Rasové, kulturní a náboženské změny ve starém světě

Má smysl se u tohoto článku zastavit podrobněji. Říká se v něm, že nedávné číslo internetového fóra „Arabská síť ateistů“ vyšlo pod hlavičkou: „Královna Alžběta musí vyhlásit své právo vládnout muslimům.“ Vše je založeno na informaci, že královna je potomkem proroka Mohameda, což automaticky řadí Alžbětu do příbuzenské linie s králi Maroka, Jordánska a s ajatolláhem Alí Chameneí. Tato zvěst, která se původně objevila v marockých novinách Al-Isbua („Týden“), vyvolává stále větší zájem v muslimském světě. Podle novin je Alžběta potomkem proroka v 43. pokolení; je s ním pokrevně spojena, přesněji s jeho dcerou Fatimou přes hraběte z Cambridge, který žil ve 14. století. Již dříve tuto skutečnost potvrdili Ali Gomaa, bývalý velký muftí Egypta, a Burke's Peerage, britská autorita přes královský rodokmen.

Centrální postavou v celém tomto schématu je muslimská princezna jménem Zaida (viz Isabela Sevillská), která v 11. století utekla před Berbery útočícími na Sevillu ke dvoru Alfonse VI., křesťanského krále Kastilie, přijala jméno Isabela, nechala se pokřtít a porodil mu syna Sancha. Některá z potomků Sancha v ženské linii si vzala hraběte z Cambridge. Jiní ovšem považují původ Zaidy za sporný. Podle jejich názoru je dcerou sevillského emíra Mutamida ibn Abbada (11. Století); podle jedné z verzí byl emír přímým potomkem proroka, podle jiné se pouze oženil s jednou z žen této rodiny.

Reakce na informace o muslimských kořenech Alžběty je v arabském světě rozporná. Někteří to považují za zákeřné spiknutí za cílem obnovení Britského impéria za pomoci muslimů, zejména šiítů, kteří uctívají potomky proroka. Jiní naopak tuto zprávu vítají. Abdul Hamíd al-Aruni, autor článku v Al-Isbua, napsal, že toto pokrevní spojení je most mezi dvěma náboženstvími. Někdo jde ještě dál a rovnou volá královnu „seída“ nebo „šérífa“, což jsou tituly potomků proroka.

Muslimská Anglie

Časopis The Economist přispěl k „muslimské linii“ Windsorů a zdůraznil známý vztah prince Charlese („bin Philipa“) k islámu. Jeden z princových muslimských důvěrníků říká, že někdy by snad Charles chtěl mít více žen. Princ je patronem Oxfordského centra islámských studií, kde pozdravuje muslimy slovy „as-salám alejkum“ („pokoj s vámi“). Dokonce se říká, že Charles nechce omezit svou možnou korunovaci atributem jedné víry, rozumí se křesťanské víry. Podle The Economist je známo, že princ by chtěl být prohlášen nikoliv „ochráncem křesťanské víry“, ale prostě „ochráncem víry.“ V islámu se toto nazývá „amír al-muminín“ – „kníže věřících“. Avšak samotný Charles takové přání pochopitelně nikdy veřejně nevyjádřil.

V každém případě je zveřejnění takových informací v časopise, který patří několika nejbohatším rodinám Británie, včetně Rothschildů, naprosto symptomatické. Je známo, že od sedmdesátých let se Velká Británie snaží obnovit své impérium rozvrácené úsilím USA a SSSR, avšak na novém základě: nyní jde o neviditelné globální finanční impérium, jehož enklávy jsou rozptýleny po celém světě. V poslední třetině dvacátého století byla jako prostředek obnovy impéria vybrána Čína. Britové na ni vsadili a odpovídalo to i zájmům ČLR; dalším krokem bylo zničení SSSR. Obnova kontroly nad určitým segmentem arabsko-muslimské elity a prostřednictvím ní nad důležitou částí arabsko-muslimského světa byl další logický krok. Odtud se potom jeví pochopitelný jak „Islamic connection“ Alžbety, tak vstřícný postoj britských úřadů vůči muslimům ve Velké Británii.

Tato vládní politika se však neomezuje pouze na Velkou Británii, nýbrž zahrnuje celou západní Evropu. To znamená, že v multikulturalismu, čili ve změně rasově-etnické a kulturně-historické tváře Evropy a v její přeměně na post-západ, se odráží mnohem víc, než britský zájem, a to přes veškerou jeho oddanost a zahleděnost v severoatlantickém komplexu zájmů. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se podívat na „kontinentální Evropu“, na Francii, Německo, Švédsko a řadu dalších zemí: zaprvé, problém s migranty jako s vetřelci je zde mnohem ostřejší, než kdekoliv jinde; zadruhé, úřady zde problém imigrace vůbec neřeší a v konfliktech „vlastních“ s „cizími“ většinou stojí na straně cizích, tedy na straně alogenních vetřelců.

Muslimská Francie

Francie je zemí s největším počtem migrantů z muslimských zemí (v absolutním i relativním vyjádření); plus Afričanů. V sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech oficiální statistika (nezávislí vědci to dobře vědí) zaretušovala skutečnou situaci s migranty, neboť jednoduše nesbírala údaje o rasovém, etnickém a náboženském složení obyvatelstva. V nultých letech se však situace změnila, jak je uvedeno v knize „Podivná smrt Evropy“ (Strange death of Europe) Douglase Murraye, leč jakýkoli demograf ve Francii, který nepodceňoval budoucí rasové a etnické změny v populaci země, byl obviněn z nahrávání krajní pravici – Národní frontě.

Ačkoli se Raspail i Dumont mýlili, když napsali, že v roce 2015 se islám stane dominantním náboženstvím ve Francii, situace se vyvíjí právě tímto směrem. Podle údajů z roku 2016 se 32,2% školáků označilo za křesťany a 25,5% za muslimy. Méně než 50% nemuslimů a jen 22% katolíků považovalo náboženství za něco pro sebe důležitého. Současně 83% muslimských školáků hovořilo o islámu jako o něčem mimořádně důležitém. V Paříži je dnes tolik muslimů, že kvůli nedostatku mešit se stovky muslimů modlí na ulici. Mnohé okrsky Paříže jsou řízeny místními arabskými a africkými gangy, k nimž se obracejí o pomoc nejen místní obyvatelé, ale někdy i policisté.

S 93. okrskem je spojen jeden z nejvíce symbolických případů v životě dnešní Francie. Stojí tam bazilika s popelem Karla Martela, který porazil Araby v roce 732 v bitvě u Poitiers a zastavil jejich postup na sever. Když jednoho nedělního rána v roce 2016 sloužili kněží mši v bazilice zasvěcené vítězi nad Araby u Poitiers, baziliku i popel Karla Martela střežili po zuby ozbrojení vojáci francouzské armády. Opravdu historická odplata, reconquista naruby. Podobný obrázek uvidíme i v jiných evropských městech: Marseille, Bruselu, Amsterdamu, Rotterdamu, Stockholmu, Malmö, či v některých městech severní Anglie.

Muslimský střed a sever Evropy

Střed a sever Evropy, to je obzvláště smutný, ne-li žalostný obrázek. Němci si v roce 2015 během krize vzpomněli na Thilo Sarrazina a jeho znamenitou knihu „Sebevražda Německa“ (Deutchland schafft sich ab). V roce 2010 vydal Sarrazin, bývalý senátor a člen představenstva Bundesbank, knihu, která vyvolala skandál. Přesvědčivě ukázal, že migranti nejen nemohou, ale především se nechtějí integrovat do německé společnosti. Islámské organizace se ho pokoušely soudně stíhat; překvapivě však některé židovské organizace (to je aliance! Židé a židovské organizace často obhajují multikulturalismus) začaly Sarrazina obviňovat z antisemitismu, nicméně marně. Ale jeho vlastní sociálně demokratická strana se od něho zbaběle distancovala, zatímco 47% Němců mělo jasno: islám je Německu cizí. Totéž se děje v Rakousku, kde do roku 2050 bude většina obyvatel mladších 15 let muslimská (mimochodem, dokonce i v zámoří v USA podle prognózy muslimové brzy početně převáží Židy). A události daly Sarrazinovi zapravdu.

Do nebe volající případ ochoty podrobit se migrantům a zavrhnout vlastní kulturu dávají švédské úřady naplňující migrantskou verzi „Stockholmského syndromu“. Jak tvrdí analytici, to, čím si muselo projít Švédsko v roce 2015, je neslýchané dokonce i v kontextu jeho historické tolerance. Před krizí přicházelo do Švédska obvykle 10 000 migrantů ročně. Po zvacím projevu Merkelové požádalo ve Švédsku o azyl 163 tisíc lidí. Tito lidé, většinou muži mladšího a středního věku, vstoupili do země a rozptýlili se v ní. Švédské orgány se snaží prezentovat migrující přistěhovalce jako lékaře, vědce, učitele, velmi potřebné pro tuto zemi. To je samozřejmě lež. Přijíždějí nevzdělaní lidé, kteří vůbec nechtějí pracovat.

Většina těch, kdo přišli v roce 2015, se uchytili ve čtvrti Rosengard, která se nachází ve třetím největším městě Švédska Malmö. Místním migrantům, jichž je podle oficiálních údajů 30% (ve skutečnosti však dvakrát více) švédské úřady vytvořili všechny podmínky: mají nejnižší úroveň zdanění, bydlení dostávají mimo pořadí a těší se sociálnímu zabezpečení na vysoké úrovni: integrovat se do švédské společnosti ovšem nechtějí. Je to řečeno přesně: nechtějí. Migranti nevykazují žádný zájem o integraci do švédské společnosti a projevují nepřátelský a pohrdavý postoj vůči Švédům i švédským orgánům, včetně policie.

Dokonce i po 14 letech 21. století nikdo (!) z dětí ve školách v Rosengardu neměl švédštinu jako první jazyk. Mezi migranty neexistuje žádná chuť učit se jazyk „místních“ obyvatel. Pokud se jim něco nelíbí, jednají skutky, nikoliv slovy. Takže pokud nejsou spokojeni s místem, kde bydlí, nebo se samotným bytem, jednoduše ho podpálí ve víře, že jim přidělí nový – a skutečně ho dostanou! V bílých Švédech, zejména ženách, migranti vidí „bílé maso“, sexuální kořist. Není náhoda, že v roce 2014 se Švédsko dostalo na druhé místo na světě (!) v počtu znásilnění na obyvatele hned po Lesothu. (Lesotho – oficiální název Království Lesotho je malý vnitrozemský stát v Jižní Africe. Jeho jediným sousedem je Jihoafrická republika. Je členem Commonwealthu! – pozn. překl). Přitom vláda a tisk věrni „Willkommenskultur“ (kultuře „vítačů“) hloupě a zbaběle buď případy znásilnění zakrývají, nebo je prezentují jako osamocené případy. Například v létě roku 2015 během Stockholmského hudebního festivalu bylo více než tucet dívek ve věku okolo 14 let sexuálně znásilněno migranty, většinou Afghánci. Policie udělala všechno pro to, aby incident ututlala, a to není ani zdaleka jediný případ.

Díky migrantům je město Södertälje známo šokujícím počtem skupinových znásilnění, při nichž za oběť často padají švédské dívky ve věku 12-14 let. Muži ve Švédsku ani policie je nedokážou ochránit! A to jsou to potomci Vikingů, bojovníků krále Gustava II. Adolfa (1594-1632), za jehož vlády bylo Švédsko a jeho armáda nazýváno „kladivem Evropy“.

Kromě toho se Švédi vyznačují snahou ospravedlnit multikulturalismus tím, že Evropané obecně a Švédové obzvlášť údajně vždy byli „národem přistěhovalců“ a svoji kulturou se jen přibližovali, nebo dokonce žili pod úrovní kultur Asie a Afriky, zejména muslimských. Například v roce 2004 ministryně pro integraci Mona Sahlinová, když zahalená jako pravá muslimská žena měla projev v kurdské mešitě, prohlásila, že Švédové závidějí Kurdům jejich bohatou kulturou, jakou sami nemají. A tajemnice vlády pro integraci Lu Bergová na otázku novináře, zda hodlá zachovat švédskou kulturu, odpověděla: „A co je to švédská kultura? Myslím, že jsem tím odpověděla na vaši otázku.“ Jak si přitom nevzpomenout na Fredrika Reinfeldta, který poté, co v roce 2006 nastoupil do funkce předsedy švédské vlády, prohlásil: „Původně švédské znamená barbarské“. Kultura ke Švédům údajně vždy přicházela zvenčí. Zjevně tací, jako Reinfeldt, Sahlinová a Bergová, věří, že ve 21. století nevzdělaní a zločinní migranti přinášejí Švédům do Švédska kulturu.

Když slyšíme takovéto sentence, začne se nám jevit jako svrchovaně pravdivá teze Samuela Huntingtona (autor knihy „Střet civilizací“ – pozn. překl.) formulovaná v knize „Kdo jsme?“: „Multikulturalismus je ve své podstatě anti-evropská civilizace. Je to vpravdě protizápadní ideologie. A tuto ideologii kuje Post-západ, jehož avantgardou je Švédsko.“