Zákeřný mýtus o magickém americkém vojákovi

Můj kolega to nazývá mýtem magického vojáka: Rozmístěte americké jednotky v nějaké zemi, kde je strašlivý chaos, a voilà - problém vyřešen!

Zní to skvěle, ale tento druh klamného myšlení vede Spojené státy z jedné šlamastyky do druhé, přičemž bylo zabito zhruba 7 000 amerických vojáků a téměř milion místních obyvatel. Po 17 letech zbytečné a nerozhodné války je naprosto neuvěřitelné, že koalice republikánů (většinou neokonzervativců) a demokratů (neoliberální přežitky) se stále drží myšlenky, že američtí vojáci disponují magickou mocí. Je na čase přehodnotit záznamy o našich mladistvých vojácích a překoncipovat skutečné - omezené - možnosti vojenských sil.

Standardní washingtonská verze o armádě, určená pro média, zní zhruba takto: Vezměte jakoukoli nestabilní muslimskou zemi, v níž jsou nějací islamisté; pusťte tam pár tisíc amerických vojenských poradců, školitelů nebo bojových jednotek; nechte je tam na dobu neurčitou - a hlasitě prohlašujte, že pokud by tito vojáci měli někdy odejít z muslimské země, tak ta země se bezpochyby zhroutí a USA budou přímo ohroženy.

Obdobná verze přesně této formulace již byla vyzkoušena - v tomto pořadí: Afghánistán (2001- do současnosti), Irák (2003 - do současnosti), Sýrie (2011 - do současnosti), souběžně s celou řadou menších regionálních míst: Libye, Niger, Somálsko, atd. Někdy se počet vojáků navýšil až na téměř 150 000 (Irák), jindy jsou pozemní jednotky a týmy speciálních jednotek menší (Jemen, Somálsko), ale základní plán je vždy stejný - americké vzdušné síly, plus přepadová komanda, plus školitelé a poradci mohou nějakým způsobem stabilizovat to, co je nestabilní, zabezpečit to, co je nezajištěné, a - nakonec - doufáme, že vytvoříme „malou Ameriku“ v muslimském světě. Existuje jen pár problémů s tímto učiněným náboženstvím amerického militarismu: 1) zřídkakdy to nejprve konzultujeme s místními obyvateli, než zahájíme „křížovou výpravu“ a 2) Musí. To. Ještě. Začít. Fungovat.

Nahlédněme tedy do světa absurdních intervencí USA od 11. září. V Afghánistánu nám ultra jestřábi opakovaně tvrdili (a stále tvrdí), že na podporu vlády v Kábulu je třeba více vojáků. Upozorňují na to, že bez těchto magických vojsk se vrátí Al-Kájda a americká domovina bude ve vážném nebezpečí. Samozřejmě je fakt, že v Afghánistánu je relativně pár takových bojovníků, a Talibán - náš prvořadý soupeř - nemá ani kapacitu či záměr ohrozit USA. Tihle lidé chtějí dobýt Kandahár, nikoli Kalamazoo...

Poté přišla invaze do Iráku, eufemisticky nazvaná Operace Irácká svoboda, která začala jako fantastický pokus o vytvoření liberální demokracie mezi řekami Tigris a Eufrat - vše na zteč. Před rokem 2006 se toto dobrodružství téměř rozpadlo, protože zemi zachvátila otevřená občanská válka. Teprve poté - podle populárního, rozšířeného vojenského a politického mýtu - nový generál David Petraeus a asi 30 000 „magických“ amerických vojáků zkrotilo situaci. Když se na to podíváme zpětně, nebylo to tak. Americká armáda si koupila bývalé nepřátele, kteří měli na rukou krev Američanů, a kteří dočasně snížili úroveň násilí. Washington nikdy nedosáhl nějakého životně důležitějšího politického urovnání v Bagdádu, a poté, co Američané odešli, Irák upadl během tří let opět do chaosu. A naši zázrační vojáci letěli zpět do Mezopotámie.

Právě v té době se zrodil druhý mainstreamový - a naprosto hovadský - mýtus: Že kdyby Obama zanechal 10 000 „magických“ vojáků v zemi, v Iráku by bylo vše v pořádku a ISIS by nikdy nevznikl. Takové tvrzení popírá působení Iráčanů (kteří nakonec rozhodnou o svém vlastním osudu), nadhodnocuje schopnosti amerických vojáků a ignoruje skutečnost, že to byla právě irácká vláda, kdo odmítl podepsat smlouvu o zachování přítomnosti americké armády v zemi. Samozřejmě, že ve verzi o zázračných vojácích je to vynecháno nebo ignorováno.

Totéž platí o přítomnosti menších jednotek USA v Sýrii, Africe, Libyi, Jemenu, Somálsku, a tak dále, a tak dále. Jsme si jisti, že jen o trochu větší vzdušné síly, o drobet více přepadových komand, a několik dalších vojenských poradců zkrotí nebezpečí, stabilizují to, co je nestabilní, a zajistí americkou bezpečnost. Problém spočívá v tom, že v žádném případě se nezdá, že by byl někdo schopen formulovat strategii odchodu. Je to z toho důvodu, že žádná neexistuje! A v tom je právě háček - dokud budou Američané přesvědčeni o zcela mimořádných schopnostech amerických vojsk, Washington bude nucen nechat jednotky stále nasazené. Pokud by totiž měly odejít (z kterékoliv z těchto různých lokalit), budou nám tvrdit, že v tom regionu a v amerických městech vznikne chaos, a že se rozšíří mezinárodní teror. Pokud tohle není vzorec pro věčnou válku, pak nevím, co jiného by to bylo!

Různé intervence „války proti teroru“ mají v nejlepším případě pestré záznamy. Většinu z nich tvoří naprostá strategická selhání. Názorně předvádějí vlastní limity amerických vojenských sil a potřebu pro přísné analýzy nákladů a přínosů, které by měly být vypracovány ještě předtím, než se přistoupí k osudnému kroku, kdy budou američtí vojáci - muži i ženy - nasazeni a vystaveni nebezpečí.

Přesto pokud jde o války, jejich konec je v nedohlednu. A proč ne? Prezidenti (obou stran) využívají moc téměř jednostranně; Kongres zanedbává své povinnosti dohlížet na války; zpolitizovaný Nejvyšší soud neprojevuje žádný záměr rozhodovat o ústavnosti válečných pravomocí prezidenta; a občané, no, ti by se mohli starat méně. Bez branné povinnosti, s rozptýlením, které nabízí různé technologie, a s pravidelným přísunem informací z médií, zaměřených spíše na drobnosti než na podstatu, jak bychom mohli očekávat, že by o to měl americký lid velký zájem?

Pravdou je, že válka o velký Blízký východ skončila. Amerika prohrála - jen to není schopná přijmout. Tragédie - a fraška - toho všeho je, že určitý počet amerických vojáků a bezpočet místních civilistů zemře, než Washington přestane tento fakt popírat a přijme strategickou porážku.

Nemohu říci, kdy to bude; ale je jisté, že moje vlastní děti budou do té doby ve vojenském věku... a stejně tak i vaše.