouchal takovému nesmyslu jako je genderový feminismus, každý by to odsoudil jako bláznovství. Dnes se naslouchá a dokonce i věří tomu, že si lze pohlaví změnit. Ono to samozřejmě technicky jde. Ale co je to potom za člověka? Založí rodinu? Může mít děti? Tak by zněly otázky lidí ještě před třiceti lety. Totéž ohledně manželství homosexuálů, totéž o jakési představě multikulturalismu, tedy kultur žijících v jednom místě bez společných pravidel, která nutně skončí válkou (viz Sýrii). Tyto iluze se vydávají za hodnoty. To je možné jen ve společnosti, která realitu nezná a znát nechce, o budoucnosti se odmítá bavit, zajímá se jen o svůj hédonický život nebo ideologické bláznovství.

Mocenská centra potřebují vyřadit pravdu o životě a o světě, protože jejich ideály jsou lživé iluze. Lidé jsou v takových iluzích snadno manipulovatelní a vláda nad nimi je snadná. Nepotřebují ani zrušit svobodu, ani demokracii. Alespoň ne úplně. Stačí omezit nepřípustné názory nacionalistů a xenofobů a ovládnout politické strany. K tomu stačí peníze a ovládnutí sdělovacích prostředků a spolků, které vydají za občanskou společnost. Nebezpečím jsou pro ně nezávislí lidé, svoboda slova, svobodné volby, identita se státem a národem, která vede k nezištné neúplatné angažovanosti pro svůj domov a jeho budoucnost. Prostě musí vymytým mozkům vládnout peníze. Touhu po nezištné angažovanosti nasměrují k charitativním projektům na pomoc uprchlíkům, které přijmou a udělají z nich menšinu, aby ji mohli opečovávat a dávat výsady a tím vládnout ještě pevněji nad společností.

K tomu všemu potřebují, aby rozhodovaly děti a lidé, které nic nespojuje, žádná národní idea. Pak mohou zavést cokoliv, jakoukoliv hloupost prohlásit za důležitou, jakoukoliv lež za pravdu. Pravdu zruší jako zbytečnou zátěž. Zavedou propagandu svých pseudohumánních vizí. Na začátku je barevná revoluce adolescentů, která odstraní steré struktury, které ještě mají nějakou zodpovědnost za společnost. Metody jsou různé. Jednou z nich je kriminalizace těchto struktur na základě drobných selhání, propagandistická kampaň vykreslující je jako ruské agenty apod. Stojíme právě na prahu postpravdivého světa, ve kterém vize nebude od reality rozeznatelná. Je na nás, jestli to dovolíme.