Neskutečný pokles vlivu Ameriky

Ministr Pompeo se obořil na Írán. Oficiální média se opřela do Íránu. Trump se obořil na Írán. Ale pak se stala divná věc: nic. Íránci oznámili, že zůstávají oddáni diplomacii a že budou nadále plnit své závazky plynoucí z jaderné dohody, pokud budou Evropané a další partneři ochotni učinit totéž. Íránští a evropští představitelé se pak kontaktovali navzdory Washingtonu, v naději, že zachrání vzájemně výhodné objevující se obchodní vztahy.

Washington reagoval na ignoranci ze strany Evropanů tím, že pohrozil novými sankcemi vůči evropským společnostem obchodujícím s Íránem, který stále dodržuje své závazky plynoucí z dohody. Jakýkoliv nezávislý vztah Evropanů s Íránem má být trestán. Washington hrozil. Ale pak, opět, se nestalo prakticky nic.

Místo aby držela basu s Washingtonem, podnikla německá kancléřka Angela Merkel v květnu dvě cesty do Ruska, kde usilovala o užší vztahy a nalezení cesty jednání s Íránem.

V poslední Strategii národní bezpečnosti byly Rusko a Čína uvedeny jako naši primární nepřátelé, ale obě země mají z jednostranného stažení se Spojených států z íránské dohody prospěch. Když francouzská ropná společnost Total byla hrozbami Washingtonu vylekána a stáhla se z Íránu, její místo s nadšením nahradila čínská firma.

Zdá se, že svět je výhrůžkami neokonzervativců z Washingtonu unaven. Je ironické, že „komunističtí“ Číňané, zdá se, chápou lépe než USA, že v kapitalismu se svým zákazníkům nevyhrožuje. Zatímco USA vyhrožují, uvalují sankce a zakazují ekonomické vztahy, jejich protivníci za mořem pilně sklízí ovoce reálného izolacionismu Ameriky.

Jestliže prezidentem Trumpem zrušené setkání se severokorejským vůdcem Kim Jong-unem zůstává zrušeným, Severní a Jižní Korea daly najevo, že budou nadále pokračovat ve svých mírových snahách. Jako by již Washington nebyl relevantní.

Často jsem mluvil o nechtěných následcích naší agresivní zahraniční politiky. Například invaze do Iráku prezidenta Bushe jen pomohla Íránu – našemu „nepříteli“ – stát se dominantní silou na Středním východě. Ale zdá se, že se objevují nové důsledky, a pro neokonzervativce musí být velmi nechtěnými: navzdory veškeré jejich válkychtivosti, hrozbám, požadavkům, sankcím a dokonce bombardování, zbytek světa stále více prostě požadavky Washingtonu ignoruje a stará se o své.

Zatímco jsem tímto vývojem mírně překvapen, jako libertarián a neintervencionista vítám narůstající irelevantnost intervencionistů Washingtonu. Máme mnohem lepší filosofii a musíme tvrdě pracovat, abychom ji prosadili, aby mohla být konečně vyzkoušena, poté, co se selhání neokonzervativců stane zjevným všem. To je naše velká příležitost!