Dokaž, že jsi nevinen

Milí čtenáři, mám pocit, že politiku sleduji dost pečlivě. Ale o tom, že se chystá zpřísnění a rozšíření antidiskriminačního zákona, jsem se dozvěděl až z nenápadné večerní zprávy na iDnes. Ta konstatovala, že záměr je už hotov, ale vládě se úplně nelíbí a poslala jej k projednání do parlamentu, aniž by se na něm úplně shodla.

I zbystřil jsem, protože se mi ihned připomněla nedávná historie, kdy se ombudsmanka Anna Šabatová pokoušela prosadit rozšíření svých pravomocí. Šlo rovněž o podávání žalob kvůli diskriminaci ve veřejném zájmu apod. Záměr silně podporovala určitá množina neziskovek, které také napsaly otevřený dopis premiérovi. Nicméně paní Šabatová svojí předešlou činností zařídila úřadu ombudsmana takovou „skvělou“ pověst, že záměr nakonec neprošel.

Už tehdy jsem si říkal, že toto není konec celé historie a že během roku až dvou, až se na věc trochu zapomene, bude následovat další pokus, nějak nenápadně a pokud možno málo viditelně. (K tomuhle postupu existuje pěkný citát od končícího předsedy Evropské komise Junckera.)

A vskutku, něco podobného tu máme znovu, a v některých směrech je ten nový návrh ještě tvrdší než ono tehdejší nepovedené posílení pravomocí ombudsmanky.

Původní sněmovní tisk 424/0 je tady, zde je navrhované znění zákona jako PDF s vyznačením změn a zde je důvodová zpráva jako PDF (lokální kopie). Klíčové změny (aspoň podle mne klíčové) jsou tyto:

• princip převrácení důkazního břemena – tj. žalovaný je povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení – se rozšiřuje z požadovaného celoevropského minima na všechny možné situace,
• antidiskriminační žaloby mohou podávat i specializované neziskovky – Žalobu je oprávněna podat také právnická osoba, která byla založena na ochranu práv obětí diskriminace nebo předmětem jejíž činnosti je ochrana před diskriminací dle zvláštního právního předpisu16a, jestliže k jejímu podání prokáže závažný veřejný zájem.“
• nu a konečně, lze podávat i hromadné žaloby: Pokud by se porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo diskriminace mohlo týkat většího nebo neurčitého počtu osob anebo pokud by jimi mohl být vážně ohrožen veřejný zájem, může se právnická osoba uvedená v odstavci 1 u soudu domáhat, aby bylo určeno, že došlo k diskriminaci, aby bylo od diskriminace upuštěno nebo aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu.

Zajímavým čtením je také důvodová zpráva, ve které se vcelku otevřeně říká, že odsouzených za diskriminaci je málo a že je potřeba tento proces zjednodušit a zlevnit. Převrácení důkazního břemene je podle předkladatelů zákona pro větší počet odsouzených klíčové. Nové znění by rovněž umožnilo podávat žaloby v situacích, kdy diskriminace ještě ani nenastala, ale podle úsudku žalující strany hrozí.

Za hodně zábavné pak považuji tvrzení předkladatelů, že navrhovaná právní úprava neobsahuje žádná korupční rizika (jako by se hrozba drahou žalobou nedala použít k vydírání žalovaného) a že prokázat motivaci svého vlastního jednání bude z povahy věci jednodušší pro žalovaného. Ano, prokázat obsah své vlastní hlavy a duševních stavů, které vás vedly k nějakému rozhodnutí, je opravdu velmi praktické.

Update 12.04.2019 v 16:15: Čtenář z daleké Kanady mi píše:

K těm korupčním rizikům – tady je běžnou praxí, že se firma může ze svých hříchů „vykoupit“ tím, že si zaplatí dostatek kurzů mezikulturní komunikace, tréninků kulturní citlivosti a tak dále. Samozřejmě u té organizace, která by ji jinak žalovala. Výpalné jako u mafie, ale plně legální.

Václav S., Toronto. Chudák taky nechce uvést příjmení.

To jsem si taky myslel, ale původně jsem toto podezření vyjádřil jen v pár soukromých mailech. No, vidím, že to nebyl planý odhad.

Nu, přátelé, je čas něco dělat. Tedy aspoň pokud sdílíte moje základní přesvědčení, že princip „dokaž svoji nevinu“ je sviňárna už ze své podstaty. Bohužel je pravda, že v některých skutkových podstatách se mu nevyhneme, protože jsme přijali evropské antidiskriminační právo, aniž bychom si vyjednali příslušný opt-out. Ale sami vidíte, že má tendenci se to šířit i mimo ten minimální nutný rozsah.

Já si osobně myslím, že to nesmíme připustit, jinak budou následovat další a další pokusy převracet důkazní břemeno s tím, že párkrát už to prošlo, tak co se čílíte. Ono je to opravdu pro ty organizace zabývající se postihem lidí daleko pohodlnější.

(V téhle souvislosti: mezi předkladateli záměru jsou i poslanci Pirátů. Těch samých Pirátů, kteří vznikli jako strana odporu proti plošnému šmírování, nechtějí platit OSE autorské poplatky za prázdná média a nemají rádi EET. Co má šmírování, poplatky z médií a EET společného? Ten automatický předpoklad, že druzí lidé jsou něčím vinni nebo minimálně podezřelí. Ale u antidiskriminačního zákona je najednou taková zákonná paranoia OK? Co, Piráti? Doufám, že na to neřeknete něco ve smyslu kdo nic zlého nedělá, nemá se čeho bát, to by byl kruh opravdu uzavřen.)

Pak je tu další věc, a to, že tahle úprava asi není poslední. Tyhle záležitosti nevznikají spontánně tady v kotlince. Ty k nám pronikají ze západu, hlavně z USA a bývalých koloniálních mocností, kde hysterie kolem „diverzity“ dosahuje čím dál obludnějších rozměrů. Částečně je to způsobeno tím, že v Bílém domě sedí a tweetuje Donald Trump, což to dohání progresivní levici k šílenství a její společenské bubliny upadají do dříve nevídaných extrémů. (Viz třeba, jak se v demokratické straně v USA šíří popularita pojmu socialismus – to by ještě před deseti lety bylo nepředstavitelné a možná jim to prohraje i další volby). Pak to přeskakuje do Británie, Německa a postupně až k nám.

Zatím se v ČR můžeme smát firmám, které stahují z prodeje čokoládové káčátko, ale ony tyto šílené poměry ani v té Británii a Americe nevznikly jen tak přes noc. Stalo se tak nějakými postupnými kroky, které postupně zaváděly ve společnosti atmosféru přikrčeného strachu z možných následků, když něco řeknete nebo uděláte.

Tenhle návrh zákona by nás mohl posunout stejným směrem. Už jenom proto má smysl proti němu bojovat, pokud tedy o tento posun nestojíte.

Dovolil bych si teď půjčit jeden komentář, který se vyskytl pod oním článkem na iDnesu.

K tomu bych měl dvě věci.

Za prvé ten návrh zákona ve svém svatém zápalu totálně pomíjí skutečnost, že i ta žalovaná strana, i kdyby to byla firma nebo organizace, může být zranitelná a zasloužila by si nějakou ochranu. Vůbec se mi zdá, že v tom progresivním konci spektra panuje představa, že firmy apod. jsou jakési neotřesitelné žulové bloky se zabudovaným tiskařským strojem na peníze, které snesou všechno, co se jim shora naloží. Možná je to tím, že hodně těch aktivistů v soukromé sféře nikdy nepracovalo.

V reálném světě to tak není, spousta podniků má lepší a horší roky, na cashflow si musejí dávat pozor a nečekané výdaje za právní bitvu taky můžou znamenat, že někdo přijde o práci nebo nějaký výrobek nespatří světlo světa. Momentálně máme (končící) konjunkturu, ale až přijde ochlazení, bude krajina národního hospodářství poseta mrtvolami firem, které jej neustály. Ne, nedá se jim přidávat povinností a hrozeb donekonečna. Už jich opravdu mají dost. Tady v Evropě jednoznačně nadbytek.

Druhá věc – ta poslední věta: „fakt chceme zákon …?“ Ta je podle mne klíčová. Odhaduji, že veřejná poptávka po zpřísnění antidiskriminačního zákona je v ČR naprosto mizivá, zhruba na úrovni volební podpory pro Zelené, kteří se jako jediní s těmito progresivními kauzami otevřeně identifikují. Tj. tak mezi jedním a dvěma procenty elektorátu. Rozhodně nevěřím, že voliči ANO, ČSSD či Pirátů (strany, jejichž poslanci toto předložili) by s tímhle záměrem zákona většinově souhlasili. Dokonce bych řekl, že hodně z nich by s ním z principu nesouhlasilo. Zatím o něm ovšem nevědí.

Myslím si, že je načase je upozornit. Jestli předkladatelé opravdu chtějí, aby se tenhle záměr stal zákonem, ať si jej obhájí v pořádné veřejné debatě. Před svými kolegy v parlamentu, odborníky na ústavní právo i před svými voliči. A tomu můžete, milí čtenáři, napomoci – třeba tím, že upozorníte svoje volené zástupce, že tento záměr existuje, a dotážete se jich, co si o něm myslí.

Osobně odhaduji, že pokud se veřejnost do debaty skutečně zapojí, spadne tento legislativní záměr pod stůl stejně, jako svého času posílení pravomocí ombudsmanky. Tj. na rok až dva, ale přeci jen tím vznikne jistý oddechový čas, a za ten rok až dva už může být jiná vláda, která bude mít jiné priority, než podporovat sociální inženýrství. Ostatně už i ta skutečnost, že na podpoře zákona se ani tato vláda neshodla, je nadějná. To znamená, že i ve vládní koalici existuje disent.

Za sebe slibuji, že do konce týdne kontaktuji aspoň desítku zákonodárců a zeptám se jich, zda o tomto záměru vědí a co o něm soudí. Pokud chcete pomoci, udělejte to taky. Stojí to chvíli času u klávesnice, nic víc.

První těleso, které se v parlamentu bude návrhem zabývat, je ústavně právní výbor. Zde najdete přehled jeho členů.